Týrání ve jménu Boha. V Magdaleniných prádelnách zažívaly ženy peklo, Sinéad O’Connor sem poslal otec

HISTORIE / Šestnáctiletá dívka drhne podlahu tak dlouho, až se rozpláče bolestí. Když později její roztřesené ruce neudrží hrneček a upustí jej, přijde tvrdý trest. Řádová sestra jí uváže na tři dny okolo krku řetěz a jíst může jen z podlahy. Pak si musí kleknout na kolena a hlasitě odříkat: „Prosím všemohoucího Boha o odpuštění, Pannu Marii o milost a své nejbližší o odpuštění za špatný příklad, který jsem jim dala.“

Příběh Mariny Gamboldové patří k těm, kterým dlouho nikdo nechtěl naslouchat. A bohužel není jediný. Peklem Magdaleniných prádelen, temnou skvrnou irské historie, si podle odhadů prošlo na 30 000 „padlých žen“, které zde nezažívaly nic jiného než úmornou dřinu, nadávky, ponižování a bití. 

Ďábelský počin

První Magdalenina prádelna v Irsku otevřela své dveře už v druhé polovině 18. století, po roce 1922 už jich v zemi fungovalo deset. Navazovaly na tradici institucí, které pod záštitou církve různě po světě nabízely pomoc a útočiště všem ženám, jež „odpadly od milosti Boží“, tedy ztratily nevinnost, čistotu a nenaplňovaly požadavky na mravný a ctnostný život. Zejména šlo o prostitutky, ženy s promiskuitním chováním nebo svobodné matky, na něž se soudobá společnost dívala skrz prsty. 

Ostatně svůj název odvozovaly od Máří Magdalény, biblické postavy, která podle starší katolické tradice se sama ocitla na scestí, než však našla víru, hluboce litovala svých dřívějších činů a stala se jednou z nejbližších následovnic Ježíše Krista. Záměr to byl šlechetný a mnoha ženám tyto instituce skutečně pomohly. Problém byl v tom, že myšlenku milosrdenství někteří lidé zneužili.

Velmi rychle brány těchto útulků začaly zachvacovat i ty dívky a ženy, které se prostě jen vymykaly očekávání svého okolí. Některé z nich se chtěly špatně provdat, jiné byly na ženu příliš vzdělané, četly knihy určené mužům nebo zastávaly „nebezpečné názory“, jiné byly mentálně či fyzicky postižené, další zase výjimečně krásné, sebevědomé či tvrdohlavé, některým stačilo třeba jen jet bez jízdenky tramvají. Jak píše irský historik Diarmaid Ferriter: „Prádelny byly mechanismem, jímž se společnost, církevní řády a stát snažily zbavit lidí, kteří byli považováni za nepřizpůsobivé, kteří nebyli konformní mytické kulturní čistotě, jež měla být součástí irské identity.“

Svůj život nechaly před branami

Každou takovou hříšnici čekalo ve zdech prádelen, které v Irsku provozovala kongregace Sester Dobrého pastýře, Milosrdných sester, Sester Panny Marie dobrotivé a Irských milosrdných sester, jen čiré zlo, před nímž nebylo nikdy a nikde úniku. Hned po příchodu jí jeptišky oholily vlasy, vzaly jméno i její oblečení. Postupně pak ztrácela mnohem více – kromě svobody také svou důstojnost, sebevědomí, svobodnou vůli. A leckterá z nich nakonec i svůj život. 

Nekonečné hodiny, od časného rána až do noci, po šest dní v týdnu, pak dívky a ženy trávily čas ve společnosti nekonečných hromad špinavého prádla, s rukama ponořenýma do studené vody, s očima pálícíma od bělidel a žehlením prádla těžkými žehličkami. Řádové sestry je bedlivě kontrolovaly, bily je páskem přes záda nebo přes zkřehlé ruce. Za jakýkoliv prohřešek, třeba za pouhé slovo pronesené při práci nebo smích, přišel krutý trest v podobě tvrdých ran, odepření i toho mála jídla či sprchování ledovou vodou. Na svůj předchozí život musely zapomenout. Zmínit své děti nebo rodinu tam venku znamenalo další exemplární trest.

Odměnou za nekonečnou dřinu jim od jeptišek byl jen křik, urážky a posměšky, některé svědkyně hovořily i o sexuálním násilí. Za tvrdou dřinu nikdy nedostaly zaplaceno, o pořádném jídle nebo lékařské péči mohly jen snít. „Cítila jsem se jako zvíře v kleci,“ vzpomínala jedna z těchto moderních otrokyň.

Mrtvé děti končily v septiku

Pokud žena v prádelně porodila, jeptišky rychle hledaly náhradní rodinu, spořádanou a katolickou, v níž by ono „pošpiněné“ dítě mohlo najít tu správnou cestu a očistu. Na názor biologické matky se nikdo neptal, bylo-li to nutné, dítě jí vzali násilím. Když se miminko narodilo mrtvé nebo po porodu kvůli špatné poporodní péči zemřelo, jeptišky mu nedopřály pohřeb, jen jej pohodily do septiku, který se tak postupně stával masovým hrobem. V roce 1975 se nalezly na pozemku hrabství Galway ostatky kojenců pohozených v septiku, když se pod dvěma chlapci, kteří si na místě hráli, propadl beton nad jímkou. 

„Nikdy jsem neudělala nic špatného. Byla jsem nevinné dítě. Důvěřovala jsem jeptišce a svěřila jsem jí svůj příběh. Byla jsem vychována v důvěru v kněze i řádové sestry. Teď vidím, jak to bylo hloupé,“ vzpomíná jedna z „napravených žen“, Maureen Sullivanová. Do Magdaleniny prádelny se dostala ve dvanácti letech, když ji otčím zneužíval. A dodává: „Vzali mi všechno. Mé jméno. Moje právo být dítětem, jít ven a hrát si s dalšími dětmi. Mé právo mluvit s jinými lidmi.“

„Stoupala jsem po schodech. Vyšla sestra a řekla mi, že se od této chvíle jmenuji Fidelma. V prádelně jsem pracovala od osmi od rána zhruba do šesti večer. Byla jsem strašlivě hladová. Každý den jsem dostala k snídani jenom namazaný chleba,“ vypráví žena jménem Marina Gamboldová. V osmi letech osiřela a bydlela u babičky. Když ve svých šestnácti letech ztratila i ji, kněz nasměroval její kroky do Magdaleniny prádelny. V klášterním útulku strávila téměř tři roky. Ale ani pak neměla vyhráno. 

Doživotní cejch

Pobyt v Magdalenině prádelně jako by vězenkyním vypálil do kůže cejch, který musí nosit po zbytek života. I když se jim podařilo utéci nebo byly propuštěny, nálepku špinavé bytosti nebo padlé ženy ze sebe těžko smývaly. Společnost se na ně dívala svrchu jako na své dno, chybělo jim vzdělání i sociální návyky, neměly často kam jít. Stávalo se tak, že některé ženy byly internovány vícekrát. Marina Gamboldová se svěřila, že když vyšla z kláštera, okamžitě chtěla opustit Irsko. „Bylo mi devatenáct. Nervově jsem se zhroutila. Většinu času jsem plakala. Navíc jsem byla úplně sama, neměla jsem rodiče. A ta bolest nikdy nepřebolela.“

„Já jsem se nikdy nestyděla za to, že jsem v jednom z těch míst žila. Není to moje ostuda. Stydět by se měla církev,“ říká zase Mary Norrisová, další z obětí. „Když už církev řekne: ‚Litujeme‘, znamená to: ‚Litujeme, že se na to přišlo.‘“

Týrání na vlastní kůži zažila i irská zpěvačka Sinéad O’Connor. Tu nechal do jednoho ze zařízení roku 1981 umístit její vlastní otec, když zjistil, že jeho patnáctiletá dcera chodí za školu a dopustila se krádeže v obchodě. „Byly jsme tam dívky, ne ženy, opravdu jenom děti. A celý den jsme plakaly. Bylo to vězení. Neviděly jsme své rodiny, byly jsme zavřené, odříznuté od života, zbavené normálního dětství. Řekli nám, že jsme tam, protože jsme špatní lidé,“ vzpomínala. Nenávist ke katolické církvi ji pak doprovázela v duši celý život. 

Ne všichni však v přísném církevním prostředí trpěli.  „Sestry měly televizi. Měly své snídaně, obědy, své čaje a večeře,“ popsal jeden z tamějších údržbářů. „Zatímco my jsme byly o čaji, chlebu a škvarkách, ony se měly dobře. Pamatuji si, jak nás mučily tím, že když jsme byly všechny hladové, cítily jsme vůni hovězí pečeně a vařeného kuřete, která se nesla z místnosti, kde jeptišky jedly. Byl to způsob, jak nás ponížit, urazit,“ říká Maureen Sullivanová.

Otroctví posvěcené církví

Na pohodlný život ostatně měly církevní řády peněz dost. Díky tomu, že svým pracovnicím neplatily žádný plat, mohly nabízet své služby za bezkonkurenční ceny a o zákazníky neměly nikdy nouzi. Ruce jejich vězenkyň praly i šily pro luxusní hotely, nemocnice i armádu a z Magdaleniných prádelen vytvářely prosperující byznys. A stát tomu otroctví posvěceného církví nejen nečinně přihlížel, ale podle výsledků pozdějšího šetření dokonce více než dva tisíce žen bylo uvězněno na základě rozhodnutí státní správy.

O pekle, které chovanky dennodenně zažily a zažívají, se svět začal dozvídat až po roce 1993. Tehdy se sestry z řádu Panny Marie Milosrdné rozhodly na burze prodat svůj zanedbaný klášterní pozemek u Dublinu. Během jeho ohledávání ale země překvapivě vydala ostatky celkem 155 žen. Takový počet těl neodpovídal evidenci úmrtí, které sestry vedly. O náklady na likvidaci hrobu se podělily sestry s developerem, takže exhumaci nebylo možné utajit. Medializace hrůzného nálezu a následný skandál konečně v roce 1996 uzavřel dveře i posledního Magdalenina útulku.

Sama Irská republika se následně musela postavit smutné kapitole svých dějin i pod nátlakem Výboru OSN proti týrání a mučení. Speciální meziresortní komise zjistila, že polovina žen v prádelnách byla mladší 23 let. Nejmladší dívce, která úmornou dřinu nepřežila, bylo 15 let, nejstarší ženě dokonce 95 let. Více než 4000 žen strávilo v krutých podmínkách víc než rok, asi 1500 žen žilo v prádelně více než pět let, pro mnohé se staly doživotním domovem. Zhruba devět set žen v hrozných podmínkách zemřelo, jiné odhady ale hovoří až o dvojnásobku.

Příliš odpudivé vzpomínky

Pět let po nálezu ostatků obětí katolických azylových domů vznikl šokující irský dokument s názvem Sex v chladném klimatu, v němž bývalé vězenkyně hovořily o sexuálním, psychickém i fyzickém týrání a o naprosté izolaci od vnějšího světa. Irská státní televize RTÉ jej odmítla vysílat, a tak byl zprvu uveden na veřejnoprávní britské televizi Channel 4.

Svědectví pobouřila veřejnost a linky důvěry byly zahlceny příběhy stovek pozůstalých po obětech. Dokument inspiroval skotského režiséra Petera Mullana roku 2002 k natočení celovečerního snímku s názvem Padlé ženy (The Magdalen Sisters), oceněného na MFF v Benátkách Zlatým lvem za nejlepší film. „Nejotřesnější vzpomínky jsem ve filmu neoživil, bál jsem se, že by byly pro diváka příliš odpudivé,“ prohlásil.

I když se Irsko za posledních třicet let zásadně liberalizovalo a vliv katolické církve postupně upadává, nejen ostrovní umělci cítí potřebu se k této bolestné kapitole svých dějin nadále vracet „Většina dívek sem přichází těhotná, některé od vlastních otců, Bridget má to břicho od svého faráře,“ zpívá v jedné ze svých hořkých balad kanadská písničkářka Joni Mitchellová. Téma Magdaleniných prádelen zpracovala roku 2021 i irská spisovatelka Claire Keeganová ve své novele Takové maličkosti. „Ani v nejdivočejších představách bych si nespojila prosperující zemi Evropské unie se zařízeními připomínajícími středověk,“ píše ve svém doslovu. 

Zato politické špičky země mlčely bolestně dlouho. Teprve v roce 2013 vyjádřil irský premiér Enda Kenny veřejně lítost nad údělem všech žen, které si vězením v Magdaleniných prádelnách musely projít. „Já, premiér, jménem státu, vlády a všech občanů vyjadřuji hlubokou lítost a omlouvám se všem ženám za veškerou bolest a veškeré rány, které utržily v době, kdy pobývaly v Magdaleniných prádelnách. Je to velká hanba našeho národa.“ Tyto instituce podle něj reprezentují „kruté a nekompromisní časy Irska“. Irská vláda navíc zřídila systém odškodnění, který do roku 2022 vyplatil 32,8 milionu eur více než 800 pozůstalým. 

Všechno je to lež

A katolická církev? V roce 2010 kardinál Sean Brady uvedl, že „měřeno dnešními standardy je hodně z toho, co se stalo, těžko pochopitelné“, dodal však, že věc byla záležitostí jednotlivých řádů. Některé katolické organizace navíc dodnes odmítají, že by se se ženami v prádelnách zacházelo jakkoliv nehumánně: „Nikdo nebyl do útulku umístěn proti své vůli, žádná žena nebyla nucena zůstat, žádné otroctví se nekonalo,“ komentoval případ Bill Donohue, prezident Katolické ligy pro náboženská a civilní práva. „Všechno je to lež.“

Na druhé straně se v roce 2018 při návštěvě Irska papež František za podobné činy omluvil. „Žádáme o odpuštění za všechna zneužívání, která se stala v různých institucích, vedených mužskými i ženskými řády,“ uvedl.