KOMENTÁŘ / Čeští poslanci a po nich i senátoři schválili novelu zákona o pedagogických pracovnících a školského zákona, která nyní zamířila k prezidentovi. Její přípravu provázela poměrně dlouhá debata o kvalifikačních podmínkách pro učitele, garancích výše jejich odměňování či o legislativním zakotvení tzv. podpůrných profesí ve školství. Co v současné době nejvíce trápí české učitele při výkonu jejich profese? A proč je v Česku pedagog mnohdy nedostatkovým „zbožím“? Jak se učitelů základních a středních škol, potažmo celého školství dotknou rozpočtové škrty?

Dovolím si začít několika nepříliš optimistickými informacemi o stavu českého učitelstva. Hned první špatnou zprávou je skutečnost, že učitelů je nedostatek. Dle údajů MŠMT chybělo k roku 2021 v regionálním školství 6000 pedagogů. Situace je samozřejmě různá dle regionů, typů škol a vyučovacích předmětů.

V obecné rovině lze konstatovat, že nejvíce se nedostává učitelů technických předmětů, matematiky, fyziky, informatiky, ale také vyučujících na 1. stupni základních škol, češtiny či dlouhodobě cizích jazyků. Nejvíce učitele postrádají v Praze, Karlovarském, Ústeckém a Středočeském kraji. Zatímco v hlavním městě a jeho okolí je nedostatek učitelů dán zejména kombinací vysokých životních nákladů a nabídkou lépe placených profesí, český severozápad je neatraktivní z mnoha socioekonomických důvodů.

Učitelé stárnou a jsou ve stresu

Alarmující je také věková struktura českých sboroven. Dle údajů z komparativních studií se podíl učitelů ve věkové skupině 55+ zvýšil mezi lety 2011 a 2021 z 37 % na 44 %. Ve věkové kategorii 65+, tedy v důchodovém věku, se podíl učitelů zvýšil více než dvojnásobně, z 1,4 % na 3,6 %. Český učitelský stav tedy stárne a vzhledem k jeho věkové struktuře klíčí v českém školství velký problém, který bude vrcholit zhruba za jednu dekádu.

Ovšem problém může nastat i dříve. Společnost GTS Alive loni zveřejnila průzkum učiněný mezi učiteli, podle nějž pětina respondentů plánuje do dvou let ve školství skončit. Dle „předcovidové“ studie Univerzity Karlovy z roku 2019 zažívají 2/3 českých pedagogů dlouhodobě kvůli práci stres a hrozí jim syndrom vyhoření.

Ministerstvo školství uklidňuje tvrzením, že díky navyšování platů pedagogů v posledních letech se do škol vrátili někteří učitelé, kteří z něj odešli nebo do něj po absolvování pedagogických fakult vůbec nenastoupili. K těmto nesporným pravdám je však nutno dodat některé další informace. V době covidových uzávěr řada lidí přehodnotila své profesní priority a uvědomila si, že školství jakožto veřejný sektor je relativní jistotou. To ostatně platí i pro dobu ekonomických recesí, které do škol navracejí lidi, kteří se cítí v komerční sféře ohroženi. Jenže v dobách ekonomické prosperity tito lidé opět školství opouštějí.

Odkud přijdou noví učitelé?

Podobně kriticky je třeba přistupovat k údaji o vyšších počtech zájemců o studium na pedagogických fakultách. Populační ročníky, které dnes míří na české vysoké školy, jsou početnější než ty z „devadesátek“, tedy je logické, že počty přihlášek stoupají. Navíc samotné pedagogické studium není zárukou, že jeho absolvent nastoupí za katedru. Leckdy si totiž studenti vybírají pedagogické fakulty jako tzv. druhou a třetí volbu, když jim nevyjdou jiné vysoké školy. Nemají tedy v plánu se učiteli v budoucnu vůbec stát.

Částečně dobrou zprávou však je, že dle studie Západočeské univerzity v Plzni se podíl mezi absolventy pedagogických fakult, kteří do škol reálně nastupují, zvýšil. Tato studie však zároveň ukazuje, že nárůst byl do značné míry způsoben již zmíněnou pandemií a navýšením učitelských platů mezi lety 2017–2021.

Nelze však ani předpokládat, že nedostatek učitelů koncepčně vyřeší uvedená novela, otevírající dveře do škol tzv. odborníkům z praxe, pokud si do zákonem stanoveného termínu doplní pedagogické vzdělání. Asi ani ten nejnaivnější optimista nevěří tomu, že např. lidé z oblasti IT budou hromadně nastupovat za katedry jako učitelé informatiky, když by si dramaticky platově pohoršili. Navíc těchto profesí je na českém pracovním trhu obecně nedostatek.

Handrkování o učitelské platy

Jedním, byť nikoli jediným důvodem, proč chybějí učitelé, je jejich dlouhodobě nedostatečné finanční ohodnocení. Česká veřejnost je opakovaně svědkem handrkování o navýšení učitelských platů, které v kontextu jejich vysokoškolského vzdělání a náročnosti profese bylo často nedůstojné. Tato skutečnost byla již popsána mnohokrát a byla též doložena řadou statistik, ze kterých je evidentní, že čeští učitelé patří dlouhodobě k nejhůře placeným pedagogům v Evropě a zároveň jsou odměňováni podprůměrně v porovnání s jinými vysokoškolskými profesemi v Česku.

Novela zmíněného zákona měla pedagogům garantovat objem finančních prostředků na jeden úvazek učitele ve výši 130 % průměrného platu v české ekonomice. Tato výše plynula z všeobecné politické shody a v předvolebních programech ji měla více či méně explicitně většina relevantních politických subjektů. Oněch 130 % se také objevilo v koaliční smlouvě a následném programovém prohlášení Fialovy vlády, která se ujala vládnutí na základě výsledku parlamentních voleb z konce roku 2021.

Mohlo se proto zdát, že odměňování učitelů dostane konečně koncepční ráz a důstojnou úroveň. Jenže před závěrečným třetím čtením v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky tato garance byla z novely zákona pozměňovacím návrhem pětice koaličních poslanců fakticky vyškrtnuta. V zákoně sice zůstalo oněch 130 %, ale zmizel jasně stanovený mechanismus, jak se bude tato výše vypočítávat. Objem finančních prostředků na platy pedagogů tak bude opět zřejmě předmětem každoročního politického boje.

Je třeba taktéž zdůraznit, že se jedná o garanci financí průměrně pro celou Českou republiku. Jednotlivým školám MŠMT rozepisuje finanční prostředky na základě úvazků učitelů (jejich platových tříd a stupňů). Ředitel školy může peníze rozpočtované původně na odměny pro učitele, tedy nenárokové složky platů, dát například nepedagogickým zaměstnancům nebo jiným pedagogickým pracovníkům, než jsou učitelé.

V minulosti byli ředitelé škol nuceni převádět část z těchto financí do ONIV (ostatní neinvestiční výdaje), pokud jim například chyběly peníze na náhrady v prvních 14 dnech nemocenské zaměstnanců školy. Všechny tyto přesuny ve svém důsledku snižují průměrné platy učitelů. A právě zmíněné ONIV stačila vláda školám „ořezat“ už loni, když na ně dala přibližně o miliardu korun méně. Tuto skutečnost je vhodné si uvědomit mimo jiné i proto, že vysvětluje, proč v minulosti nikdy nerostly platy učitelů o tolik procent, kolik bylo vládou deklarováno.

Více peněz, nebo více práce?

Když byla současná koaliční vláda jmenována, dosahovaly v průměru učitelské platy dle údajů MŠMT, Ministerstva financí ČR a Českého statistického úřadu 125,8 % celorepublikového průměru a vláda se v programovém prohlášení výslovně zavázala tuto výši udržet. Jak už je bohužel zvykem, slova a činy jsou právě v oblasti financování školství v častém rozporu.

Během roku a půl se platy učitelů propadly oproti celorepublikovému průměru pod 120 %, podle některých predikcí klesnou letos až ke 113 %. Pokud by tedy vláda myslela vážně svůj slib, že oněch 130 % dostanou učitelé alespoň od roku 2024, musela by najít v rozpočtu navíc miliardy korun, aby této hranice dosáhla. Kvalifikované odhady hovoří o zhruba 30 miliardách.

Vzhledem k aktuální kondici českého státního rozpočtu však vláda chystá škrty, peněz se nedostává. A obětí fiskální konsolidace se, jako již tradičně, zřejmě stane právě i školství, přestože je to právě školství, které námi zvolení politici, zprava doleva, označují konstantně za prioritu. Lze předpokládat, že k navýšení učitelských mezd v slibovaném rozsahu prostě nedojde. Ostatně v den, kdy novelu zákona schválili senátoři, zveřejnilo Ministerstvo financí ČR plán škrtů na rok 2024: resort školství má přijít skoro o 30 miliard korun, a bude tedy disponovat rozpočtem menším o 11 % oproti letošnímu.

V souvislosti se stavem státního rozpočtu neobstojí argument, že na jeho sanaci by se měli podílet všichni, tedy i učitelé. Například ze studie České spořitelny totiž vyplývá, že české veřejné finance, potažmo česká společnost, mezi roky 1994 až 2018 ušetřily díky nízkým platům učitelů zhruba 500 miliard korun, za což se například dostavěl Temelín.

Na veřejnost navíc unikla informace, že vedle zrušení devátých tříd základních škol zvažují někteří členové vlády i navýšení učitelských úvazků, respektive tzv. přímé vyučovací povinnosti pedagogů. Ta je dnes stanovena na 21 hodin v případě středoškolských učitelů a 22 hodin pro učitele na základních školách. Zbylý čas do čtyřicetihodinové týdenní pracovní doby mají učitelé vyhrazen na další činnosti spojené s výukou. Ministerstvo údajně zvažuje navýšení počtu hodin, které musí pedagog odučit, a to až na 27. Toto opatření by jistě přineslo finanční úspory, ale jednoznačně také zásadní snížení kvality vzdělávacího procesu. Jedná se o jeden z nejnesmyslnějších a nejhloupějších návrhů, který se v českém školství za poslední tři dekády objevil. Změny ve školství musí být vedeny snahou o zlepšení kvality, nikoli primárně snahou ušetřit a jako „bonus“ vyhnat z oboru další pedagogy.

Učitelé potřebují podporu

Nároky na učitelskou profesi v posledních letech rostou. Pedagogové se musí seznamovat s moderními technologiemi, reagovat na nové trendy ve výuce, individualizovat a diferencovat výuku, potýkat se s dramatickým nárůstem psychických problémů dětí atd.

Český pedagog, má-li se kvalita školství zvýšit, nepotřebuje navyšování počtu hodin, které má odučit, ale naopak ⁠potřebuje být zproštěn řady úkonů, aby mohla být jeho práce efektivnější. Učitel má být ve škole primárně pro žáky, nikoli pro výkon činností, které neodpovídají jeho kvalifikaci a ve vyspělých zemích jsou náplní práce podpůrného personálu. Soudce také nedrží dozor na chodbách justičního paláce, protože by to bylo mrhání jeho časem a kvalifikací.

Když jsem před pár lety navštívil v rámci mezinárodního projektu jednu střední školu v Rotterdamu, zaujalo mě tamní studijní oddělení, kde brigádníci, často bývalí studenti školy, mají na starosti řadu činností, které jsou běžnou náplní práce českého učitele. Další podporu pak poskytovali učitelům různí specializovaní pedagogičtí pracovníci. Mohl jsem jen tiše závidět nizozemským kolegům, kolik času mají na samotný vzdělávací proces a na své studenty.

A mimochodem, když jsem při debatě s kolegy z ostatních evropských zemí zmínil, že učím v průměru každý týden 320 studentů a vidím se s nimi standardně dvě hodiny týdně, dostal jsem dotaz, zda učím na dvou či třech školách zároveň. Těžko se mi vysvětlovalo, že působím jen na škole jediné. Počty studentů, které v Česku učitel vzdělává, jsou samozřejmě odlišné dle typu a stupně škol či charakteristiky vyučovaného předmětu. Pokud však pedagog vyučuje předmět mající časovou dotaci dvě hodiny týdně, což je například na gymnáziích dlouhodobě zavedený rozsah humanitních a přírodovědných předmětů, a zároveň má ve třídě běžně 30 až 32 studentů, dostává se na mnou uvedené číslo.

A nyní si zkusme představit, jak v tomto počtu má učitel realizovat individuální přístup ke studentům nebo psát slovní hodnocení. Pouze pro zajímavost dodám, že ono ministerstvem financí zvažované navýšení počtu vyučovacích hodin by znamenalo u pedagogů mé aprobace nárůst počtu studentů na přibližně 400.

V souvislosti s dalšími profesemi ve školách, které by měly učitelům usnadňovat jejich práci a pomáhat studentům k lepším výsledkům a psychické pohodě, je vhodné poukázat na záměr MŠMT systematizovat a parametrizovat asistenty pedagogů, což v praxi znamená, že řada škol jich bude mít k dispozici pravděpodobně méně, a tedy práce učitelů bude opět o něco komplikovanější. A nejde jen o asistenty pedagogů, zmiňovaná novela zákona o pedagogických pracovnících bohužel neukotvila role školních psychologů, sociálních a speciálních pedagogů či kariérních poradců. S tímto problémem úzce souvisí i jejich nesystematické a nekoncepční financování.

V rámci korektnosti je však třeba dodat i jednu dobrou zprávu. Novelou byly konečně ukotveny pozice provázejícího a uvádějícího učitele. První uvedený má systematicky pomáhat jako mentor budoucím pedagogům již během jejich profesní přípravy, což by snad mohlo vést ke zlepšení kvality pedagogických fakult. Druhý jmenovaný se bude starat o učitelské nováčky na začátku jejich profesní dráhy v tzv. adaptačním období. Záměrem tohoto opatření je pomoci začínajícím učitelům, kteří si v řadě výzkumů stěžovali na nedostatečnou podporu, což byl jeden z důvodů jejich brzkého odchodu ze školství.

Nový ministr, staré problémy

Na konci dubna oznámil svou rezignaci na post ministra školství Vladimír Balaš, jeden z nejslabších členů Fialova kabinetu. Do čela resortu byl následně jmenován senátor a bývalý rektor brněnské Masarykovy univerzity Mikuláš Bek. Na rozdíl od svého předchůdce má s exekutivou zkušenosti, protože od prosince 2021 zastával v současné vládě post ministra pro evropské záležitosti. A nečeká ho snadný mandát. O složitosti resortu školství svědčí, že Mikuláš Bek je již třetí hlavou tohoto resortu ve stávající koaliční vládě a celkově 22. ministr školství za 30 let existence České republiky.

Před ministrem Bekem stojí řada úkolů. Některé vyžadují rychlé řešení, jiné naopak soustavnou a usilovnou práci. Vedle zmíněného a bohužel již tradičního boje o rozpočet školství bude muset hledat ve spolupráci se zřizovateli způsob, jak navýšit nedostatečné kapacity středních škol a reagovat na opakovanou kritiku jednotných státních přijímaček. Bude si také muset poradit s váznoucí revizí vzdělávacích programů a s nutností začít konečně efektivně snižovat nerovnosti v přístupu ke vzdělání, postihující zejména děti ze socioekonomicky znevýhodněných rodin.

Řadu z těchto problémů nový ministr školství fundovaně pojmenoval při představování svých priorit. Bohužel na učitele jako takové poněkud zapomněl. A nejen na ty z regionálního školství, poněvadž opomenuti byli i pedagogové dlouhodobě podfinancovaných vysokých škol humanitního zaměření. Smutná vizitka pro vládu, v jejímž čele stojí univerzitní profesor politologie.

Mimochodem, bývalí učitelé mají ve vládě poměrně silné zastoupení. Je tudíž paradox, jak vláda hazarduje se zbytky důvěry učitelů v politickou reprezentaci a její sliby o školství. Ekonomická situace Česka není aktuálně z různých vnějších a vnitřních příčin příznivá, vláda musí řešit řadu komplexních problémů, ale opakovaný hazard se školstvím je i hazardem s budoucností celé země.

PhDr. Radek Aubrecht je učitelem dějepisu a základů společenských věd na pražském Gymnáziu Na Zatlance.