ESEJ / Podnětem k těmto úvahám byla moje dovolená v Itálii na ostrově Ischia poblíž Neapolského zálivu. Letní lenošení jsem využil k četbě římského filosofa Cicerona, když jsem v místním antikvariátu šťastně zakoupil větší množství latinsko-italských edic jeho spisů. Ale Ciceronovy spisy jsou inspirativní četbou i pro naši dobu a léčbu aktuálních politických nemocí.

V obecném povědomí žije spíše jako velký mluvka, přesný opak muže činu, jakým byl jeho velký protivník Julius Caesar. Avšak jak jsem se dočetl, Cicero byl ve skutečnosti zastáncem „aktivního občanského života“. Zavrhoval epikurejské pojetí ctnosti, protože by vedlo k stažení římských občanů do soukromí a bez aktivních občanů by republika zanikla.

Za svou aktivitu ale musel často trpět. Cynicky by se dalo říct, že díky těmto hrozbám dostával četné příležitosti k filosofické tvorbě, protože v takových chvílích odcházel do ústraní. „Otium“ (odpočinek, zahálka) a „negotium“ (činnost, zaměstnání) se u něj pravidelně střídaly.

Která z těchto fází byla důležitější? Nabízí se snadný závěr, že Cicero byl aktivním občanem jen ve fázích bojů, zatímco ve fázích psaní odpočíval. Jenže problém rozpadající se republiky spočíval v tom, že zvětšenému státu bylo třeba ušít nový kabát. Někdo musel doložit, že je možné nadále zachovat republiku, jinak nebylo, oč bojovat. Ciceronova spisovatelská činnost byla pro obranu republiky stejně důležitá jako boj Pompeiova vojska proti Caesarovi.

„Otium“ a „negotium“ v Ciceronově životě

Osud dal Ciceronovi vskutku hodně příležitostí k psaní, protože se často musel skrývat. Začátek Sullovy diktatury prožil ještě jako mladík povinný vojenskou službou. Paradoxně v Sullově armádě. Veřejně na sebe upozornil poprvé jako advokát až svou odvážnou obranou Sexta Roscia roku 80 př. Kr., kdy svou řečí před soudem prokázal vinu jiného pachatele. Ten byl ale diktátorovým chráněncem. Vzdor vítězství v soudním procesu se tedy Cicero musel poprvé uklidit do ústraní – rozhodl se strávit tento čas v Řecku a studovat řeckou filosofii.

Cicero sice řecké umění moudrosti ctil, ale zároveň zavrhoval platónskou idealizaci filosofů. Místo toho tvrdil, že lépe o státě uvažují ti, kteří mají se službou v úřadech osobní zkušenosti. Nechtěl žádnou vládu filosofů, spíš chtěl, aby státníci občas filosofovali. A zdůrazňujeme-li dnes nutnost mluvit v médiích, Cicero zdůrazňoval „umění prakticky mluvit na fóru“ neboli „forense dicendi“. Z těchto důvodů sice Cicero přebíral řecké myšlenky, ale přizpůsoboval je domácím potřebám. Do Říma se vrátil až po Sullově abdikaci.

Po návratu navázal na povinnou kariéru římského občana, tzv. cursus honorum, a sice převzetím úřadu quaestora na západní Sicílii. Brzy se ovšem naskytla příležitost, aby na sebe Cicero znovu upozornil jako advokát. Sicilské provincie jej totiž vyzvaly, aby jejich jménem žaloval zkorumpovaného místodržícího Verra. Už Ciceronova první řeč přinesla tak zdrcující důkazy, že Verro raději uprchl, než by čekal na konec procesu.

V povinné kariéře pak Cicero pokračoval nižšími úřady aedila a praetora. V této funkci se před ním otevřela otázka, zda podpořit udělení nejvyššího velení Pompeiovi. Senát však v danou chvíli Pompeia podezříval, že by svou moc zneužil, takže Cicero jej ve své řeči nepodpořil.

„Konzervativci“ jako zachránci státu

Cicero zároveň ukázal, že v obci rozdělené mezi stranou konzervativních optimátů a revoltujících populárů si vybral konzervativce. (Výraz „conservatores rei publicae“ znamená v ciceronské latině „zachránci státu“ a zachování států pokládal za božský úkol.) Poté přišel vrcholný okamžik Ciceronovy politické kariéry – úřad konzula –, jímž povinný cursus honorum končí. Jako z udělání však právě během Ciceronovy služby roku 63 př. Kr. se senátor Catilina v čele populárů pokusil svrhnout republiku.

Toto spojení silného muže s lidovými populisty se pak ve vleklé krizi římské republiky několikrát opakovalo. Cicero spiknutí odhalil a svými řečmi pobídl senát, aby zakročil. Zatímco Catalina zemřel za nevyjasněných okolností v boji, někteří jeho stoupenci byli na Ciceronův rozkaz popraveni, aniž jim bylo dopřáno možnosti odvolat se k lidu. To se později Ciceronovi vymstilo.

Ciceronův konzulát poskvrnila ještě jedna spíše humorná kauza. Jedním z vleklých problémů římských mravů byly noční náboženské obřady žen, které vrhaly na účastnice podezření z nemravných orgií. Jistý Clodius Pulcher se pokusil zneužít nočních oslav bohyně Bona Dea a v převleku za ženu pronikl do paláce nejvyššího pontifika, aby si tam během obřadů zašpásoval.

Oním pontifikem byl však v daném roce Gaius Julius Caesar. Transvestita byl ke své smůle odhalen a při soudním procesu díky Ciceronově výřečnosti odsouzen. To mu Clodius nikdy nezapomněl, a tak jakmile Cicero skončil v konzulském úřadě, podnítil Clodius Pulcher pro změnu proces proti Ciceronovi, kterému vyčítal nesprávně zdůvodněné popravy Catilinových společníků. Cicero musel roku 58 př. Kr. odejít poprvé do vyhnanství, jeho dům byl zkonfiskován a majetek zničen lůzou.

Tento exil byl bohužel příliš krátký na to, aby jej Cicero využil k širší literární tvorbě, zato hned poté, co mu byl v roce 57 př. Kr. povolen návrat, ujal se další významné kauzy, když u soudu hájil významného člena strany optimátů Publia Sestia. V řeči Pro Sestio Cicero definoval program obou politických stran – optimáty vymezil jako stranu pořádku, zatímco populáry označil za stranu, která chce jen chaos.

Neodvratný konec republiky

Časy se ale změnily a Cicero po návratu nedostal možnost vést aktivní politiku. Do čela republiky se totiž už v roce 60 př. Kr. postavil triumvirát silných mužů: Caesar, Pompeius a Crassus. Stalo se tak paradoxně krátce poté, co Cicero s velkou slávou zachránil republiku před Catilinovým spiknutím. Snad to bylo právě zjištění, že k vítězství nestačí úspěchy v politických soubojích, co Cicerona přimělo věnovat následující roky psaní o tom, co je vlastně římská republika. V této době se stahuje do ústraní a píše klíčové spisy De re publica (O státě) a De legibus (O zákonech), jimž se budeme za chvíli věnovat podrobněji.

Mezitím byl jeho úhlavní nepřítel Clodius Pulcher za bizarních okolností zavražděn a Cicero se směl vrátit zpět do aktivní služby. Dostal za úkol spravovat jako prokonsul provincii Kilikii v dnešním Turecku. Během jeho služby se ale vnitřní konflikty opět posunuly a Caesar zahájil z provincie Gallie válku proti římskému senátu.

Krátce poté, co Caesar překročil řeku Rubicon, pověřil senát Pompeia úkolem bránit republiku. Cicero se podle očekávání přidal na stranu senátu a podpořil Pompeia. Boje se ale záhy přemístily mimo Itálii, protože Pompeius nařídil vyklidit Řím a odvezl senát do severního Řecka, kde začal shromažďovat armádu pro protiútok.

Caesar se vydal za ním a vzdor počátečním neúspěchům se mu podařilo senátní armádu porazit v bitvě u Farsálu roku 48 př. Kr. Při tomto boji nebyl Cicero přítomen a po porážce se pokorně vrátil do Itálie. K překvapení jeho i dalších republikánů se Caesar rozhodl pro smířlivou politiku a udělil Ciceronovi i dalším protivníkům milost.

Přešťastný Cicero oslavil diktátora v řeči Pro Marcello, kde popsal ideál panovníka, jehož největší ctností je „shovívavost“ („clementia“). Sám se v jiném spise chválil za to, že jako konzul rovněž ctil ideál vnitřního míru, jemuž prý Řekové říkají „amnestía“.

Potupná smrt římského intelektuála

Díky Caesarově amnestii získal Cicero nový čas na psaní a řádně ho využil! Tehdy vznikly dialogy De finibus (O nejvyšším dobru a zlu) a Tusculanae disputationes (Tuskulské Hovory), jež byly oba věnovány drahému příteli, zanícenému republikánovi Brutovi. V obou se Cicero věnoval spíš metafyzickým otázkám posmrtného života a vesmíru, zato ve spise De officiis (O povinnostech) se vrátil k otázkám etiky.

Tento vynucený klid netrval dlouho, protože dne 15. března roku 44 př. Kr. Ciceronův přítel Brutus Caesara úkladně zavraždil. Atentátu se zúčastnil širší okruh lidí, Cicero však mezi nimi nebyl a do plánů ani nebyl zasvěcen. Přesto pro něj tato událost znamenala návrat do aktivní politiky.

Zatímco Marcus Antonius pohnul svou řečí nad Caesarovou rakví římský lid, aby začal nenávidět diktátorovy vrahy, Cicero svými Filippikami přiměl římský senát, aby se měl na pozoru před Markem Antoniem. Nezapomněl přitom připomenout svému novému soupeři varovný osud jeho předka Marca Antonia Oratora, jenž bojoval za republiku, ačkoliv mu nakonec rozbouřený lid usekl hlavu a pak ji vystavil na řečnické tribuně na Forum Romanum.

Cicero netušil, že jej čeká stejný osud. Na obranu Caesarova odkazu totiž vznikl nový triumvirát, jehož členem se stal i Marcus Antonius. Na jeho popud byl Cicero zapsán na tzv. proskripce, tedy seznamy lidí, které bylo nařízeno zabít. Dne 7. prosince roku 43 př. Kr. byl Cicero vskutku zavražděn.

Následně byla jeho hlava vláčená římskými ulicemi, kde mu ze msty posmrtně propíchli jazyk, a nakonec hlavu vystavili na řečnické tribuně na Forum Romanum. V nové občanské válce se nepodařilo zachránit republiku ani bojem. Brutus sice shromáždil v severním Řecku ohromné vojsko, ale v bitvě u Filipp roku 42 př. Kr. utrpěl porážku a spáchal sebevraždu.

Čím trpěla římská republika?

Podívejme se nyní na otázku, jakou nemocí vlastně římská republika trpěla a čím ji chtěl Cicero vyléčit. Zatímco za marxismu byla hlavní příčina krize viděna v otrokářském řádu a léčbou měl být třídní boj Spartakových otroků, podle mého názoru byly hlavní příčinou vrtochy nevyzpytatelné lidské přirozenosti. Po vítězství ve druhé punské válce se Řím totiž stal natolik silným, že ho už vnější nepřátelé přestali ohrožovat na existenci a jakmile zmizela vnější hrozba, Římané začali bojovat mezi sebou.

Tato hrozba se zhoršila poté, co Mariova vojenská reforma roku 107 př. Kr. umožnila bojovat v armádě tzv. proletářům, tedy chudým lidem, kteří nepřispívali obci daněmi, ale tím, že plodili děti („proles“). Římské legie přestaly být vojskem občanů, kteří byli zainteresováni na ochraně obce a poslouchali senát, a staly se armádou placených vojáků, kteří poslouchali jen své velitele. Paradoxně měli přitom proletáři zbraně od státu.

Druhou příčinou krize bylo neobyčejné územní rozšíření státu, které už neumožňovalo udržet republikánskou formu. Pokud by se dnešní čtenář domníval, že řešením by bylo rozšířit volební právo, jako v 19. století, pak nebere v úvahu, že římská republika stála na úplně jiných základech než dnešní zastupitelské demokracie. V Římě se poslanci do sněmů nevolili, Římané totiž své hlasovací právo nikomu nepředávali. Občané se scházeli v několika základních lidových shromážděních (comitia tributa & centuriata, concilium plebis), z nichž některá volila nižší úředníky a jiná nejvyšší úředníky.

Bizarnosti republikánského zřízení

Z dnešního hlediska se tedy paradoxně volili držitelé výkonné moci, zatímco „zákonodárná moc“ se neměnila. Mezi nejvyššími úředníky však rozvinuli Římané abnormální systém vzájemné kontroly. Republikánské zřízení mělo totiž původ ve vyhnání posledního římského krále a nejvyšší úřady vznikly tím, že si mezi sebou královské pravomoci rozdělily.

Každý z nich byl ale obsazen dvěma osobami, tzv. kolegy, kteří se mohli navzájem vetovat. Krále nahradil nejvyšší úřad konzula, jenž směl každý držet jen rok, a pod ním stál úřad praetora, který směl opravovat právo vydáváním zákonů. Oba zdědily pravomoc vojenského velení („imperium“).

K bizarnostem však patřily ještě pravomoci censora, senátu a náboženských augurů. Senát, jenž pro Cicerona představoval nejdůležitější republikánskou instituci, stál tak nějak nad základními lidovými shromážděními. Podle všeobecné víry existoval již v době králů jako poradní orgán a po svržení králů dozoroval správní, soudní i zákonodárnou moc. Navíc vyhlašoval válku a mír.

Ani členové senátu se nevolili, vybíral je úřad censora. Jeho výběr se řídil tím, jak velký měl kdo odhadní majetek a jaký byl jejich mravní profil. Provinil-li se někdo zločinem či nemravným chováním, censor jej stihl trestem ztráty dobrého jména a mohl ho přesunout do nižší kurie, nebo vymazat ze seznamu senátorů. „Ignominia“ znamenala ostudné vyřazení z veřejného života.

Cicero však ve spise De legibus sarkasticky konstatoval, že úplně nejvyšší pravomoc měli náboženští auguři, kteří měli za úkol věštit budoucnost. Ti mohli na základě špatných znamení zrušit sezení senátu, nebo libovolně odvolat zákon již přijatý. Kromě toho bylo republikánské zřízení hned v počátcích zablokováno ústupky ve prospěch chudého plebsu, pro který vznikl neobyčejně silný úřad tribunů lidu. Ti měli podobně jako auguři tak silné pravomoci, že mohli zablokovat jakékoliv rozhodnutí senátu či vyšších úřadů, a to i bez zákona.

Ciceronova léčba politických nemocí

Takto pojatá republika se teritoriálně rozšířit nedala. Její destrukce však trvala téměř 150 let, takže Cicero mohl snadno nabýt přesvědčení, že se to nějak vyvine. Jeho lékem byla jednak víra, že smíšená konstituce římské republiky je ta nejlepší, a pak přesvědčení, že její 400 let trvající vývoj bude logicky pokračovat i dále.

Naději mu dodávalo konstatování, že římské zřízení není dílem jednoho mýtického zákonodárce, jako v případě neúspěšných řeckých obcí, ale výsledkem snažení mnoha generací Římanů. Jelikož ale nebral na lehkou váhu zkaženost lidské přirozenosti, věřil zároveň v řecké učení o nevyhnutelné korupci každého lidmi stvořeného státu.

Zkaženosti může podlehnout monarchie, pak z ní protiakcí občanů vznikne vláda optimátů neboli aristokracie. Když i ta se zkazí, reagují na to občané založením „populární vlády“ neboli demokracie a ta by se z hlediska této logiky již neměla v co zvrhnout.

Nicméně Cicero ukazuje, že i demokracie se může zkorumpovat. Úspěch demokracie odhadoval podle toho, zda vznikne vyhnáním zlého krále, nebo pobitím zlé aristokracie. V prvním případě, jenž se tak podobá římským dějinám, si občané své svobody budou vážit, takže republika bude úspěšná.

Ve druhém případě však občané přičichnou ke krvi spoluobčanů a vír násilí se již nedá zastavit. Populárové se prý natolik nabaží svobod, že každé omezení považují za nepřípustné a přecitlivostí zablokují veškeré změny.

Zvrhlost ideálu populárů viděl Cicero v samotné myšlence rovnosti, protože popírá „dignitas“ (důstojnost, výsady). Občany totiž povzbudíte k činnosti právě tím, že ti, kteří aktivně slouží, budou odměněni a ti, kteří nic nedělají, nebo škodí, odměňováni nebudou.

Idea rovnosti ale toto vše obrací vniveč. Jelikož rovnost znamená, že bychom na tom byli ve výsledku všichni stejně, vyústila by paradoxně v nejvyšší nespravedlnost. Správné řešení viděl Cicero v harmonickém uspořádání římské obce, které vzniklo historickým vývojem. Zde existovaly instituce královské, aristokratické i populární vedle sebe, ale nesměly se míchat. Ale neměly se ani rozpolcovat.

Aktivním občanem není křičící demonstrant

Rozdělení na strany přirovnával Cicero k optickému klamu, který vzniká na nebi, když zdánlivě vidíme dvě slunce. Ve spise De re publica pak účel institucí vysvětluje s pomocí historického vyprávění, kdy takřka každé z nich dodá přesně pojmenovaného zakladatele a barvité okolnosti vzniku.

Ciceronovým cílem nebyla rovnost („aequalitas“), ale rovnoměrnost či rovnováha („aequabilitas“). Cicero ostatně nemluvil nikdy o systému, ani o stabilitě, ale občas si vypomohl řeckým slovem „(h)armonía“. Tu bylo možno studovat v hudbě. Takovou rovnováhu však nešlo nařídit shora, musela se udržovat i realistickým nastavením politického zřízení.

Samozřejmě k jejímu udržení bylo třeba, aby se občané chovali v souladu s povinnostmi a stát vydával zákony, jež budou v souladu s věčným zákonem přírody. Ve společnosti – stejně jako v lidském těle – měl vládnout rozum nad vášněmi. Těmito myšlenkami ovlivnil Cicero i moderní myslitele přirozeného práva. Měl-li středověk svého Aristotela, renesance svého Platóna, pak racionalismus a osvícenství měly Cicerona.

Ještě v 17. století se nemluvilo o rovnosti před zákonem, ale o „harmonii“. Osvícenci však věřili, že ze selhání římské republiky vyplývá, že republikánské zřízení je ve velkých státech neudržitelné. Teprve úspěšný vznik USA prolomil toto tabu. Dnešní dobu může Cicero oslovit myšlenkou, že aktivním občanem není křičící demonstrant, nýbrž myslitel.

Doc. PhDr. Ivo Cerman, Ph.D. je historik zabývající se evropským osvícenstvím a problematikou přirozeného práva, přednáší na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.