Reinhard Heydrich FOTO: Vojenský historický ústav / se souhlasem
FOTO: Vojenský historický ústav / se souhlasem
Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich patří k nejzajímavějším postavám celé nacistické Třetí říše. Člověk bezesporu nadaný, inteligentní, výkonný, na druhou stranu ale také vysoce spolehlivý úředník bez jakýchkoliv morálních zásad, bez skrupulí, bez emocí, empatie, svědomí. Technokrat bez etických zábran, prototyp bezohledného politika a neomezeného vládce. A také strůjce tzv. konečného řešení židovské otázky, na jehož konci byl holocaust a miliony mrtvých. Od jeho narození ve čtvrtek uplynulo přesně 120 let.
Reinhard Tristan Eugen Heydrich, jak znělo celé jeho jméno, se narodil 7. března 1904 v Halle nad Sálou do rodiny hudebního skladatele, operního pěvce a majitele místní hudební školy Bruna Heydricha. Hudbymilovný otec projevil svůj obdiv k dílu skladatele Richarda Wagnera tím, že dal svému synovi jedno z jmen – Tristan – podle významné skladatelovy opery Tristan a Isolda. Reinhard bylo navíc jménem hlavního hrdiny jeho vlastní opery Amen, Eugen pak bylo jméno po dědečkovi z matčiny strany, jenž byl ředitelem Drážďanské královské konzervatoře. Reinhard tak měl mít „našlápnuto“ na slušnou hudební kariéru. Ostatně podle archivních svědectví byl velice nadaným houslistou.
Osud však rozhodl jinak. První světová válka zničila všechny do té doby panující jistoty a Evropa se i po jejím skončení otřásala výbuchy násilí. K tomu všemu je nutno připočítat i poválečnou krizi, která byla v poraženém Německu velice silná. S hudbou tak byl konec a mladý Reinhard se zhlédl v armádě. Krátce po skončení války, tedy ještě jako teenager, se stal na několik měsíců příslušníkem Freikorpsu, který bojoval proti snaze bolševiků rozpoutat v Německu socialistickou revoluci.
Když odmaturoval, přihlásil se k námořnictvu a i tam se mu díky píli a schopnostem dařilo. V roce 1922 nastoupil na důstojnickou školu v Kielu, díky které se před ním otevírala slibná kariéra námořního důstojníka. Jenže osud nastrčil mladému muži do cesty ženu. Respektive dvě dívky. Jedné totiž slíbil, že si ji vezme za manželku, a přivedl ji do jiného stavu, ale nakonec kvůli druhé, jíž byla jeho pozdější manželka Lina von Osten, se kterou se v roce 1930 po pouhých dvou týdnech od seznámení tajně zasnoubili, ze slibu manželství první dívce vycouval. To se však vcelku pochopitelně nelíbilo jejímu otci, který si na Heydrichovo chování stěžoval u velitele námořnictva, admirála Ericha Raedera. To vyústilo v tzv. čestný soud, jenž měl rozhodnout, zda se porušením manželského slibu Heydrich nedopustil porušení důstojnické cti. Samotné zrušení manželského slibu bylo sice považováno za nečestné, ale nebylo tak vážným proviněním, aby mělo za následek trest od čestné rady námořnictva.
Jenže členové čestné rady – admirál Gustav Hansen, Heydrichův instruktor Gustav Kleikamp a Hubert von Wangenheim – byli znechuceni Heydrichovým arogantním chováním během čestného soudu. Heydrich totiž o oné dívce mluvil špatně a popíral, že by jí slíbil manželství. Erich Raeder tak rozhodl, že Heydrich se během řízení dopustil zjevné nečestnosti a snahy očistit své jméno lží na úkor žalující dívky, a že je tudíž „nedůstojný“ a měl by být propuštěn. V námořnictvu tak nuceně skončil 30. dubna 1931. Sny o námořní kariéře se zhroutily.
V té době v Německu řádila hluboká hospodářská krize, takže Heydrich měl jen minimální šanci na takřka jakékoliv zaměstnání. Lina však byla příznivkyní nacistů, kteří ještě neměli moc ve státě, ale svojí činností se k jejímu uchopení rychle blížili. Reinhard Heydrich byl jako voják vychováván v přesvědčení, že do armády politika nepatří, a tak rozhodně nacistou nebyl. Lina jej v té době představila prostřednictvím příbuzných, kteří k nacistům rovněž patřili, Heinrichu Himmlerovi. Mladý muž padl Himmlerovi do oka a chtěl po něm vytvořit návrh, jak postavit zpravodajskou službu. Heydrich, který později tvrdil, že návrh sestavil na základě špionážních románů, které četl, filmů, které viděl, a několika informací, které o rozvědce ze své vojenské minulosti znal, v tomto „testu“ uspěl a stal se zpravodajským důstojníkem SS. A od té chvíle z něj byl i přesvědčený nacista.
Dům, který nacisté najali, postupně proměnil v centrálu nově budované tajné služby Sicherheitsdienstu (SD), která se díky jeho výkonnosti a bezskrupulóznosti rychle vyšplhala na vrchol. SD pod jeho vedením neshromažďovala jen zpravodajské informace, ale podílela se i na podvrzích vůči nepohodlným osobám. Z Heydrichovy dílny tak pochází scénář tzv. noci dlouhých nožů, během níž bylo v červnu 1934 povražděno vedení útočných oddílů Sturmabteilung (SA) včetně jejich velitele Ernsta Röhma, jediného muže, který si tykal s Adolfem Hitlerem. Hitler se totiž obával konkurence „starých nacistů“ a Heydrich na jeho přání vytvořil potřebné padělané důkazy.
Ve své funkci byl Heydrich doslova posedlý shromažďováním kompromitujících materiálů doslova na každého, nacistické špičky nevyjímaje. K shromažďování informací včetně těch intimního charakteru mu sloužil i speciální berlínský nevěstinec Salon Kitty, kde bylo ve všech pokojích nainstalováno odposlouchávací zařízení.
A tak věděl podrobnosti o Hitlerových vztazích k ženám, o Göringově drogové závislosti a mnoho dalších tajemství nacistických pohlavárů. Informace si pečlivě ukládal do kartotéky, aby je mohl v případě potřeby kdykoliv vytáhnout.
V září 1939 po vypuknutí války přeměnil na Himmlerův popud organizaci bezpečnostních složek v nacistickém Německu. Všechny sloučil do jednoho úřadu, v jehož čele již v hodnosti SS-Obergruppenführera, tedy ekvivalentu vojenského generála, stanul.
Od září 1941 pak vedl Protektorát Čechy a Morava, neboť dosavadní protektor Konstantin von Neurath byl podle Hitlera příliš mírný, a musel tak odejít na zdravotní dovolenou. Heydrich okamžitě po nástupu odstartoval teror, který měl civilní obyvatele zastrašit a ukázat jim, kdo je v jejich vlasti pánem.
Heydrichův příchod vešel do české historie jako tzv. první heydrichiáda. Heydrichův nástup byl z hlediska nacistů vskutku „impozantní“. Dne 27. 9. 1941 přiletěl do Prahy a hned o den později, zcela úmyslně a symbolicky na den svátku českého národního patrona sv. Václava, vyhlásil stanné právo, zmiňovanou první heydrichiádu. Již 28. 9. 1941 byli zastřeleni dříve zatčení představitelé vojenské odbojové struktury Obrana národa, například generálové Hugo Vojta, Josef Bílý či František Horáček. V následujících dnech bylo před popravčí četu postaveno mnoho dalších odbojářů z řad vojáků, sokolů i civilistů: např. pplk. Josef Balabán, mjr. František Pohunek, náčelník České obce sokolské Augustin Pechlát a mnoho dalších. Cílem bylo tvrdě zdecimovat a potlačit domácí odboj, který se v této době rekrutoval převážně z řad vojenské organizace Obrana národa. Kromě toho byl na přímý Heydrichův rozkaz zatčen a uvězněn protektorátní předseda vlády Alois Eliáš, který udržoval zpravodajské kontakty s exilovou vládou ve Velké Británii i s domácím odbojovým hnutím, ale také osobně zinscenoval odbojovou akci, při které byli otráveni šéfredaktoři kolaborantských novin.
Na druhou stranu si byl Heydrich vědom, že pouhým zastrašováním cíle nedosáhne. Čechy a Morava byly pro nacistickou mašinérii díky svému vyspělému a dobře fungujícímu průmyslu i schopným dělníkům nedocenitelnou základnou přílivu nových zbraní, a tak se nový vládce snažil dělníkům ukázat „vlídnou tvář“ a upozornit je, že když budou pracovat a politiku nechají stranou, nikdo je nebude perzekvovat. Odbojné jedince či celé skupiny nechal pozavírat, případně popravit, loajální pracovníky pak odměňoval vyššími příděly, delší dovolenou a dalšími sociálními vymoženostmi, mezi něž patřila například i podniková rekreace.
V tajném projevu 2. 10. 1941 však Reinhard Heydrich na Pražském hradě také prohlásil, že „Čech nemá v tomto prostoru co pohledávat“ a že se nebude pokoušet „předělávat tuhle českou svoloč podle staré metody na Němce“. Ovšem definitivní řešení české otázky mělo být uskutečněno až po vyhrané válce.
Jenže popravy armádních špiček spolu s rozsáhlým terorem, ale na druhou stranu snahou donutit většinu k tiché spolupráci jsou podle většiny historiků považovány za důvod, proč byl Heydrich zvolen za cíl útoku skupiny Anthropoid.
A tak si na něj 27. května 1942 krátce po půl jedenácté dopoledne počíhali v pražské Libni Josef Gabčík a Jan Kubiš, kteří jej v tu chvíli sice nezabili, jak bylo plánováno, ale zranili jej natolik těžce, že se musel podrobit operaci, při které mu byla vyjmuta poškozená slezina.
Po operaci se Heydrichův stav výrazně zlepšil, což bylo hlášeno přímo do Berlína, kde zuřivý Hitler snoval pomstu proti Čechům. Okamžitou popravu deseti tisíc lidí mu Karl Hermann Frank rozmluvil. Nikoliv z lásky k Čechům, ale z čiré pragmatičnosti, neboť v takovém případě se daly v celém protektorátu očekávat rozsáhlé nepokoje.
Týden po útoku Reinhard Heydrich vsedě na lůžku poobědval vývar, který mu přinesla manželka. Ovšem pouhých několik hodin poté se mu přitížilo a upadl do bezvědomí, z něhož se již neprobral. Časně ráno ve středu 4. června zemřel.
Následujícího dne po Heydrichově smrti přistoupili lékaři k pitvě. Vedl ji profesor Herwig Hamperl, přednosta německého patologického ústavu Karlovy univerzity v Praze, a spolupracoval s ním přednosta ústavu soudního lékařství a kriminalistiky prof. Günther Weyrich. Jako svědkové jim posloužili kolegové zejména z řad příslušníků SS.
Díky pitvě tak mohli ošetřující lékaři Dick a Hohlbaum zjistit, že nic nezanedbali, vyšetření břišní dutiny totiž ukázalo, že je vše v pořádku. Podvaz na cévách po odstranění sleziny byl bezchybný, v dutině břišní nebyly ani náznaky zánětu pobřišnice nebo krvácení. Játra a ledviny byly rovněž zcela v pořádku. Steh na bránici držel perfektně. Místo rány bylo dobře zbavené drtě a čisté. Ani zde nebyla žádná infekce nebo krvácení. Také plíce beze změn a stav srdce označil pitvající Hamperl dokonce za vynikající. Negativně vyzněla i všechna mikroskopická vyšetření.
Proč tedy Reinhard Heydrich zemřel? Protokol o pitvě uvádí, že pravděpodobnou příčinou smrti byl anemický šok. Tomu nasvědčovala i výrazná bledost Heydrichova těla, která podle Hamperla připomínala spíše mramorovou sochu. Střepina z pumy, kterou Jan Kubiš po Heydrichovi vrhnul, nejspíše zanesla do těla nečistotu, která způsobila otravu krve. A protože chirurgové museli Heydrichovi odejmout poškozenou slezinu, snížila se přirozená imunita jeho organismu. Spekuluje se, že kdyby měli nacisté k dispozici penicilín, Heydrich by patrně přežil.
Jinou příčinou smrti zastupujícího říšského protektora mohla být miniaturní trhlina v plicích. Vleže se nijak neprojevovala, ale jakmile Reinhard Heydrich změnil polohu a usedl, otevřela se, což následně vedlo ke vzduchové embolii.
Ihned po atentátu bylo vyhlášeno další stanné právo a začaly masové popravy. Akce přijel řídit šéf nacistické pořádkové policie generál Kurt Daluege, který byl jmenován novým zastupujícím říšským protektorem. Sedm parašutistů, mezi nimi i oba atentátníci, zahynulo 18. června v pravoslavném chrámu Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. Nacistický teror vyvrcholil v červnu 1942 vyhlazením Lidic a Ležáků. Celkový počet popravených osob přesáhl do konce stanného práva 4. července 1400 lidí, počet všech obětí tzv. druhé heydrichiády se odhaduje na více než 2000 osob. K tomuto číslu je nutné přičíst i téměř 3000 židovských občanů odeslaných během tohoto období ve třech transportech do vyhlazovacích táborů.
