HISTORIE / Zvláštní dárkové krabičky určené pro tři nekomunistické členy vlády, Jana Masaryka, Petra Zenkla a Prokopa Drtinu, vzbudí v září roku 1947 podezření. Záhy se ukáže, že oprávněné – místo slibovaných voňavek v sobě balíčky ukrývají výbušniny a svým adresátům mají přinést smrt.

Kauza v československém prostředí doposud nevídaná dodnes připomíná spletitý politický detektivní příběh. K jeho rozuzlení nicméně doposud nedošlo. Kromě nezodpovězených otázek však za sebou takzvaná krčmaňská aféra zanechala i několik zničených lidských životů. A jak podotýká historik Lubomír Novotný ve své knize Krčmaňská aféra: Tajemný pokus o atentát na československé ministry, stala se i „krystalickou ukázkou zápasu o to, aby se Československo mohlo charakterizovat jako právní stát“.

Na politické scéně to vřelo

Politická situace během léta a podzimu roku 1947 se v Československu nesla ve znamení stále silnějšího pnutí uvnitř Národní fronty mezi komunistickými politiky, vítězi voleb z předchozího roku, a jejich nekomunistickými oponenty. Jedna politická aféra stíhala druhou, politické boje plnily stránky stranických deníků. 

Komunistům se Sovětským svazem za zády se dařilo upevňovat své mocenské pozice, včetně vlivu nad bezpečnostními složkami a úřady státu, na odpor však stále naráželi v rámci parlamentu a v oblasti justice. Na pozadí neustále se zhoršujících mezinárodních vztahů se Československo čím dál více vzdalovalo od západních zemí a nechávalo se vtahovat do sovětské sféry vlivu. Právník a právní historik Kamil Nedvědický tyto časy shrnuje slovy: „Konec krátkého období třetí republiky dal jasně najevo nemožnost koexistence demokratických stran s komunisty. Bylo by iluzí považovat tři poválečné roky za období vlády práva a budování svobodné demokratické společnosti.“

Komunisté toho léta po neúrodě z důvodu sucha přišli s návrhem takzvané milionářské daně, jednorázového zdanění majetku nad 400 tisíc korun. U ostatních stran se návrh i po úpravách setkal s odporem. Ve společnosti se o návrhu vedly vášnivé debaty, nekomunistické politické subjekty se přely i mezi sebou, komunisté odpůrce označovali za ochránce milionářů, sociální demokracie se ocitla v krizi. 

Balíčky s pekelným strojem

V takové zjitřené atmosféře působila zpráva o pokusu o atentát na tři nekomunistické politiky jako rozbuška. „Balíčky s pekelným strojem“, hlásala 11. září 1947 titulní strana národněsocialistických novin Svobodné slovo. „Pokus o atentát na Dr. Zenkla a Dr. Drtinu. Ostražitostí úředníků kabinetu obou ministrů bylo zabráněno neštěstí. Podobný pokus připraven též na ministra J. Masaryka.“

Petr Zenkl jako předseda druhé nejsilnější strany, národních socialistů, zastával ve vládě funkci prvního místopředsedy, Prokop Drtina, rovněž národní socialista, byl ministrem spravedlnosti a bezpartijní Jan Masaryk působil jako ministr zahraničí.

Šetření případu ukázalo, že 9. září 1947 okolo třetí hodiny odpoledne jakýsi muž podal na poštovním úřadě v pražské Ostrovní ulici tři obdobné balíčky. Na balíčcích pro Drtinu a Zenkla byla jako odesílatelka uvedena K. Malá, Parfémy, Praha III, Nerudova č. 17. Masarykovi měl odeslat balíček fiktivní K. Malý. 

Druhého dne, tedy 10. září, dva dárečky doputovaly na předsednictvo vlády, kde vzbudily podezření. K vyšetřovatelům se však dostaly již otevřené, řada možných stop byla zničena. Třetí, „Masarykův“, byl zadržen na poště ve Střešovicích pro špatně napsanou adresu.

Tloukl s nimi o stůl

„Pracovníci ministerstva spravedlnosti a předsednictva vlády, podúředníci, tajemníci, sekretářky, zřízenci, ti všichni přišli s krabičkami do styku. Úředníci ministerstva spravedlnosti dokonce krabičku otevřeli a teprve poté zavolali bezpečnostní orgány,“ uvádí Novotný. „Podúředník ministerstva spravedlnosti Bohumil Šindler dokonce ve snaze ověřit, zdali jsou v balíčku opravdu parfémy, se zásilkou tloukl o stůl. Na předsednictvu vlády se chovali k balíčku šetrněji, ale zde krabičku přeříznutím šňůrky, která spojovala víko s kazetou, rovnou pootevřeli a zastavilo je jen to, že z krabičky vyčnívaly drátky, což se jim konečně zdálo podezřelé.“

Pyrotechnický posudek následně ukázal, že balíčky obsahují výbušniny, které by mohly zdemolovat místnost o 120 metrech krychlových. K výbuchu podle něj nedošlo z důvodu nedostatečného připevnění rozněcovadla ke dnu krabičky.

Jedni svalovali vinu na druhé

Sbor národní bezpečnosti, tehdy již výrazně pod komunistickým vlivem, se pustil do vyšetřování, zatímco média čile využívala aféru pro svůj politický boj. Komunistické Rudé právo obviňovalo národní socialisty z toho, že si objednali sami na sebe atentát, národní socialisté zase o celé kauze hovořili jako o útocích na demokratické základy republiky. Regionální národněsocialistický deník Volné slovo například hlásal: „Komunistickofašistická kampaň přináší první neblahé ovoce“. 

Bezpečnostní orgány postupovaly rychle. Zjistily, že na Malé Straně v Praze skutečně existoval obchod s parfémy a mýdlem, který vedla jistá A. Malá, ovšem pouze do roku 1938, než jej prodala jinému obchodníkovi, a o tři roky později zemřela. Bylo tedy zřejmé, že adresa odesílatele je falešná. 

Vyšetřovatelé už pár dnů po pokusu o atentát oznamují, že krabičky se zrodily pod rukama pražského obuvníka Stanislava Pilaře. Ten se údajně sám přihlásil poté, co spatřil své výrobky vyfotografované v novinách. Vypověděl, že je prodal obchodnímu domu Brázda na Václavském náměstí. Zde je měl podle svědectví 4. nebo 5. září zakoupit muž, který odpovídal i popisu poštovních úředníků, tedy: „Asi 40–45 let. Světlé kaštanové vlasy, plnější vyholený obličej.“

Stopa vede na Hanou

Dál však vyšetřování uvázlo ve slepé uličce, identita tajemného muže z pošty zůstávala neodhalena. Teprve na konci září vstoupil do aféry Ladislav Loveček, bývalý starosta Krčmaně, obce u Olomouce, a člen Československé strany lidové. Krabičky na fotografii otištěné na stránkách Svobodného slova totiž poznal.

Jeho synovec Ivo Zapletal pro projekt Paměť národa uvedl: „Když potom vyšel článek v novinách, že to byly tři krabičky takového vzoru, tak strýc zauvažoval a řekl: ‚Ježišmarjá, to není pravda. Já jsem takové krabičky u Kopty viděl.‘ A řekl to mamince a ona řekla: ‚No tak Láďo, to je na tobě, jestli si myslíš, že by to něčemu pomohlo.‘“

Váhal, nakonec se rozhodl oznámit na olomouckém okresním sekretariátu národněsocialistické strany, že stejnou krabičku viděl vyrábět svého truhláře Jana Kopku z nedalekého stavení. Teprve 19. listopadu se pak věci opět daly do pohybu – poslanec za národní socialisty Vladimír Krajina podal trestní oznámení u Krajského soudu v Olomouci, vyšetřováním byl pověřen olomoucký státní zástupce dr. František Doležel. Z původně pražské kauzy se v tu chvíli stala aféra krčmaňská. 

Nestravitelná mouka

Do podivného případu se náhle začalo snášet více světla, ovšem k nelibosti komunistů. Výsledky šetření totiž mířily právě k nimi. Ukázalo se, že všechny tři dřevěné krabičky opravdu vyrobil v Krčmani stolař Jan Kopka se svým učněm, a to na žádost Aloise Zapletala, domovníka krajského sekretariátu KSČ v Olomouci. A muži se tím sami příliš netajili. Jak uvádí web Totalita mapující komunistické zločiny: „Svědecky bylo prokázáno, že se Zapletal s Kopkou v té době chlubili, že pošlou ministrům krabice na mouku, která je nestravitelná.“

Tajný sklad zbraní

Výslechy pak odhalily další aféru – Zapletal se přiznal, že na příkaz komunistického poslance Jury Sosnara přivezl autem sekretariátu KSČ do úkrytu v Olomouci a na další místa značné množství nelegálně držených zbraní, samopalů, pušek, ručních granátů a dalších.

Vyšetřování pod záštitou ministerstva spravedlnosti tak přinášelo odlišné výsledky než pátrání Státní bezpečnosti pod vlivem komunistů. Ministr spravedlnosti Prokop Drtina, jeden z cílů atentátu, 21. ledna 1948 shrnul před poslanci Národního shromáždění dosavadní zjištění v celé kauze a postaral se o rozruch. 

„Ve vyšetřovací vazbě jsou prozatím pro podezření z účasti na tomto zločinu zmíněný již Jan Kopka, stolař v Krčmani, jeho manželka Božena Kopková, Alois Zapletal, domovník v domě krajského sekretariátu KSČ v Olomouci, Josef Štěpánek, strojvedoucí a předseda MNV v Krčmani, Vlasta Kučová, učitelka v Olomouci-Řepčíně, a mladistvý stolařský učeň zaměstnaný u Kopky. Proti uvedeným osobám bylo zavedeno přípravné vyšetřování pro zločin pokusu úkladné vraždy na třech členech vlády…“ vyjmenoval.

Zdůraznil také, že „postup některých bezpečnostních orgánů, resp. některých úředníků, pověřených při ministerstvu vnitra vedením vyšetřování, ohrozil nebo alespoň značně ztížil další pátrání po pachatelích“, a poukázal na „nevysvětlitelný postup úředníka, který navzdory vážným důkazům dal příkaz k propuštění Kopky z vyšetřovací vazby na svobodu“.

Stenozáznam zachycuje i reakce komunistických poslanců na další Drtinova slova: „Bylo zjištěno, že tyto zbraně tam ukryl v roce 1947 Alois Zapletal, domovník sekretariátu Komunistické strany Československa v Olomouci (Výkřiky.) a šofér tohoto sekretariátu, Oldřich Halíř – já bych prosil pány poslance o ticho; to jsou velmi vážné věci (Výkřiky komunistických poslanců.) – a to z příkazu poslance ÚNS Jaroslava Jury Sosnara pro event. illegální použití. Transport byl proveden autem téhož sekretariátu, a v tomto směru Vladimír Opluštil, Alois Zapletal, Oldřich Halíř i Marie Opluštilová učinili již obšírná doznání. Vladimír Opluštil mimo to usvědčuje spolu s Marií Opluštilovou také posl. J. Sosnara ze zločinu veřejného násilí vyhrožováním vraždou v případě prozrazení. Všichni včetně posl. Sosnara jsou usvědčováni jak doznáním zatčených, tak i nalezenými doličnými věcmi.“

Místo spravedlnosti přišel teror

Po takovém projevu, po takových obviněních museli komunisté jednat. Sosnar byl přinucen vzdát se poslaneckého mandátu a putoval do vazby. Státní zástupce Doležel měl již v druhé polovině února roku 1948 připravenou obžalobu, ale čas tehdy běžel až příliš rychle. Poté, co komunisté převzali do svých rukou otěže absolutní moci, se vyšetřování začalo ubírat úplně opačným směrem. A ze svědků a vyšetřovatelů se rázem stali obvinění. 

„Postup v souladu s právním řádem, bez ohledu na mocenské pozice podezřelých, potvrzuje přetrvávající zbytky řádného výkonu spravedlnosti, avšak únor 1948 zabránil potrestání viníků, a naopak došlo k výkonu teroru ze strany nového režimu proti účastníkům uvedených událostí, tedy svědkům nezákonných postupů komunistů,“ podotýká Kamil Nedvědický. 

Komunisté s předsedou krajského výboru KSČ Alexejem Čepičkou coby novým ministrem spravedlnosti hlásali, že národní socialisté sami připravili atentát jako protikomunistický puč a provokaci. A v tomto tónu psalo v květnu i Rudé právo: „Krčmaňská aféra a atentát na ministry má obdobu ve fašistických metodách při vypálení říšského sněmu. Reakční strany se domnívaly, že mohou vytvořit podobný analogický případ, který by jim umožnil, aby se vrhly proti komunistické straně, kterou chtěly odstranit jako vedoucí a rozhodující sílu našeho politického života.“

Pomsta za vyšetřování

Sosnar nikdy nebyl usvědčen. Ještě v únoru 1948 byl zatčen František Doležel. Čelil obvinění za zneužití své úřední povinnosti, neboť prý vědomě stíhal osoby jen proto, že byl zaujatý vůči jejich politické příslušnosti ke komunistické straně. Po sedmi letech vězení, ztrátě občanských práv a poloviny veškerého majetku byl s podlomeným fyzickým i psychickým zdravím propuštěn. Zemřel v roce 1972, po sametové revoluci byl plně rehabilitován.

I na další členy aféry čekala vazba, soud, drastické výslechy, mučení, vězení. Právník Zdeněk Marjanko, pravá ruka ministra Drtiny, zemřel ve vazbě v roce 1949 za nevyjasněných okolností, údajně spáchal sebevraždu. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen i Ladislav Loveček, který jako první poukázal na krčmaňskou stopu. Ve vězení se pokusil o sebevraždu, nakazil se tuberkulózou a za mřížemi nakonec i zemřel. 

Výrobce krabiček Jan Kopka zemřel za nevyjasněných okolností v roce 1958 při dopravní nehodě. „Já nevím, jestli je pravda taková nebo taková, ale že Kopka ty krabičky udělal a že zemřel za záhadných okolností, to pravda je. Maminka mi říkala, že jel z Týnce do Krčmaně na kole a že ho srazilo auto a že to náhoda nebyla…“ vzpomínal jeho synovec Ivo Zapletal.

Komunisté zatkli i Vladimíra Krajinu, po Benešově intervenci byl však propuštěn a podařilo se mu uniknout za hranice. Prokop Drtina se tři dny poté, co se komunisté chopili moci, pokusil o sebevraždu skokem z balkonu. Přežil, v březnu 1948 byl vzat do vazby a o pět let později byl na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen k patnácti letům vězení. Propuštěn byl v roce 1960 na základě amnestie. 

Imperialističtí nepřátelé

Petr Zenkl byl pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti, přesto se mu v srpnu roku 1948 podařilo utéci na Západ a stát se předsedou exilové Rady svobodného Československa se sídlem ve Washingtonu. Ještě tři roky po jeho odchodu ze země o něm tehdejší ministr informací a osvěty Václav Kopecký hovořil takto: „Ano, oni, cizáčtí imperialističtí nepřátelé republiky a jejich spřeženci a pomocníci jsou vrahy bestiálně zabitých babických občanů. A vrahy jsou českoslovenští reakční emigranti, bídní Zenklové, Procházkové, Majerové, Peroutkové a podobní (…).“

Jan Masaryk, poslední cíl atentátníků, zemřel v březnu roku 1948 za podivných okolností. Zatím poslední vyšetřování jeho smrti, uzavřené v březnu roku 2021, nedokázalo přesvědčivě prokázat žádnou ze tří možných verzí, tedy zda jeho pád z bytu v pražské Černínské ulici byla vražda, sebevražda, či nešťastná náhoda.

Jeden z posledních dílků stále chybí

„V případě personálií můžeme za prokázané považovat angažmá komunistického poslance Jury Sosnara, na jehož popud spojky Vlasta Kučerová a Alois Zapletal zadaly zakázku na výrobu a moření krabiček Janu Kopkovi. Za prokázané můžeme považovat i to, že Jan Kopka krabičky vyráběl i upravoval. Tato síť byla vyšetřováním dostatečně doložena, lze ji podepřít sérií přímých i nepřímých důkazů. Za prokázané lze považovat i to, že Jura Sosnar a jeho pomocníci stáli za ukrýváním zbraní na KV KSČ v Olomouci,“ vyjmenovává Novotný aspekty celé aféry, které se podařilo odhalit a dokázat.

Dozvuky krčmaňské aféry se na československé politické scéně táhly až do padesátých let a dodnes nad ní visí otazníky, které se nepodařilo přesvědčivě zodpovědět. Novotný se domnívá, že klíčem k definitivnímu rozuzlení krčmaňského tajemství je osoba Josefa Štěpánka, tehdejšího předsedy Místního národní výboru v Krčmani. 

Štěpánek odpovídá popisu člověka, který podal balíčky s výbušninami na pražské poště. Na základě grafologických rozborů a srovnání jeho písma s písmem na poštovních průvodkách a balíčcích odborníci uvedli, že by se mohlo jednat o tutéž osobu, a Štěpánek byl vzat do vazby. Pak ale přišel posudek z prosince 1947, podle něhož písmo z dopisnic a průvodek nelze považovat za shodné s písmem Josefa Štěpánka. Jak se však doneslo k Doleželovi, tento posudek byl vydán pod nátlakem a znalcům kdosi vyhrožoval. Zda byl právě on tím mužem, který představuje poslední díl chybějící skládačky, však nebylo nikdy prokázáno.