Vrah je vrah. „Střelec“ je neutrální slovo, které zlehčuje vraha i jeho zločin

ESEJ / Pokud něco inspiruje některé jedince k napodobování masového vraha, je to výraz „střelec,“ který používají čeští policisté i některá média. Střelec je výraz neutrální a většinou si pod ním představujeme něco pozitivního: sportovního střelce či myslivce, kteří mají pěkného koníčka nebo pomáhají udržovat přírodu v dobrém stavu. Střelci v pozitivním slova smyslu jsou koneckonců i policisté, kteří na FF UK zasahovali. Ani šachový střelec v nás nevyvolává vášně, přestože pomyslně útočí na nepřítele, je to v rámci hry, která cvičí logické myšlení.

Vzdoruje tomu i čeština. Jak by asi uživatelé výrazu „střelec“ říkali masovému vrahovi, který svůj zločin spáchal nožem nebo automobilem? Bodač, řezač nebo bourač? Nebo po bulvárním vzoru „řezník“? Naše mateřština zde neumožňuje jiný srozumitelný a ve slušné společnosti použitelný výraz, proto všichni v takových případech používají slovo „vrah – vražedkyně“.

Vrchol ignorance

Ano, masový vrah na FF UK použil střelnou zbraň. (A měl k dispozici i výbušné zařízení – bouchač, vyhazovač?). Měl doma legálně více střelných zbraní včetně pušek, což by podle mě neměl zákon umožňovat (jen vybraným lidem dle potřeb jejich povolání či sportování), každý majitel zbrojního pasu by měl vlastnit maximálně jednu krátkou zbraň.

Avšak pokud vraha jiným pojmenováním zařazujeme kamsi mezi myslivce a sportovní střelce, zlehčujeme jeho samého, jeho zločiny i jejich dopad na všechny oběti. Oběťmi nejsou jen zavraždění, ale i zranění, všichni jejich blízcí a spolustudenti, obětí je i škola, kde se tragédie odehrála.

I zarputilec – a masový vrah v sobě musí mít nějaký fanatismus, dogmatismus či jiné palivo do motoru, to ať objasní odborníci – si lehce všimne, že společnost (její část) nebere masové vrahy, kteří použili střelnou zbraň, zas tak špatně, když je má jen za „střelce“. V jeho zastřené mysli z toho může vzniknout dojem, že střílet se dá na všechno, na terče, na zvířata, na lidi, a není v tom zas tak obrovský rozdíl, „jak nám doma a ve škole říkali“. Posun náhledu veřejného mínění k pozitivnějšímu vnímání zločince je zde zřetelně patrný.

Věci a dění bychom měli pojmenovávat pravým jménem. Výraz vrah (běžný, sériový i masový) je terminus technicus používaný orgány činnými v trestním řízení i novináři. Ten, kdo zavraždí druhého člověka – druhé lidi, je vrahem bez ohledu na cokoli jiného, bez ohledu na jeho těžké dětství nebo motiv k vraždění apod. Těžké dětství ani motiv nikterak neospravedlňují vraždu.

Jejich zkoumání však může vést k pochopení, proč k ní došlo a vést k polehčujícím okolnostem – tím se však pachatel nezbavuje označení „vrah“. Zabití v sebeobraně není vraždou, zabití druhého, který svého ukončovatele života dlouhodobě fyzicky či psychicky týral, je také sebeobrana, ať už to právníci pojmenovávají jakkoli. Zabití tyrana, který sužuje celý národ, také není vraždou, ale osvobozujícím aktem.

Krom toho je však zavraždění člověka i podle oficiálních měřítek a názvosloví vraždou. Vrah je vrah, myslivec je myslivec, novinář je novinář, hloupost je hloupost a ten kdo používá výraz „střelec“ namísto „vrah“, nevědomě nahrává napodobování jeho zločinu. Nemám k tomu po ruce žádné studie, leč vycházím z logiky věci.

Svoboda, nebo bezpečí?

Paradoxní na celé záležitosti je fakt, že mnohdy ti samí, kteří masového vraha označují za střelce, vyzývají k tomu, aby se nezveřejňovalo vrahovo jméno a podoba, případně rovnou, aby se o masové vraždě neinformovalo vůbec či jen velmi kuse, protože jinak prý dáváme recept napodobovatelům či je k tomu popouzíme. Takový rozpor v přístupu k věci dle mého mínění patří k vrcholům ignorance.

Přitom to leckdy vede až k hysterii: mnohým postačuje přečíst si tvrzení kohosi, kdo věc hodnotí z amerického pohledu, že něco konkrétního napomáhá těm, kteří kopírují masového vraha, a ihned okřikují ostatní, aby smazali kdejakou informaci o něm a jeho zločinech. Autor těchto řádek to prožil na vlastní kůži, příkazy ke smazání (doslova a bez přehánění) byl na sociálních platformách přímo zahrnut.

Policie, která jako první a nejhlasitěji varovala před zveřejňováním podrobností z tragédie na FF UK včetně jména a podoby podezřelého, na své poslední tiskové konferenci ukázala videozáběry vraha na ochoze budovy, kterak puškou míří na ulici. Přitom vizuální záběry vraha v akci inspirují podle zastánců (auto)cenzury případné následovníky velmi silně. A kde v té chvíli tito okřikovači byli? Jako ty ovce to bez hlásku přijali, někteří z nich dokonce zveřejňovali na toto policejní video odkaz.

Z takového chování je patrné, jak rychle jsou mnozí z nás ochotni zbavit sebe i ostatní občany svobody kvůli vlastnímu strachu. Na tento moment si musíme dávat stejně bedlivý pozor jako na masové vrahy a způsob informování o jejich zločinech. Těm, kteří jsou ochotni okamžitě vyměnit svobodu za bezpečí, začne demokracie dříve nebo později hrubě nevonět. A „díky“ nim může přijít režim, v němž veřejné polemiky už nebudou povolené, a vraždy spáchá ve většině stát sám. Už jsme si to, my starší, prožili za komunistů, víme, že to je reálné.

Zbraně, zbraně, zbraně

Pro věc samu je lhostejné, že před námi používali výraz „střelec“ Američané a my jsme to od nich „jen“ převzali. Ve Spojených státech je masových vražd opravdu hodně a americká kultura je v tomto velmi odlišná od té naší, převzít jsme to tudíž neměli. V našem prostředí je výraz „střelec“ v tomto punktu nevhodný.

U nás bylo po druhé světové válce spácháno jen několik takových zločinů, počínaje vražděním československých Němců během tzv. divokého odsunu, které náš parlament později legalizoval. Hanba je slabý výraz pro takové počínání. Ani komunisté v tomto nezaostávali, právě naopak. A k masové vražedkyni Hepnarové a sériovému spartakiádnímu vrahovi přičtěme i několik masových vražd, které po listopadu 89 spáchali jednotlivci.

Americká kultura vyrostla na zbraních, na právu je nosit a užívat v mnohých případech beztrestně. U nás není beztrestné jako v USA hájení svého pozemku se zbraní v ruce jen proto, že jde o naše vlastnictví. Pachatel by nás musel ohrožovat na životě či zdraví, aby nám střelba na něj prošla bez trestu (nutná obrana).

V USA je počet masových vražd násobně vyšší než kdekoli jinde. Jen za první pololetí roku 2023 proběhlo v USA 28 masových vražd, při nichž bylo zavražděno 140 lidí. A to přímo plyne z jejich ozbrojovací kultury. Masové vraždy jsou v USA nevítanou, leč běžnou součástí života. V tomto prostředí je neskonale snazší nahrávat napodobitelům než u nás.

Nevzpomínám si, a i při rešerších k tomuto textu jsem takových příkladů nenašel příliš ani v Evropě, že by se nějaký český masový vrah kdy odvolával na inspiraci masovým vrahem jiným, přestože se doposud běžně zveřejňovala jejich jména i fotografie. (Pokud se mýlím, rád se dám poučit, ale i tak půjde jen o výjimku z pravidla.)

Výjimkou je poslední masový vrah z pražské FF UK, který se odvolal na ruskou vražednici – ale stále nevíme, jak konkrétně to myslel, psal to v ruštině na ruské sociální platformě Telegram, takže mohl mít záměr být zajímavý pro ruské obecenstvo. A to navíc v době rostoucích válečných či ozbrojených konfliktů ve více částech světa, které bezesporu násilí legitimizují globálně, což může cestu jednotlivému vrahovi také „ulehčit“.

Američané mají též mnohem vyšší potřebu uspět v kariéře než Evropané. Více žijí prací. Dosažení osobního úspěchu je i součástí jejich mytologie: tzv. americký sen je nedílnou složkou všudypřítomného hecování k úspěchu bez ohledu na cokoli ostatní. A když to nejde jinak, snaží se někteří jedinci dosáhnout „úspěchu“ onou falešnou slávou zločince.

Evropa není v tomto směru přeci jen tak vypjatá, za úspěch umíme pokládat i věci, které mají Američané oproti kariéře spíše bokem: třeba to, že někdo pomohl druhým, že celý život učil za žebráckou almužnu, protože bral učitelování jako poslání, že adoptoval a dobře vychoval děti… I v Evropě máme celebritózní společnost, jenže zatímco Američané mají celebrity za polobohy (většina z nich určitě), u nás jsou celebrity častěji předmětem výsměchu či škodolibosti. Být slavný u nás znamená hodně, ale zdaleka ne tolik, jako za velkou louží.

Pochybnosti jsou vždy na místě

V roce 2017 vyšla v USA studie, která zkoumala důsledky mediálního pokrytí zločinů masových vrahů, kteří použili střelnou zbraň. Její spoluautor Adam Lankford, profesor trestního soudnictví na University of Alabama, vyzval následně novináře, aby v takových případech nezveřejňovali jména a fotografie pachatelů. I evropští odborníci takové požadavky propagují, jak jsme si však již ukázali, evropská kultura se od té americké v tomto dost liší. A také: nakolik můžeme takovým studiím věřit?

Tak především: vždy je dobré mít pochybnosti, mít zdravou dávku skepse. A u výplodů dnešní doby, ať už mediálních či vědeckých, to platí dvojnásob, protože svět se permanentně tříští jako sklo a znovu uspořádává, nikoli však do plástve jako dříve, jež má jasně daný řád, nýbrž do jednotlivých od sebe oddělených obrazců (chcete-li i bublin), a to velmi chaoticky. A se zdokonalováním umělé inteligence bude narůstat i počet informací, videí, audií, které budou na pohled věrohodné, ve skutečnosti ale půjde o falzifikáty – pro mladé čtenáře: fejky.

Snižování důvěry v běžný chod věcí mění vnímání světa a přispívá k tomu, že dřívější jistota chybí i těm nejmoudřejším. A čím je odborník odbornější, tím užší výseč světa vidí, tím méně je schopný dávat věci i do těch souvislostí, které s jeho odborností nesouvisejí. Proto, kupříkladu, mají o chodu společnosti rozhodovat politici, nikoli odborníci. Ani politici nemusejí širší souvislosti vždy vidět, ale aspoň občas je k takovému poznání nutí média či veřejné mínění jako takové.

Člověk, který bezmyšlenkovitě přejímá jakákoli pro chod života důležitá tvrzení za svá, se stává aspirantem na pouhou součástku davu. A nemyslící dav potřebují ti, kterým záliba lidí v přemyšlení nějakým způsobem překáží. Do demokracie tedy organicky patří myšlení, hlavně to kritické, i kritika sama. Proto nám Bůh mozek darovati ráčil, bychom jej používali.

Hérostratos byl zloduch

„V roce 1999 byli střelci z Columbine High School ovlivněni množstvím pozornosti, které se dostalo atentátníkovi z Oklahoma City v roce 1995. Střelec z nočního klubu Orlando přiznal, že byl inspirován útoky z bostonského maratonu v roce 2013. To bylo možné pouze kvůli množství mediálního pokrytí, jehož se bostonským atentátníkům dostalo,“ uvedl také Lankford.

To je sice dobrý příklad, ale v obecném srovnání coby obhajitelná (morální) jistota neobstojí. Sám fakt, že se některý z masových vrahů odvolává na toho předchozího, nemusí znamenat, že předchozí masová vražda byla svodem k jeho počínání. Pro vraha je mnohem jednodušší hovořit o inspiraci než rozebírat své motivy či pocity, které ke zločinu vedly. A kdyby k masovému vraždění stačila pouhá inspirace, lidstvo by pravděpodobně už neexistovalo – masovým násilím dějiny přímo přetékají.

Jestliže se někdo rozhodne vraždit, navíc „ve velkém,“ musí k tomu dojít na základě něčeho, co ho přesvědčí, že už nemá jinou variantu, že vraždit je nezbytné. Musí „to“ mít v sobě, musí potlačit své svědomí ve jménu něčeho, co pokládá za důležitější. Ne každý masový vrah je psychopatický narcis, který vraždí čistě jen pro svou slávu, ne každý z nich je duševně chorý, a u některých z nich převažuje nad chtíčem slávy potěšení ze zabíjení druhých lidí.

Norský terorista Breivik vraždil ve jménu své ideologie. Během výslechu sdělil, že se při svých útocích inspiroval mimo jiné islámskou teroristickou sítí al-Káida, kterou označil za „nejúspěšnější revoluční hnutí na světě“, i konkrétním masovým vrahem, v jeho případě je to však druhotné – k tomuto poznání si stačí přečíst alespoň výňatky z jeho ideologického „manifestu“ a seznámit se s jeho postoji během procesu.

I teroristé z 11. září měli ideologické pohnutky… A právě k co nejpravdivějšímu pohledu na celkový obraz takového dění je dobré uměřené a zároveň i otevřené informování o těchto zločincích a jejich činech.

Český terorista Jaromír Balda vykolejil dva vlaky jsa zblbnut a zmanipulován ideologickými žvásty Okamurových fašistů. Hepnarová vraždila z nenávisti k lidem. Motivací vraha Vitáska, který na pohotovosti ostravské nemocnice zastřelil sedm lidí, byla domnělá křivda, myslel si, že ho nikdo nechce správně léčit. Akcelerátorem sousedských sporů, které vedly Z. Kováře k osminásobné vraždě a následné sebevraždě v Uherském Brodu, byla jeho psychicky nemocná manželka, která napadala obyvatele města, často měnila nálady od hlasitého smíchu po vzteklý řev a její muž už měl těch věčných sporů plné zuby.

Nenávist k rodině či sousedům nebo rasistická a xenofobní zášť jsou pro masové a sériové vrahy častým motivem. V Evropě neskonale častějším než pouhá inspirace vrahy předešlými. Položme tedy autorům zmíněných studií otázky: Kdo inspiroval toho úplně prvního (běžného, masového, sériového) vraha? Co ho přimělo k takovému zločinu, když neměl žádnou inspiraci? Protože až v odpovědích na tyto a doplňující dotazy je skryto ďáblovo kopyto. Kain by se divil, že takové otázky vůbec musíme klást.

A konečně: je opravdu výhradně špatné, že se masoví vrazi stanou známými i podle jména? Nejsou přeci slavní v onom kladném slova smyslu, o nich i jejich zločinech se vědí podrobnosti, i proto jsou vnímáni jako zloduši. Nemůže být naopak taková personifikace k užitku? – „Podívejte se, je to tento konkrétní člověk, který se doteď zdál úplně stejný, jako jsme my! Na to si musíme dávat pozor!“ Jak bychom dnes mohli dávat Hérostrata za odstrašující příklad, kdyby se o něm historici přes zákaz shora (!) nezmínili jménem?

František Kostlán je publicista, hudebník, skladatel, textař a básník. Dlouhodobě se věnuje problematice menšin a extremismu. Po listopadu 1989 byl mimo jiné šéfredaktorem Českého deníku a časopisu Parlament, komentátorem Telegrafu, Lidových novin či Českého rozhlasu Regina. V roce 2013 obdržel cenu Gypsy Spirit za dlouhodobou novinářskou práci v oblasti lidských práv.