Československo 1945–1946: Z pamětí ruského exulanta (7.)

Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948)  (profimedia.cz)

Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948) | FOTO: profimedia.cz

Můj otec Nikolaj Kelin (1896–1970) byl donský kozák a český lékař. Na jaře 1918 se zapojil do bojů s bolševickou Rudou armádou a z obklíčeného Krymu byl roku 1920 evakuován do Konstantinopole. V roce 1921 se v rámci Ruské pomocné akce, podporované T. G. Masarykem, přesunul do Československa, kde absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Za druhé světové války byl v hledáčku německého gestapa, v roce 1945 jen zázrakem unikl smrti z rukou sovětských oddílů SMĚRŠ. O svých pohnutých osudech sepsal memoáry, z nichž zde na pokračování publikuji kapitolu o létech 1945–1946.

Sovětským důstojníkům se u nás líbilo: říkali, že je to kus Ruska – že v našem domě jsou stále nějací hosté. Stěpan Sergejevič Kovylin při jedné ze svých návštěv u nás zcela nečekaně odhalil své inkognito. A stalo se to takto. V jednom z pěkných slunečných dnů, kterým české léto obvykle neplýtvá, a v roce 1945 bylo po celou dobu neobvykle nádherné počasí, vjeli do našeho dvora dvě auta se „směršovci“. Dům byl plný hostů. I když jsme měli několik pokojů, nebylo kde ubytovat hosty přes noc.

Jednou spal nějaký sovětský důstojník dokonce i v Aljošově dětské postýlce. Stěpan dorazil se svým štábem. Moje žena se jako obvykle pustila do přípravy vydatné večeře v ruském stylu, zatímco celá naše veselá společnost se šla koupat do Trnávky, která teče poblíž našeho domu. Zahrada hraničí přímo s řekou.

Bylo cítit, jak tito v podstatě skvělí ruští kluci nádherně relaxovali v klidném prostředí. První seno na velké louce před naším domem bylo právě posekané a už bylo nashromážděno na hromadách. Skákali jsme do vody, dělali kotrmelce, povídali si. Stěpan a já jsme si lehli na hromadu sena a v klidu jsme se oddávali odpočinku. Nervy nás obou byly úplně opotřebované – Stěpanovy těžkou válkou a hroznou prací kontrarozvědného důstojníka, moje zatčením a nejistotou situace. Ležíme a pomalu konverzujeme – prostě relaxujeme.

Banner Nová Orientace Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948)  (profimedia.cz)

Najednou se na břehu objeví vyděšená manželka a křičí: „Honem, pojď domů! Celý dům je obklíčen „zelenými“, vojáky pohraniční stráže. Všichni mají samopaly. S nimi jsou nějací dva plukovníci. Přijeli náklaďákem a autem. Rychle přijď! Chtějí s Tebou mluvit!“ – „Co se děje?“ Ptám se polekaně. „Nevím! Žofku drží pod samopalem… U všech dveří, i u ordinace, jsou rudoarmějci. Pojď honem!“

Stěpan se nějak ušklíbl a mrzutě zabručel: „Jděte a řekněte jim, ať jdou ke všem čertům! Vyžeňte je!“ – „Ale jak si to představujete, Stěpane Sergejeviči? Jsem neozbrojený civilista a najednou – vykopněte je. Jak je mohu vykopnout?“

Kovylin neodpověděl, a já se vydal na novou, neznámou popravu. Rychle stoupám po schodech ze zahrady na dvůr. Uprostřed dvora stojí plukovník podobný gorile, o hlavu vyšší než já, a vedle něj je podplukovník. Dvůr je plný ozbrojených vojáků. U branky je můj přítel, český malíř Štechl, který jezdí se svou rodinou mnoho let na letní byt do Želiva. Miloval jsem umění a jeho apoštoly, vždy jsem zdarma léčil celou jeho rodinu a často jsem je zval na oběd, což však v Československu není zvykem.

Ale my jsme žili rusky. V našem domě vždy někdo pobýval a náš byt vypadal v očích rozvážných a opatrných Čechů jako průchozí dvůr. Kvůli této mé vlastnosti, jak se ukázalo později při mém zatýkání, Češi věřili, že se v našem domě kují nějaké pikle, a já jsem samozřejmě vedoucím nějaké neznámé organizace.

Připadalo mi to legrační. Místní mi prostě nerozuměli a já jsem jim nemohl dokázat opak. „Jste doktor Kelin?“ – otočí se ke mně a udělá krok vpřed bestiálně vyhlížející plukovník. – „Ano, čím mohu sloužit?“ Ptám se, opatrně. – „Jsem velitelem města Jihlavy a neomezeným pánem celého kraje až po Benešov. Od tohoto Čecha jsme dostali informace“, ukazuje na Štechla, „že máte autoportrét Repina a spoustu dalších věcí ukradených ze Sovětského svazu. Mne, samozřejmě, tento autoportrét zajímá – přišel jsem si pro něj. Okamžitě mi ho předáte, rozumíte?“

Eric Drooker

Hlavou mi bleskla myšlenka: proč jsi, soudruhu plukovníku, přijel kvůli jednomu obrázku s tolika vojáky a dokonce i s náklaďákem? – „Pospěšte si, doktore!“ „Ale já opravdu nevím, soudruhu plukovníku, kde teď tento autoportrét je. Víte, jen nedávno jsem se vrátil z vězení a nevím, kam to moje žena během mé nepřítomnosti schovala.“ – „Poslouchejte, pokud se bojíte, že si vezmeme jakékoli další věci, které jste tam schovali, pak Vám dám slovo sovětského důstojníka, že se ničeho nedotkneme – odvezeme si jen autoportrét.“

Ne, myslím, ale náklaďák a četa vojáků? Seberou, co se jim líbí… A tehdy se jim líbilo všechno. Hraji o čas. Někde bliká jiskra naděje, že snad moji hosté pomohou… Stěpan… Koneckonců, je to „SMĚRŠ“…

Je pravda, že portrét, psací stroje a mnoho cenných věcí byly ukryty v odlehlé skrýši, kam bylo možné se proplazit úzkou mezerou a jen s velkými obtížemi. V každém případě se tam tento tlustý velitel nemohl dostat. Jak jsem se později dozvěděl, moje skvělá manželka, úplně strhaná a vychrtlá, se vrhla do skrýše, vytáhla odtud Repina a opřela ho někde o zeď. Obraz byl dobře zabalen, vyndán z rámu a zapečetěn. Pak se manželka pokusila běžet k řece, aby zavolala na pomoc Stěpana, ale nepustili ji a přehradili cestu samopalem. Pak zmačkala Aljoškovy pleny, řekla vojákovi, že chlapec je celý mokrý a že potřebuje pověsit plenky, aby se usušily v zahradě u řeky. Jaké ruské srdce vydrží zmínku o dítěti? Pustili ji.

Zakřičela na Stěpana „vykrádají nás!“ a zůstala na zahradě, aby počkala, až se hosté obléknou a přijdou na pomoc. Když plukovník viděl, že to protahuji a vymlouvám se na manželku, podrážděně řekl: „Kde sakra je vaše žena? Zavolejte ji sem!“ – „Šla do zahrady, soudruhu plukovníku, věší tam plenky“, hlásil voják.

Poláci a Ukrajinci mají společné dějiny a hledají k sobě cestu (wikimedia commons)

Netrpělivý velitel šel se mnou do zahrady. Za námi jde jeho asistent – podplukovník. Když jsme šli dolů po schodech, viděli jsme, jak moji hosté kráčejí v řadě brankou od řeky. Vpředu, s rozepnutým límcem uniformy, Stěpan, ponurý a soustředěný. Plukovník se k němu otočil a zeptal se: „Co tady děláte, kapitáne?“ Stěpan ledabyle odpověděl na jeho pozdrav a zeptal se: „A co tady děláte vy, plukovníku? My jsme se tu koupali… Co tady vlastně děláte?“

Naštvaný plukovník a celá společnost vstoupili na přeplněný dvůr. Plukovník stojí uprostřed nádvoří, opakuje své požadavky s tím, že bez Repina neodjede. Kovylin se na něj dívá a klidně říká: „Odjeďte… Vy, plukovníku, jste asi zapomněl na Stalinův rozkaz, že v Československu se nesmí nic brát… Nejsme v dobyté zemi, chápete?“ – „Kapitáne, zdá se, že mě chcete poučovat? Opakuji, vezmu si vše, co chci… jsem neomezený…“ Kovylin ho netrpělivě přerušuje: „Poslouchejte, pokud si dovolíte tady něco vzít, okamžitě půjdu za generálem, náčelníkem! Vy, plukovníku, neznáte předpisy a bráníte nám v odpočinku!“

„Který generál?“ zpozorněl plukovník. – „A to se vás netýká… Ale, tak dobře…“ A Kovylin líným pohybem vytáhne z kapsy uniformy malou červenou knížku a otevřenou ji zvedne na úroveň plukovníkových očí. Velitel natáhl tlustý krk, podíval se na otevřenou knížku, najednou zbledl, zasalutoval, srazil paty a přidušeným hlasem řekl: „Promiňte… Promiňte… Došlo k nedorozumění. Byl to tenhle Čech, který nás oklamal – poslal nás sem … Chlapi! Vypadněte, vypadněte, vypadněte!“ Stěpan schoval zázračnou knížečku do kapsy, zapnul ji a prohodil: „Ne, plukovníku, než odtud odjedete, jděte a omluvte se doktorovi!“

Stojím na prahu ve dveřích a pozoruji tuto pozoruhodnou scénu. Stále lituji, že to nebylo natočeno… Velitel mne popadl, objal, trapně se usmíval a vtáhl mne do jídelny. Posadil se ke stolu, otíral si ze zpoceného obličeje množství potu a provinile zamumlal: „Doktore, proboha, odpusťte mi… Stalo se hrozné nedorozumění… To ten Čech… Nezlobíte se na mě? Takoví lidé k vám jezdí!“ A pravděpodobně, aby zmírnil svou ostudnou chybu, rozloučil se, podal mi ruku a dodal: „Doufám, drahý doktore, vy, jako Rus, víte, co dělat s Repinem?“ Zamumlal jsem něco nesrozumitelně a dvůr se vyprázdnil. Když viděli odchod nezvaných hostů, řidiči „směršovců“ na ně dělali dlouhé nosy s roztaženými prsty.

Nálada byla pokažena, ale čekala nás skvělá večeře, která vše napravila. Během večeře jsem šel do ložnice a přinesl odtud velký osobní zlatý prsten, kde bylo na černém achátu odlité zlaté písmeno „K“. Když jsem končil svoji zubní praxi, nechal jsem tento rodinný prsten vyrobit ze zbytků zlata v Praze a rozhodl jsem se ho dát svému nejstaršímu synovi na památku.

Demonstrace na podporu svobody a demokracie v Bělorusku (Praha, srpen 2020) (Max Ščur)

Přistoupil jsem ke Stěpanovi, který už seděl u stolu, vzal jsem ho za ruku, navlékl mu prsten na prst a řekl: „Vezměte si to, Stěpane Sergejeviči, na památku… Pamatujete, jak jste mi nedávno zachránil život v Novém Městě? A teď ještě zbytky mého majetku před tímto velitelem…“ Kovylin na mě překvapeně pohlédl a sundal prsten. „Vezměte – máme stejné iniciály, vidíte, tady „K“ – pro syna jsem to chystal.“

„Nevezmu si to!“, řekl kapitán kategoricky a podal mi prsten. „To neříkáte pravdu! Nezachránil jsem vám život. Víte, v jaké instituci sloužím? Nezapomeňte, že jsme před tímto rozhodnutím vyslechli mnoho osob. Pokud bychom měli jen malé zrnko podezření, nejen že bychom tu neseděli, ale ani byste tu nebyl…  A ten plukovník? Stávají se různé věci. Posaďte se! Napijme se na zázračnou záchranu Repina!“

Nesedl jsem si. Zahanbeně se mi zdálo, že můj dar je příliš nevýznamný. Před válkou jsem si koupil nádhernou „Leicu“ – stála hodně, ale byl to aparát! Odběhl jsem na okamžik do svého úkrytu, přinesl jsem ji a slavnostně pověsil aparát na krk Stěpanovi. Nervózně sejmul aparát a podal mi ho podrážděně: „Poslouchejte, nedělejte hlouposti. Jsem bohatší než vy. Schovejte to – já si to nevezmu!“ Začervenal jsem se a odpověděl: „Ano, Stěpane Sergejeviči, máte obrovskou a bohatou vlast a já… malé Československo…“

Stěpan nervózně vstal a odvedl mě za závěs do knihovny a pozval manželku. „Koukněte se!“, řekl, vytáhl z kapsy tu malou zázračnou knížečku a rozevřel ji. Na první stránce u jeho fotografie bylo jasně napsáno: Generálporučík Státní bezpečnosti S. S. Kovylin… A podpis – Moskva-Kreml. Stáli jsme ohromeni před tímto záhadným mužem a já, ukazuje na jeho kapitánské výložky a ošlapané boty, jsem se zeptal: „A… a… a, proč tohle?“ – „Je to nutné. Jinak by se nám taková pakáž jako tento plukovník vyhýbala na míle daleko! Pojďme večeřet. Boršč se zdá být vynikající“, dokončil Kovylin a vrátili jsme se do jídelny, kde už začala společnost vesele večeřet.

Po večeři mě jeden z důstojníků vzal dolů do ordinace a řekl: „Doktore, máme k vám velkou prosbu. Doufám, že ji splníte.“ „Co se děje? Jsem vždy k vašim službám.“ – „Jde o to, že jedna z našich zaměstnankyň, Marusja, chápete – potřebuje pomoc za každou cenu! Jsem si jistý, že to neodmítnete.“

Ikonami tzv. socialismu 21. století jsou Kristus i Bolívar, Che Guevara, Castro i Chávez  (wikimedia commons (Eneas De Troya))

Zchladl jsem. Bylo jasné, že mě důstojník žádal o potrat. Když jsem popřemýšlel, protestoval jsem: „Poslouchejte, ale naše česká lékařská komora nás informovala oběžníkem, že za potrat příslušníků sovětské armády bude lékař podroben extrémně přísným trestům… Jako za vraždu. Při vší snaze to nesmím udělat, i když technicky je to pro mě maličkost. Co když se něco stane?“ – „Nic se nestane! Uděláte to. Předávám vám žádost velitele, a pokud by se něco…  pak všechno zaštítíme. Jasné?“

O tři dny později k nám byla přivezena pětadvacetiletá sekretářka, milá ruská dívka, která prošla peklem mnohaleté války. Řekl jsem, že by u nás měla zůstat alespoň týden a ležet v posteli. A pak začal potrat. Manželka asistovala, hladila ji a držela ji za ruku. Ale potrat byl proti očekávání tak obtížný, že jsem byl několik minut zoufalý. Marusja se stoicky držela, já jsem zaťal zuby, ale všechno skončilo celkem dobře.

Zpočátku byla tato krásná dívka z nás vyděšená – koneckonců, podle jejího názoru jsme byli všichni učebnicovými příklady bílých emigrantů. Nejprve nic nejedla, asi se bála, že ji otrávíme. Často jsem seděl u její postele a ona se na mě nadšeně dívala, zašeptala: „Jsem tak ráda že poprvé vidím básníka tak zblízka… Víte, mohu vám prozradit tajemství – zachránily vás vaše básně. Jsou velmi vlastenecké a náš šéf je má moc rád.“ Díval jsem se na ni a byl jsem překvapen. Nikdy jsem si nemyslel, že knížky mých básní zalitých slzami mi takto pomohou…

Čtyřiadvacet kilometrů od Želiva, mezi malebnými kopci Českomoravské vrchoviny, leží malé městečko s podivným názvem Úsobí. Bydlel a pracoval tam můj přítel Žorka Sejin. Setkal jsem se s ním v roce 1927, kdy jsme oba pracovali v okresní nemocnici v Hradci Králové: byl jsem lékař a on byl v té době ještě medikem. Sejin vystudoval bratislavskou univerzitu a na mou radu se přestěhoval ze Slovenska blíž ke mně.

Naše rodiny se scházely nejméně dvakrát týdně. Bavili jsme se a vzpomínali na Rusko. V létě 1945 byla v Úsobí rozmístěna baterie těžkých houfnic, nebo snad prapor, pod velením plukovníka Reutova. Přirozeně se spřátelil se Sejinovou rodinou a navzájem se navštěvovali. Jednou pro nás Reutov poslal vojenský automobil s pozváním na oběd do jejich brigády. Jeli jsme s potěšením. Stoly ve velké místnosti jsou již prostřené. Hlučná společnost se vesele baví a čeká na Sejina. Ale někde se zdržel a nepřicházel. Jeho manželka, která zde byla přítomna, řekla, že těsně před odjezdem přišel do jeho ordinace jakýsi politruk a odvedl ho s sebou. Nic jiného nevěděla.

Ivan M. Havel na konferenci Mysl, smysl, svět v Praze (2017) (ČTK/Pertáková Jana)

Nečekali jsme na něj, začali jsme večeřet. A potom, o hodinu nebo dvě později, Sejin vtrhl do místnosti. Byl opilý namol, něco zamumlal a vrhl se na postel. Později jsme se od něho dozvěděli, proč přišel pozdě a byl tak nametený.

Bylo to takhle. Jak vyprávěl Sejin, léčil nějakému politrukovi pohlavní chorobu. A ten dnes k němu přišel a zamračeně se na něj díval a zamumlal: „Pojďte se mnou!“ – „Kam?“ – „Tam uvidíte!“ – „Ale já jsem pozván na večeři u Reutova, čekají mě tam.“ – „Pojďme!“, prohlásil tento neuvěřitelně zamračený muž pevně a rozhodně. „No tak!“ – Moje srdce kleslo až do pat. Čert ví, co zas tento politruk vymyslel. Možná přišlo nové udání a skončím ve vězení, nebo mne možná popraví. Komisař byl mimořádně nemluvný. Vstoupili jsme do chalupy, kde zřejmě bydlel. Stůl byl plný všemožného občerstvení a stálo tam mnoho lahví. Posaďte se! Jezte!“, rozhodně přikázal hostitel. „Ale jsem pozván…“ – „Jíst!“, kategoricky nařídil politruk.

Odešel do vedlejší místnosti a o minutu později se vrátil a podal Sejinovi hodinky. „Vezměte si to. Za léčení!“ Sejin se podíval na ciferník a odstrčil hodinky a řekl: „Takové nepotřebuji – puls se s nimi nedá změřit. Ale pokud mi chcete nějaké darovat, potřeboval bych lékařské.“ – „Hned!“, odpověděl pohostinný politruk a odešel do vedlejší místnosti. Za chvíli se vrátil a podal podobné hodinky. Opět bez vteřinové ručičky, pomocí které se měří puls. Sejin se na ně podíval a řekl: „Řekl jsem vám, že budu potřebovat lékařské…“  Politruk se najednou rozzlobil a zakřičel: „Nechápu, co chcete! Tohle jsou doktorské… Já vím nejlíp, kde jsem je vzal.“… Anekdota… Sejin se dopotácel k Reutovi bez hodinek.

Jednou jsme pozvali Sejina s manželkou a Reutova s jeho důstojníky na oběd, k nám do Želiva. U stolu se stal nepříjemný incident s mladým politrukem, který mě přišel navštívit s Reutovem. V rozhovoru jsem jaksi podvědomě řekl místo Sovětský svaz – Rusko. Chlapec-poručík vyskočil, zezelenal a rozzlobeně zakřičel: „Neopovažujte se používat tohle slovo… Rusko! Vím, jaký význam do tohoto pojmu vkládáte… Dávejte si pozor, prosím!“ – „Do tohoto slova nic nevkládám, ale Rusko je moje vlast, a tak se jmenuje už 1000 let. Věřte mi, poručíku, tím jsem se nechtěl dotknout Sovětského svazu. Slovo z písně se také nedá vyhodit…“ Důstojníci se tiše dívali do talířů a nepochybně tohoto fanatického chlapce odsuzovali. A pro mne to bylo bolestné a hořké…

Najednou během oběda vstoupil do jídelny český četník a řekl: „Doktore, major Gončaruk vás okamžitě chce vidět. Sedí u nás, na stanici. Pospěšte si – spěchá.“ Nás všechny, včetně přítomných důstojníků, jako kdyby polili studenou vodu. Konverzace ztichla. Hosté začali šeptat a moje žena pevně prohlásila, že mne samotného nepustí – kde mne pak bude hledat. Zkušenost již měla. Jdeme. Olga zůstala v přízemí před vchodem na policejní stanici a já jsem vešel do kanceláře.

()

Gončaruk seděl u stolu v teatrální póze s kabátem přehozeným přes rameno. Nevím, proč se ani v tomto vedru neobešel bez svého jezdeckého kabátu. V místnosti nebyl nikdo jiný. Major kývl na židli. Posadil jsem se a připravil na výslech. Nepochyboval jsem o tom, že výslech proběhne – osoba této kategorie, před kterou jsem seděl, by s nikým zbytečně neztrácela čas. Gončaruk nervózně klepal prsty na stůl a najednou zařval: „Ukažte mi ten mizerný kousek papíru, který Vám někde dali. Honem!“

Mlčky jsem vytáhl jednu z kopií propouštěcího dokladu ze SMĚRŠe a hodil ji na stůl. „Tady je!“ Gončaruk křečovitě popadl kousek papíru a dychtivě jej proběhl pohledem a pohrdavě zakřičel: „Nesmysl! Teď ten papír roztrhám a konec!“ – „Roztrhejte! Roztrhejte to třeba hned teď!“ – zvolal jsem vzrušeně, ale věděl jsem, že mám stále schovaných devět notářsky ověřených fotokopií tohoto dokumentu. Gončaruk ke mně pomalu posunul papír a najednou zařval: „Prosím, řekněte mi, co to sakra teď děláte… No!“ Rozzuřený jsem zakřičel o tón výš: „Zaprvé vás žádám, abyste na mě neřval! Zadruhé organizuji v Želivě komunistickou stranu! – Chápete?“ A přidal „mnohopatrovou“ nadávku.

Jak se říká, došly mi nervy a já jsem vybouchl. Ale k mému překvapení můj tyran se dramaticky změnil. Nějak se přikrčil a šeptem se zeptal: „Povězte mi, doktore, jaký úkol vám tam dali? Hm?“ Okamžitě jsem pochopil situaci a ironicky řekl: „Považujete mne za blbce, majore? Copak můžete pokládat takové otázky, přemýšlejte! V každém případě nebudu odpovídat vám, ale těm, kteří mi ten úkol dali!“

Moje odpověď měla magický účinek. Major vyskočil a vrhl se ke mně, objal a řekl: „Skvěle! Jste náš! To je správné. Podívejte se – ve vedlejší místnosti jsou čeští četníci. Poslouchají nás. Nebuďte naštvaný, když na vás křičím – je to pro dobro věci. Jen ať poslouchají. Víte co? Budu u vás dnes večer v deset. Jen vás žádám, abyste zatáhli všechny záclony, aby nás nikdo neviděl! Přijdu přesně v deset“, řekl a potřásl mi rukou jako přítel. Vstal jsem a major, který mě vyprovázel, tiše řekl: „Doktore, nebojte se ničeho. Neublížím vaší ženě.“ – „Zkusil byste se jí dotknout, majore, a živý z domu neodejdete.“

Mimochodem, od SMĚRŠe jsem žádné úkoly nedostal, ale nějak instinktivně jsem cítil, že se mě Gončaruk, který měl špatné svědomí, začal bát. Jak je vidět, drzost vyvolaná zoufalstvím někdy pomáhá. Nálada už byla pokažená a hosté po chvíli odešli. Manželka plukovníka Reutova mimochodem poznamenala: „Gončarukovi se s největší pravděpodobností u vás něco zalíbilo a on to chce získat.“

Přesně v deset hodin jsem otevřel dveře. Ostražitý Gončaruk stál přitištěný k zárubni. Tento muž pravděpodobně hodně četl Sherlocka Holmese nebo Nata Pinkertona a zjevně miloval konspirace. V našem domě jsme vždy měli zásoby alkoholu a také nechybělo občerstvení. Pohostili jsme Gončaruka velkoryse. Pamatuji si, že pak vypil láhev pravého burgundského, slušné množství vodky, a vyměkl. Poplácal mě po rameni, a řekl: „Doktore, udělám pro vás všechno… Cokoli si budete přát.“ Věděl jsem, jakou hodnotu mají tyto sliby, a když jsem si vzpomněl na Borise, rozhodl jsem se mu „přiložit pod kotel“. „Všechno, říkáte? Vy, majore, nemůžete nic“ – „Gončaruk zpozorněl a já jsem pokračoval: „Nedávno jsem tu měl plukovníka Borise… Takže on řekl, že jste jen hovno a on vás může rozdrtit na prach.“

Knihy Free Czech Media (FCM)

Oba jsme už měli dost vypito a já, opíraje se o stůl, se na něj lhostejně díval. Ale moje slova měla účinek explodující bomby. Gončaruk vyskočil a zuřivě zakřičel: „Co je to ten plukovník Boris? Příjmení!“ Řekl jsem, že jeho příjmení neznám, popsal jsem jeho vzhled a vyprávěl o Borisově návštěvě v mém domě. Gončaruk zaklel, něco bručel a pak mě požádal, abych ho vyprovodil k autu. Na dvoře a na ulici byla velká tma. Chytil jsem opilého hosta kolem pasu a vyvedl jsem ho na ulici, kde jsme oba spadli do příkopu u branky a Gončaruk si poranil nohu. Oklepal se, vstal, zapískal jakýmsi loupežnickým hvizdem a někde pod stromy náhle začala blikat světla. Čekal na něj řidič s autem.

Několik dní mě nechali na pokoji. Ale pak se znovu objevil český četník a řekl, že mě sovětský major žádá, abych přišel na místní policejní stanici. Copak nám to osud zase posílá, pomyslel jsem si a šel na druhý konec města. U vchodu parkují dvě nebo tři auta. Se sevřeným srdcem vcházím do kanceláře. Naježený Gončaruk je u stolu a nedaleko od něj v rohu sedí nějaký bezbarvý neznámý kapitán. Gončaruk mě zdvořile pozdraví a nabízí mi, ať si sednu. Nechápu, co se děje.

„Řekněte kapitánovi, doktore, jak to bylo s plukovníkem Borisem!“ Vyprávím podrobně celý tento záhadný a nepříjemný příběh a nemohu pochopit, co ode mě chtějí. Zamlčel jsem jen, abych šetřil Gončarukovu hrdost, že ho Boris nazval hovnem. Kapitán smutně pokyvuje hlavou a Gončaruk na něj vztekle zakřičí: „Jsi dobrý velitel, když jsi vychoval takového parchanta! Přiveď sem zatčeného!“ – otočí se k rudoarmějci, který stojí ztuhle u dveří. A v mé mysli vyvstává otázka, kdo je nadřízeným Gončaruka. Zase nerozumím ničemu. Ale o minutu později vstoupil do dveří statný četař, sráží paty a hltá své nadřízené očima.

Je to Boris! „Kdo je to, doktore?“ – ptá se Gončaruk a ukazuje na četaře. „Plukovník Boris, soudruhu majore, ale oblečený v nesprávné uniformě!“ – Odpovídám a dívám se na pobledlého četaře. Neznám jeho příjmení. Gončaruk najednou zařval a prokládal svá slova sprostými nadávkami: „Takže ty, čubčí synu, jsi zapomněl, že jsi minulý týden lezl přede mnou po kolenou, brečel a přísahal, že nebudeš krást prasata ani znásilňovat ženy… No a? Vždyť máš několik dětí! Ne! Tentokrát ti to neodpustím! Vyhoďte toho parchanta!“, skončil brunátný Gončaruk. Četař zakňučel, vrhl se k majorovi, ale dva statní vojáci ho vyvlekli na chodbu. Incident skončil. Další osud tohoto nenapravitelného Dona Juana mi není znám…

Alexej Kelin (*1942) je synem Nikolaje Kelina, donského kozáka, a Olgy, rozené Dudové, která se narodila na Ukrajině českým emigrantům. Studoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT, pracoval ve Výzkumném ústavu telekomunikací a v Dálkovém telekomunikačním uzlu Praha. Od roku 1968 byl pod dohledem StB a nesměl vykonávat původní profesi. Po roce 1989 působil jako personální ředitel v Českých radiokomunikacích. V letech 2002–2007 a 2014–2018 byl členem Rady vlády pro národnostní menšiny, spoluzakladatel občanského sdružení Ruská tradice. Od roku 2018 je atamanem Vševelikého vojska donského za hranicemi, tj. exilové republiky donských kozáků. Publikoval řadu historických studií k dějinám ruských exulantů v Československu a je spoluautorem Dějin Ruska XX. století (česky 2015).

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]