Robert Fremr, místopředseda Vrchního soudu v Praze FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Kauza soudce Roberta Fremra nabírá obrátky. Zvažuje, že se vzdá kandidatury na ústavního soudce, ale z jeho vyjádření nevyplývá, že si uvědomuje hloubku problému svého předlistopadového působení v justici. Totéž platí pro jeho obhájce, kteří diskreditují polistopadové vyrovnání s minulostí.
Soudce Fremr podle nových údajů z Archivu hlavního města Prahy odsoudil v letech 1983 až 1985 za emigraci 172 lidí ve 124 procesech. Tuto informaci zveřejnil Ústav pro studium totalitních režimů, který do konce srpna zpracuje zprávu o působení soudce Fremra v komunistické éře.
124 procesů s emigranty
Připomeňme úvodem, že všech 110 tisíc lidí odsouzených kvůli emigraci bylo počátkem devadesátých let rehabilitováno. Jejich procesy byly označeny za politické a nezákonné.
Fremrova bilance je ještě vyšší, než bylo známo krátce po hlasování v senátu, kde prošel jen velmi těsnou většinou dvou hlasů. Pokud by měli senátoři tyto informace před hlasováním, podle zpráv z horní komory by neprošel. Byli bychom ušetřeni zjitřené a místy až absurdní debaty.
Problém nespočívá jen v samotném a na tehdejší poměry nezvykle vysokém počtu lidí, které Fremr v krátké době odsoudil kvůli „nedovolenému opuštění republiky“, z toho pět v jejich přítomnosti k nepodmíněným trestům (tři dostali v odvolacích procesech podmínku).
Neméně závažná je skutečnost, že tuto výseč svého životopisu Fremr zatajil senátorům, kteří se ho výslovně ptali, zda se nepodílel na politických perzekucích. A nyní vychází najevo, že nešlo o „zapomnětlivost“, ale o neochvějné vnitřní přesvědčení, že o žádné politické kauzy nešlo, a proto je nezmiňoval.
Fremr téhož dne, kdy ÚSTR aktualizoval počty odsouzených, vystoupil v pořadu Interview24 v České televizi a příliš si nepomohl. Uvedl sice, že přemýšlí o rezignaci na kandidaturu na ústavního soudce, ale počká si na výsledky prověrky zadané prezidentem Petrem Pavlem.
„Ošklivá obvinění“
Současně si však stěžuje na „torturu“ a „kampaň“ proti své osobě a odmítá veškerá „ošklivá obvinění“. Vyslovil obavu, že kdyby rezignoval nyní, „mohlo by to být vykládáno jako jakési doznání“. Co tím má na mysli?
Fremr a jeho advokáti z řad justice prohlašují, že rozhodoval podle tehdy platných zákonů a nemohl jinak. Mohl, pokud by se nerozhodl dělat kariéru trestního soudce, kde byla vysoká pravděpodobnost, že se dostane k politickým kauzám. Justice byla součástí represivních orgánů totalitního režimu a dopouštěla se bezpočtu bezpráví.
Pokud se tak stalo, nikdo mu po listopadové revoluci nebránil vykonávat profesi soudce, za kterou je vyzdvihován. Až nyní však vychází najevo jeho osobnostní deficit, který ho diskvalifikuje z nominace do nejvyšší soudní instituce požívající mimořádná privilegia.
Mohou za to nejen ti, kdo ho prezidentovi navrhli a neprověřili jeho minulost, ale do značné míry i on sám. Fremr odmítl pochybení, že v té době odsuzoval emigranty.
Bylo to normální
„Já jsem prostě přišel do prostředí, kde to všichni brali jako normální. A když přijdete do prostředí, které vás obklopuje, kde to berou za normální, tak to nepoutalo mou pozornost, abych přemítal, jestli tam není něco špatně,“ řekl v České televizi.
„My jsme soudili běžnou agendu a trestný čin opuštění republiky byl normálně zařazen vedle krádeží, podvodů, prostě jako běžná agenda, takže my jsme to za politickou trestnou činnost nepovažovali,“ upřesnil Fremr.
Je absurdní třicet čtyři let po pádu totality poslouchat justičním prostředím adorovaného soudce, že považoval „nedovolené opuštění republiky“ za stejný zločin jako krádež, podvod, zkrátka běžnou agendu. Nikoli za politickou kauzu, pošlapávající základní lidská práva.
Autor tohoto textu je částečně „podjatý“, protože dva blízcí příbuzní byli po opuštění republiky po sovětské invazi odsouzeni k dvouletému trestu odnětí svobody a propadnutí majetku. Z toho vyplýval i zájem Státní bezpečnosti o jakékoli kontakty s příbuznými, včetně kontroly korespondence.
Právní nihilismus
Prohlašovat s odstupem, že šlo o běžnou agendu, navíc bez projevení jakékoli lítosti, je projevem arogance a flagrantního nepochopení současné situace. Podobný právní nihilismus předvádí končící předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.
„Emigrantské kauzy často soudil osobně předseda soudu, protože to byly nejlehčí kauzy a rostly mu díky tomu počty rozsudků. V těch kauzách šlo o symbolické rozhodnutí, kde trest nebyl nikdy vykonán,“ prohlásil. Dopouští se tím hrubé relativizace minulosti.
Trest nebyl většinou vykonán jen proto, že si emigranti byli vědomi, že pokud se vrátí na území socialistického Československa, šli by okamžitě do vězení. Zavřeni nakonec byli jen ti, kdo byli zadrženi při přechodu hranic. Minimálně dva z nich má na svědomí i Fremr.
Fremrova nominace je v první řadě selháním panelu konzultantů doporučujících prezidentovi kandidáty do Ústavního soudu. O jeho předlistopadovou minulost se nikdo z nich nezajímal a jeho členové dnes s výjimkou bývalé ústavní soudkyně Elišky Wagnerové tvrdí, že o ničem nevěděli.
Bouře ve sklenici vody?
Wagnerová dnes patří mezi nejhlasitější advokátky soudce Fremra. Na rozdíl od další členky panelu Anny Šabatové by nic na jeho jmenování neměnila ani dnes. Dokonce se podivuje, na co prezident Pavel ještě čeká.
„Pro mě to není žádné překvapení. Tak to chodilo, že soudci tehdy měli tuto agendu. Já jsem tu informaci implicitně měla, protože to byl trestní soudce. Nepotřebuji vědět konkrétně, kolik odsoudil emigrantů,“ tvrdí Wagnerová, která celou kauzu považuje za „bouři ve sklenici vody“.
Bouře ve sklenici vody to jistě není, protože se jedná nejen o důvěryhodnost Ústavního soudu, ale i hlavy státu. Fremr před veřejností zamlčel temnější stránky své předlistopadové minulosti, dnes je bagatelizuje a vše nasvědčuje tomu, že senátorům lhal i ve druhé kauze Olšanských hřbitovů, jež byla v režii Státní bezpečnosti, a musel to vědět.
Petr Pavel byl mnohými po Zemanovi volen jako příslib slušnějšího pojetí výkonu prezidentského úřadu, přestože byla propírána i jeho minulost. Nechtěli na Hradě agresivního populistu a obskurního agenta Státní bezpečnosti. Proto není náhoda, že osoby typu Fremra méně vadí elektorátu, který Pavla nevolil.
Pavel ovšem může napravit chybu svého poradenského týmu a Fremra nejmenovat, pokud nerezignuje na post v Ústavním soudu sám. Nesmí ovšem naslouchat hlasům ze slonovinové věže, které nedůstojně relativizují předlistopadové poměry a otvírají Pandořinu skříňku nedostatečného vyrovnání s minulostí v justici. Nikdy ale není pozdě.
