Po ruském bombardování u ukrajinského Kyjeva FOTO: Neda Neždana (se svolením autorky)
FOTO: Neda Neždana (se svolením autorky)
Konečně mám možnost a sílu popsat vlastní pocity. Donedávna jsme byli s rodinou v Kyjevské oblasti. Mnozí si mysleli, že tam to bude bezpečnější. Jo. Z bláta do louže. Začalo to právě tam. S nárůstem poplachů sirén, běhů do sklepa a krčením se v mrazu a úzkosti se většinou po půlnoci pocit zahnání do pasti zvyšoval. Modlitby se střídají s hraním slovního fotbalu s dětmi, abychom se nějak rozptýlili. Zejména za zvuků výbuchů a podobných obrázků a videí z jiných míst, když si uvědomíte, co se za nimi skrývá. Nechápeš. Opravdu nechápeš.
Protože je nemožné popsat pocity z nejrůznějších zvuků – letadla, vrtulníky, rakety, výbuchy, které otřásají zemí, a vy to cítíte nohama a celým tělem, a vzdálenost, tu také odhadujete podle zvuku… A sirény jsou jako nervové záškuby v bolavém zubu. Brrr… Kolik jen existuje způsobů, jak nás zabíjet, a všechny jsou strašlivé.
Někdy usnete oblečení a někdy nemůžete usnout, nechápete proč, vždyť všichni už spí a vy jste chronicky přetažení. A pak uslyšíte zvláštní těžký rachot a z okna vidíte, jak se kolem po silnici plazí mlhaví obři – tanky, jako obří monstra. A přistihnete se při tom, že z této podívané nemůžete odtrhnout zrak…
Ocitli jsme se mezi dvěma ohni – na jedné straně se bombarduje, před našima očima vybuchl naftový zásobník, a přímo nad našimi hlavami přeletěla raketa, na druhé probíhá bitva s kolonou 200 jednotek techniky a živí rusáci se potulují po okrese a mučí místní kluky, aby jim ukázali cestu (značky na silnicích jsou odstraněné), hledali „Sofijivskou Borščahivku“ 70 km od Kyjeva. Nevíte, co je horší – to, co přiletí z nebe, nebo to, co vtrhne do domu s kulometem.
Tak sedíme potichu ve tmě, už si na to zvykáme… Pomáhali jsme na kontrolním stanovišti s vařením, myli nádobí a prosili: Přežijte to, prosíme, zůstaňte živí a zdraví… Jí se nahonem, v rychlosti. Jednou jsem se rozhodla uvařit boršč – jaké štěstí, že ve vsi zůstala zelenina. Rusáci jako by to cítili, byli jak šílení, museli jsme třikrát do sklepa, nakonec se polévka zdařila, uvařila se z úzkosti a zuřivosti. Ale život je jako sopka, vyčerpává. Blížil se boj a strach rostl.
Nakonec nás vzbudili brzy ráno; kolona skřetů jede naším směrem a bitva se může odehrát hned tady, skoro pod okny. Musíte se urychleně evakuovat, dokud to ještě jde. Okamžitě jsme se sešli, auta nás odvezla na nádraží a tam se nám podařilo naskočit do evakuačního vlaku, který jel do Lvova. Vlastně ne vlak, ale stařičký vláček, do poslední skulinky naplněný lidmi, kde jako záchod slouží průchod mezi vagóny. Skočili jsme na schůdky, tam je taky přeplněno, dalo se buď stát, nebo se narvat na batoh.
Děti dostaly lepší místa – na chodbičce, a my jsme balancovali u dveří. Byla tam i zvířata – pes v náručí dívky, vyděšená kočka v tašce. Po skoro 11 hodinách jízdy si uvědomíte, že takhle, v dobytčácích, posílali lidi do vyhnanství. Na ně čekalo zoufalství, a na nás záchrana. Protože jsme věděli, co se může během bitvy stát, nedej Bože, tohle bylo štěstí. Projížděli jsme závratnou rychlostí skrz nějaké vesničky a modlili se, aby nás nevyhodili do povětří nebo nebombardovali.
Zarazila mě ještě jedna věc: dobrovolníci na nádražích, kteří do vagónů házeli jídlo, vodu, plenky… Celou dobu pod palbou jsem se držela, neplakala jsem, a tady jsem to nevydržela. Jací jsou u nás lidé, takový národ! Nádraží ve Lvově je jak babylonská děvka, ale opět se najdou úžasní dobrovolníci, kteří se snaží ty davy zvládnout. A měli jsme opět štěstí, protože jsme to stihli do zákazu vycházení, a ještě se ukázalo, že můj kamarád a kolega Oleh Mykolajčuk byl v té době ve Lvově, pomohl nám s noclehem a dopravou na další cestu.
Rozhodli jsme se jet do Černovic (Černivci), protože tam nám nabídli pomoc a máme tam s mužem spoustu přátel a kolegů z divadla. Západní Ukrajinou jsme projížděli jako ve stroji času, který nás vrátil zpět; krajinu změnily jen checkpointy a billboardy „Ruská válečná lodi, jdi do prd—“. Je ironií osudu, že těsně před válkou černovické činoherní divadlo nacvičovalo moji hru „Sidi Tal. Hra osudu“ (jde o příběh židovské zpěvačky a herečky původem z Černovic), která se měla dávat ve výroční den divadla… Jako bych měla vědět, že se můj osud proplete s osudy hlavních postav, které také utíkaly před nacisty, trpěly pod komunisty, evakuovaly se a dobrovolničily v armádě? Život je matoucí…
Díky vedení divadla jsme s mladším synem Romanem ubytováni v divadelním pokoji. Rozhodli jsme se tu zůstat, připojit se k divadelní práci – jak kreativní (představení se nekonají, ale probíhají zkoušky a představení pro děti uprchlíků), tak dobrovolnické – dělají se tu ochranné sítě, nakládá a třídí se humanitární pomoc, hledá se ubytování pro divadelní uprchlíky z Kyjeva, Černihiva, Chersonu… A řídíme také silnou mezinárodní informační a dramatickou kampaň „Solidarita s Ukrajinou“, posíláme dopisy, načítáme, dáváme rozhovory pro zahraniční média… Ale o tom napíšu později.
Přátelé z jiných zemí nám radili, abych s mladším synem odjela. Ale rozhodli jsme se zůstat s naší zemí a rodinou a bojovat, jak nejlépe dovedeme. Věřím, že zvítězíme. Sláva Ukrajině a jejím hrdinům!
Neda Neždana je ukrajinská dramatička, básnířka a novinářka původem z Kramatorsku v Doněcké oblasti, ředitelka oddělení dramatu v Národním centru divadelního umění Lese Kurbase v Kyjevě. Text publikovala 10. března 2022 na svém FB profilu, v rubrice Nová Orientace na FORUM 24 vychází se svolením autorky v českém překladu Rity Kindlerové.
