Vyvraždění Vršovců: Hněvu a nenávisti Přemyslovců neunikly ani malé děti

HISTORIE / Český kníže Svatopluk vstoupí do jizby, usedne na lavici u kamen a pohledem přejíždí po shromážděných předácích. Kypí v něm vztek a touha po pomstě. Ještě se ale ovládá. Teprve když pohledem najde Mutinu, toho proradného zrádce, zařve z plna hrdla: „Všem nám odporný rode a Bohu protivné plémě, ničemní synové Vršovici, našeho rodu domácí nepřátelé!“ Osud vršovských šlechticů je zpečetěn. 

Rozpálen více než kamna sedmkrát rozpálená. Tak líčí kronikář Kosmas reakci českého knížete Svatopluka Olomouckého na zprávy z Čech. Když po boku římského krále Jindřicha V. vyrazil v létě roku 1108 na výpravu do Uher, pověřil správou nad zemí šlechtického předáka Vacka a představitele mocného vršovského rodu Mutinu. Netušil, co se v době jeho nepřítomnosti v zemi bude dít…

Krvavý z nich teče pot

„Ti však z Polan potají, Bořivoje volají. Čechám mnoho vzejde škod, krvavý z nich teče pot,“ veršuje neznámý autor Dalimilovy kroniky o zhruba dvě století později. V září onoho roku totiž vpadl do Čech vyhnaný bývalý kníže Bořivoj s podporou polských vojáků. Vacka i Mutinu s jejich posádkami zahnal na útěk a vyplenil východní část země. 

„Když Vacek zpozoroval, že jeho druh Mutina nebojuje statečně a že se nestaví mužně na odpor nepřátelům na obranu tvrze, pojal z toho domněnku, že Bořivoj vpadl do Čech na jeho radu, a hned poslal jednoho ze svých bojovníků, aby to všechno oznámil knížeti Svatoplukovi,“ vypráví Kosmas. A kníže „plana hněvem, zuby skřípal“ a „zavázal se hroznými sliby a přísahou, že celý ten rod mečem zhasí jako svítilnu“. Hnán touhou po pomstě, ihned vyrazil zpátky do Čech.

Historické prameny, byť skoupé, přitom neobsahují jediný důkaz, že by skutečně Mutina proti svému vládci kul pikle. Naopak, vše nasvědčuje tomu, že ve skutečnosti zachovával Svatoplukovi věrnost a hájil jeho zájmy. Nebylo mu to nic platné.

Jako lev vypuštěný z klece

Jeho rod byl českým knížatům trnem v oku už dlouho –  Přemyslovci nemohli Vršovcům zapomenout potupení knížete Jaromíra na Velízi v roce 1003, kdy údajně jeho spoutané nahé tělo za hlasitého smíchu přeskakovali na koních. Snad se i obávali moci, kterou vršovští střádali ve svých rukách. Dvakrát se je už proto pokusili vyhladit z povrchu zemského, v letech 1003 a 1014, dvakrát se jim to nepodařilo. Třetí dějství vršovské tragédie započalo přesně před 915 lety, tedy 27. října roku 1108.

Část dramatu se odehrála ve zdech hradiště Vratislav ve východních Čechách, jehož pozůstatky se nacházejí u obce Vraclav dodnes. Právě sem dorazil rozlícený kníže Svatopluk a hned nazítří časně ráno svolal všechny své předáky na shromáždění. Nikdo z nich netušil, co je čeká. Kníže před ně předstoupil a „jako lev, vypuštěný z klece na zápasiště, stojí, řve a se zježenou hřívou čeká na žrádlo“ začal s křikem vyjmenovávat všechny zrady, úskoky a ponížení, jaké musel jeho rod od těch vršovských proradníků po celá léta zakoušet.

Prstem pak ukázal na Mutinu: „Slyšte opět ještě a opět, moji předáci, co spáchal syn nepravosti a hlava veškeré bezbožnosti, tenhle Mutina, jehož jsem já nedávno, když jsem s vámi táhl do boje, jako druhého po sobě zůstavil za nejvyššího správce této země.“ Na chvíli se odmlčel a pokračoval: „Tento dobrotisko dělaje, jako by šel na lov, neostýchal v noci zajíti do Polska do hradu Svídnice, aby se uradil se svým strýcem Nemojem, jak by mne ze stolce svrhl.“

V jizbě to zašumělo. Někteří přítomní přikývli, jiní pobouřeně zamručeli, čímž „rozpálili ducha knížete, hněvem hořícího, aby se ještě rozhořel“. Svatopluk vstal. Pokynul přítomnému katu a vyšel ven. Ten se hned vrhnul na Mutinu. „Při dvou ranách seděl bez pohnutí a při třetí, když se pokusil vstát, byl zabit,“ líčí Kosmas jeho poslední chvíle.

Zrádná červená suknice

V tu chvíli už vyskočili na nohy další ozbrojenci a s Mutinovými příbuznými neměli žádné slitování, jeho dva syny zajali. Jediný Neuša z těch krvavých jatek uprchl. Nebyl sice z vršovského rodu, zato byl Mutinovým dobrým přítelem. Prodíral se skrze houští venku před hradem a už už by se mu podařilo utéci pryč do bezpečí, kdyby nebylo jeho červené suknice. Svou výraznou barvou zářila do dálky a utečence prozradila. Nešťastník Neuša, jak dodává Kosmas, „byl ihned chycen a zraku i mužství zbaven“.

Kníže Svatopluk ale stále nebyl spokojen – celý rod bez rozdílu věku a beze všeho odkladu musí být povražděn! Nařízení bylo jasné, neústupné a brutální. „Za domnělý zločin jednotlivce měl podle krutého prastarého názoru, přežívajícího i ve středověku, nést důsledky celý rod,“ podotýká spisovatel Petr Hořejš. A tak se i stalo. Propukla nelítostná štvanice, vršovská krev tekla po celé zemi.

Jak hovada hozeni do jámy

Na hradišti v Libici, které po masakru Slavníkovců připadlo právě Vršovcům, zrovna obědvali, když k nim vtrhli Svatoplukovi vrazi a jednoho po druhém je pobili. „A ti zbojníci, jako dobyvatelé hradů, rozebrali si nesmírné poklady, neboť z toho bohatství nezbylo ani kouska látky, aby jí byla pokryta jejich těla, nýbrž bez rakve a bez pohřbu byli Božej a jeho syn Bořut jako hovada hozeni nazí do jámy,“ tvrdí Kosmas.

Vraždící mašinérie jako by nebrala konce. „Nemohl jsem se dověděti, kolik hlav z tohoto rodu bylo vydáno na smrt, protože nebyli zabiti ani jednoho dne, ani na jednom místě. Neboť jedni byli vedeni na tržiště a jako dobytek byli skoleni, jiní byli na hoře Petříně sťati, mnoho jich bylo povražděno v domech nebo na ulicích,“ vypráví zase kronikář.

Umírali muži, ženy, děti i starci. Propuknutá nenávist byla tak silná, že těla mrtvých Vršovců vrazi házeli do příkopu mezi odpadky. Historikové odhadují, že vraždící běsnění tehdy nepřežily zhruba tři tisíce lidí.

Podřezal je jak prasátka

Zajaté syny Mutiny čekal konec snad ze všech nejtragičtější: „Byli to hodní hošíci, v tváři sliční, na pohled líbezní, jakých by ani bystrý umělec v bílé slonovině, ani malíř na stěně nedovedl vypodobiti. Neboť jsme je viděli, jak byli žalostivě vlečeni na tržiště, a slyšeli, jak častokrát volali: Máti má, máti má! až je oba krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem.“

Navzdory Svatoplukově přání ale nezahynuli všichni Vršovci. Hrstka těch, kterým se podařilo přežít, utekla za hranice. Už se nikdy nemohli stát politickou hrozbou či konkurencí vládnoucímu rodu, přesto se později vrátili do Čech a postupem času se jim podařilo vydobýt si některé ze svých mocenských pozicí zpět.

Pomsta čekala ve stínu

Sám Svatopluk se z vítězství nad starobylým šlechtickým rodem dlouho neradoval. Už o necelý rok později, 21. září 1109, si na něj během tažení do Polska s Jindřichem V. počíhal ve stínu košatého buku neznámý muž. Jakmile za soumraku spatřil českého knížete, jak se v obklopení své družiny vrací z králova dvora, vyskočil na koně a vmísil se mezi ně.

Přímo mezi lopatky panovníka namířil házecí kopí, napnul své síly a „do samých útrob hrudi mu vehnal smrtící špici“. Kníže vypustil duši ještě dříve, než dopadl na zem. Vrah se spasil útěkem na koni, nikdy nebyl dopaden. Lidé si ale mezi sebou říkali, že ho zajisté vedla ruka jednoho z přeživších Vršovců…