Komunistický smysl pro humor je dost svérázná věc. Jako existuje černý humor, měla by se zřejmě zavést kategorie rudý humor. Mohli bychom do ní zařadit i přání předsedy komunistických poslanců Pavla Kováčika po opětném zvolení Ivana Bartoše šéfpirátem.

S. Kováčik se vyjadřuje jako svatý muž, kterému jsou zcela vzdáleny pomíjívé marnosti světa a pozlátko moci:

„Ambice jsou jedna věc, realita bývá jiná. Touha být ve vládě je u Pirátů hlavní ambicí, pozadu není ani cíl mít 100 krajských zastupitelů. Omluvou je snad jejich mládí, či chybějící sebereflekce (sic!). Politika není hra, ale práce a pokora vůči občanům. Dovolte mi popřát zvolenému předsedovi i nám všem, aby více vnímal skutečný stav věcí současných a řešil je ve spolupráci s lidmi, vnímal názory těch mimo stranu a své spojence hledal v naší zemi více, než-li stížnosti v zahraničí. Především úcta k lidem a našim zákonům by měla mít místo v programu Pirátů, stejně jako respektování názorů dalších politických subjektů. Pozice předsedy je obrovská zodpovědnost a touha po moci by neměla být hlavní cíl. Tak trochu v deklarovaných vyjádřeních chybí konkrétní cíle.“

Hned můžeme mít asociace, jak to bylo, když měli komunisté své hvězdné hodiny:

Touha být ve vládě – v ústavě zakotvená vedoucí úloha komunistické strany.

Omluvou je snad jejich mládí – komunismus, mládí světa, zajistí senilní politbyro.

Více vnímat skutečný stav věcí – kritiky zavřít jako pomlouvače a zrádce.

Stížnosti v zahraničí – práskání Brežněvovi a zvací dopis.

Respektování názorů dalších politických subjektů – nepohodlné strany zrušit, do ostatních nasadit kolaboranty, původní vedení zavřít a nechat umřít ve vězení a torza začlenit do Národní fronty k ohromování zahraničních návštěv, že je tu pluralita.

Ti komunisté, ti se nezdají, jaká je to veselá kopa! S těmi by se jeden smál, až by brečel, i v mauzoleu. Jenže oni by mrkli po Leninovi, jestli se taky směje. A protože nic, šup s vtipálkem za katr. Tak ještě že tu máme tu prohnilou liberální demokracii.