Emeritní papež Benedikt XVI. zemřel 31. prosince 2022. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
POLEMIKA / Reaguji na text Davida Bartoně O mrtvých jen pravdu. Věnoval v něm několik kritických poznámek především filosofce Tereze Matějčkové a teologu Zdeňku A. Emingerovi, až jsem se na chvostu jeho polemiky ocitl i já. Dotknul se přitom několika zajímavých konfliktních postojů ve vztahu k zesnulému papeži, na které si dovolím reagovat poněkud nad-kontextově, protože se obávám, že diskuse dílčích kontroverzí by byla nekonečná.
Nemám v úmyslu přinášet další polemický argument ze soudku „Kdo to byl Joseph Ratzinger/Benedikt XVI., jaký byl jeho přínos a tragédie“. Předpokládám, že akademici budou až do skonání světa na toto téma vršit jedno pojednání za druhým, jako palačinky, jeden bude citovat druhého, druhý třetího a ten třetí zase toho prvního, a nakonec se nějaký obraz ustálí.
Svůj postoj k širšímu kontextu Benediktova působení, respektive k tomu, co mě osobně zajímá, jsem shrnul v rozsáhlejším eseji pro Deník N. Ujišťuji čtenáře, že jsem si vědom toho, co by v něm mohlo být, a není, a jak je obtížné pro text o 12 tisících znaků vůbec rozhodnout, co v něm má být přednostně. Vycházet ze sebe je nejlepší vodítko pro takové případy. Zkusím poodkrýt své pojetí žánru, o kterém David Bartoň soudí, že je pouhou karikaturou vyprázdněného rčení „o mrtvých jen dobře“.
Spontánní nekrology vznikají především proto, že pisatel nemá k zesnulému jen věcný, profesionální vztah novinářů, kteří si „objektivní“ nekrology slavných lidí předem chystají do šuplíku, ale vztah ryze osobní a pohnutý. Když byl ještě pergamen drahý a lid negramotný, odkaz byl předmětem kultu, živého vztahu současníků k zemřelému mučedníku nebo vyznavači. Nebyl vztah, nevznikl kult. Nebyl kult, odkaz byl právem zapomenut. Jsem přesvědčen, že zesnulý papež si zaslouží svůj kult. Ale ten se obvykle „neudělá“, pokud k němu chybí živý vztah, bez kterého je jakékoli pojednání naprosto prázdné.
„Il Papa“ je někdo, ke komu římský katolík má vztah, odlišný od vztahu k mocenskému panování. Zpravidla tam, kde už to životní zkušenost dovolí, od chvíle, kdy se ze střechy Sixtiny začne valit bílý kouř, až do chvíle, kdy papež umírá, i když je už „jen“ emeritní. Sleduje jeho kroky, výroky, modlí se za jeho úmysly, někdy i celé roky. A pokud alespoň trochu reflektuje svůj laický „sensus fidei“, tedy snůšku více či méně popletených individuálních sentimentů, vlastní psychologie, internalizovaných představ o světě obohacených vzděláním různého druhu, tak se s ním i vnitřně konfrontuje. Často velice dobrodružně, stejně jako se potýká se světem kolem sebe.
David Bartoň si stýská, že pyšný klérus ratzingerovské éry ignoroval laiky! Dobře. Já se tedy hlásím jako ten laik. Nemám ani nižší svěcení, ani formální teologické vzdělání, nemám funkce, nejsem ani člen farní rady. Menším laikem už být nemohu. Nejde tedy zřejmě o nějakou závaznou „Deutungshoheit“, tedy významovou či výkladovou výšinu, která na roky dopředu něco určuje, ale o osobní vztah. K zesnulému i k jeho kritikům, kteří ho napilno roky líčili jako církevního hierarchu, který, slovy jednoho mého známého antiklerikála, „léta intrikoval, aby si mohl nazout červený střevíce a nasadit tiáru, beztak ti staří dědkové jenom koukaj, aby se tam všichni stihli vystřídat“.
To zkreslení samotné samozřejmě chápu. Mediální prostor českého mainstreamu ovládají do jisté míry pouze veličiny hierarchické církve, o kterých se referovat musí, a prostor proti nim dostávají v drtivé většině jenom výřeční teologové moderního, nebo, jako by oni sami řekli, reformního ražení. A intelektuálové. Musí vzniknout napětí. Kopání! To je normální, neumím si nakonec představit, že by tomu mělo být jinak.
S mediálními obrazy je ale třeba zacházet opatrně, stejně jako s lahodně znějícími frázemi o dialogu, otevřeném prostoru, koncilových reformách a především o „laicích“. A taky o tom, co si laici mají myslet, jak si mají protivit monarchické struktury církve, které je utlačují, mít názor na to či ono a vnímat církev především politicky. Nezřídka mi připomínají mytický „lid“ z husákovské rétoriky, ze které si tak trefně dělal legraci Václav Havel. Skutečnost je vždy bohatší a pestřejší a je dost úsměvné, že se mi dostalo tak nezasloužené pocty jako intelektuálního strážce hierarchie a patriarchátu, když stojím fyzicky přesně na druhém konci.
Pokud se někdo stará o to, jestli radši stát v haptáku před klérem starým, nebo novým, volit mezi důstojností posvátného kněžství, nebo autoritou moderních církevních intelektuálů, stát na nějakém primitivním pólu „pro-trident“ nebo „pro-koncil“, je to obvykle jen politikum. Stejně nevěřím nakonec jeden klerikalismus nahradí druhý, a namísto toho duchovního a svátostného nastoupí ten intelektuální, o fous snobštější a stejně mocenský jako ten první. Představa, že zkaženost je hlavně ve strukturách a formách, namísto lidského srdce, je „mému“ křesťanství cizí.
Církev sama sebe identifikuje jako svátost, viditelné znamení ve fyzickém světě, do kterého politikum samozřejmě patří, a sám nevím, jaká kombinace obojího klerikalismu je ta pravá a jak má vypadat reforma kurie. Jsem „pro-koncil“, pokud chcete politiku. Koncilní dokumenty čtu od mládí. Ale jsem přesvědčen, že realita církve problém struktur dalece přesahuje a je malichernost se soustředit pouze na jeden jediný aspekt, pouhou sociálně-politickou odpovědnost, jak tomu chce dnešní intelektuální móda, které Benedikt XVI. rozhodně nepodléhal.
Pokud David Bartoň soudí, že Benedikt XVI. je prototypem selhávajícího církevního politika, nejsem dalek toho s ním v dílčích věcech (ano i v některých, které zmiňuje), souhlasit. Prototypem „zkrachovalého“ církevního politika byl i apoštol Petr, potýkající se celoživotně s omylností, špatným úsudkem, chronickou zbabělostí a naivitou, s jakou se v apokryfu ptá: „Quo vadis, Domine?“ A jemuž se dostane odpovědi: „Jdu do Říma, nechat se za tebe ukřižovat.“
Měřeno počtem politických krachů, vnějších i vnitřních, církev římská na tom není bez Ukřižovaného vůbec dobře. Není divu, stejně přitahuje hlavně vrahy, zloděje, cizoložníky, modloslužebníky, lháře, opilce a vesměs ignorantské kreatury. Tedy alespoň takové, kteří se s tímto svým neuspokojivým stavem rozhodli něco dělat a přiblížit se tak některému z proroků budoucího věku. Tedy k těm mužům a ženám z bohatého kalendáře svatých, který je tou skutečnou chloubou a vzorem viditelné církve, zosobněním „sensus fidei fidelium“, jenž dokazuje, že na vlastní nedostatečnost existuje lék. A ten lék je „ten“ Ukřižovaný.
Jsem přesvědčen, že Benedikt XVI. tohoto prorockého ducha pro 21. století měl a odkazoval k Němu správně. To je celé. Připadá mi malicherné na to jakkoli v naší všeobecné církvi žárlit. Příbytků je mnoho, a já jsem si ten svůj vybral. Víc v tom není třeba hledat.
Ondřej Bratinka vystudoval bakalářský obor historie na FF UK a absolvoval stáž na Univerzitě Eberhardta Karla v Tübingenu. V letech 2001–2011 byl kmenovým spolupracovníkem občanského sdružení Post Bellum, zároveň mezi léty 2006–2011 působil jako externista Českého rozhlasu připravující pořad Příběhy 20. století. V současnosti pracuje v soukromém sektoru jako softwarový analytik a příležitostně se věnuje publicistice.
