ANALÝZA / Bylo to oznámení, které v noci ze soboty na neděli vyděsilo celý svět. Íránská islámská republika po několika dnech napjatého čekání ohlásila, že ze svého území vyslala na Izrael stovky bezpilotních letounů, které měly během několika hodin dorazit do vzdušného prostoru Židovského státu. Nedlouho poté následovalo vypuštění více než stovky balistických raket.

Samotný útok, který měl být odvetou za nedávné vybombardování íránského konzulátu v Sýrii, nakonec podle všeho nezpůsobil zásadní škody. Je ale možné, že povede k další eskalaci konfliktu, který mezi sebou dlouho nepřímo vedou Izrael a Írán – mimo jiné proto, že Íránci poprvé napadli Izrael z vlastního území. Dá se proto očekávat, že již oznámená izraelská odveta rovněž zasáhne samotný Írán, nikoli jako obvykle na něj napojené skupiny v Sýrii, Libanonu nebo Jemenu.

Svým rozsahem dosud bezprecedentní útok na Izrael zároveň ukázal, že se Židovský stát může přes hlasitou kritiku operace v Gaze stále v kritických okamžicích spolehnout na pomoc svých spojenců v Evropě a Spojených státech, ale i v okolním arabském světě. Na zaměřování a úspěšném sestřelování balistických střel a bezpilotních letounů se totiž vedle samotného Izraele podílely i americké, britské, francouzské a též jordánské síly.

Jelikož se konflikt Izraele s Íránem dotýká celého Blízkého východu a také jeho širšího okolí, přinášíme v tomto textu přehled nejdůležitějších regionálních i mezinárodních hráčů a jejich postojů.

Židovský stát a Islámská republika

V samotném epicentru současného dění jsou samozřejmě dvě regionální mocnosti: Izrael a Írán. Obě tyto země jsou dnes považované za úhlavní nepřátele, nebylo tomu tak ale vždycky – za vlády šáhů byl Írán naopak blízkým izraelským spojencem, který mu dodával ropu a spolupracoval s ním na vývoji nových vojenských technologií.

Období dobrých vztahů skončilo s revolucí v roce 1979, která v Íránu vedla k nastolení islamistického režimu v čele s „nejvyšším vůdcem“ – nejprve ajatolláhem Ruholláhem Chomejním, od roku 1989 pak Alím Chameneím. Hlasitý odpor vůči Izraeli a potažmo celému Západu se stal jedním z hlavních propagandistických nástrojů nového režimu a užitečným způsobem, jakým skrývá svoje skutečné ambice, které se spíše podobají snaze o obnovu dávné Perské říše.

Islamistickému Íránu se během několika desetiletí podařilo vybudovat takzvanou „osu odporu“: regionální síť spřátelených ozbrojených skupin i otevřeně teroristických organizací, od libanonského Hizballáhu přes šíitské milice v Iráku až po jemenské Hútíje. Právě s jejich pomocí pak Írán od masakru ze 7. října z různých míst po celém Blízkém východě útočí na Izrael, americké základny a v Jemenu i na mezinárodní obchod, vše oficiálně pod záminkou ochrany palestinských zájmů.

Židovský stát na vysílání střel a bezpilotních letounů zpravidla odpovídá nálety na území sousedních států se silnou íránskou přítomností – jde zejména o Libanon a Sýrii, ve které právě díky íránské (a ruské) pomoci vyhrává vleklou občanskou válku diktátor Bašár Asad. Izraelské letectvo dosud obvykle útočilo vyloženě na vojenské cíle (například základny nebo konvoje zbraní směřující do těchto zemí z Íránu), to se však změnilo 1. dubna, když zasáhlo íránský konzulát v Damašku.

Izraelcům se tak na jednu stranu podařilo zabít hned několik velitelů Íránských revolučních gard (IRGC), které po celém Blízkém východě koordinují útoky proti Izraeli a Spojeným státům. Zároveň však posunuli vzájemný střet na novou úroveň – budovy diplomatického zastoupení jsou totiž považovány přímo za území daného státu. Přímé údery na ně proto dosud nebyly obvyklé, přestože íránský režim podle všeho pomáhal plánovat vražedný útok na izraelskou ambasádu v Buenos Aires v roce 1992, při kterém zemřelo 30 lidí.

Íránská odveta za Damašek?

Islámská republika za útok na konzulát v Sýrii slíbila odvetu a svůj slib nakonec splnila právě o víkendu, když na Izrael vyslala podle odhadů na 170 bezpilotních letadel a dalších 120 balistických střel. Velká část z nich byla přitom vypálena z íránského území, nikoli prostřednictvím regionálních spojenců, přestože k útoku se připojili i ti – například Hizballáh už několik hodin před Íránem ostřeloval izraelské pozice desítkami raket a íránský postoj označil za „přirozené právo a adekvátní reakci na kriminální útok na konzulát v Damašku“.

Oficiální íránské zdroje se při obhajobě útoku odvolávaly na článek 51 Charty OSN, který členským státům poskytuje právo na sebeobranu v případě napadení. Následně označily současnou etapu konfliktu s Izraelem za „uzavřenou“, přestože se masivní útok díky funkční protiletecké obraně a bezprecedentní koordinaci spojenců obešel bez větších materiálních škod i obětí na životech.

Napjatá očekávání však momentálně panují s ohledem na reakci Izraele, který už přislíbil vlastní odvetu. Objevují se obavy zejména v souvislosti s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem, který v posledních týdnech opět čelil masovým protestům za odstoupení kvůli neschopnosti předejít masakru ze 7. října a přinutit Hamás k propuštění stovek unesených Izraelců.

Je možné, že Netanjahu přikročí k další eskalaci konfliktu, aby tak alespoň na nějakou dobu znovu sjednotil rozdělenou veřejnost a politickou scénu. Právě od příliš tvrdé reakce se v těchto dnech snaží izraelského předsedu vlády odradit Spojené státy i evropští partneři – vzájemné vojenské odvety by se totiž snadno mohly vymknout z ruky a vést ke skutečně masivnímu blízkovýchodnímu konfliktu, který by tentokrát bezpochyby provázely obří materiální škody i velký počet obětí.

Kdo jsou spojenci Íránu

Íránem vedená „osa odporu“ na Blízkém východě přímo i nepřímo válčí s Izraelem už dlouho. Libanonské šíitské hnutí Hizballáh intenzivně ostřeluje Židovský stát od masakru ze dne 7. října 2023 a jeho pozice na jihu země se pro změnu stávají častým terčem izraelského letectva, které čas od času zasahuje i přímo v Bejrútu. Hizballáh je zdaleka nejmocnějším a nejlépe vybaveným íránským spojencem, zatím se ale s Izraelem neodvážil pustit do plnohodnotného konfliktu.

Situace v Libanonu je ovšem mimořádně nevypočitatelná a v zemi znovu sílí napětí mezi četnými náboženskými skupinami, které by v extrémním případě mohlo přerůst i v další občanskou válku. Olej do ohně nedávno přilila vražda jednoho z vysoce postavených představitelů takzvaných Libanonských sil, ze které tato křesťanská politická strana a někdejší milice viní právě Hizballáh.

K útoku na Izrael se připojili také jemenští Hútíové, kteří v posledních měsících terorizovali obchodní lodě proplouvající Rudým mořem, a Spojené státy se kvůli tomu musely postavit do čela mezinárodní námořní koalice. Írán má kromě toho vliv na desítky dalších a méně známých ozbrojených skupin operujících v Iráku a Sýrii, které v nedávné době s pomocí bezpilotních letadel nebo raket opakovaně útočily na americké základny v regionu.

Například při útoku na základnu v Jordánsku zemřeli 28. ledna tři američtí vojáci. Dá se předpokládat, že právě americké základny v Sýrii, Iráku nebo Jordánsku se stanou cílem dalších výpadů.

Postoj západních zemí

Íránský útok na Izrael potvrdil, že se Židovský stát stále může spoléhat na věrné spojence v zahraničí. Na sestřelování stovek dronů a balistických střel se totiž aktivně podílely americké, britské i francouzské námořní a letecké síly rozmístěné v regionu. Politici z těchto zemí také chování Íránu tvrdě odsoudili a jednoznačně se postavili na stranu Izraele.

Jasná a bezpodmínečná spojenecká podpora v okamžiku nouze přichází po dlouhých měsících stále větší kritiky za způsob, jakým Netanjahuova vláda vede vojenskou operaci v Pásmu Gazy. Zvláště velkou nevoli vzbuzuje množství civilních obětí a problémy s dodávkami humanitární pomoci, kterou Spojené státy a další země často musejí doručovat na místo alternativními cestami – mimo jiné shazováním z letadel.

Spojené státy dokonce nedávno nevetovaly rezoluci na půdě OSN, která vyzývala k okamžitému příměří v Gaze, na což izraelský premiér reagoval zrušením plánované návštěvy svých blízkých poradců v Bílém domě.

Americký prezident Joe Biden dal nicméně po úspěšném zadržení íránského útoku najevo, že se USA nebudou podílet na případné odvetné akci, která by směřovala přímo na území Islámské republiky. Místo toho navrhuje „jednotnou diplomatickou odpověď“ Západu, kvůli které v neděli svolal jednání skupiny G7. „Neusilujeme o válku s Íránem a nehodlám situaci dále eskalovat,“ prohlásil mluvčí Bílého domu pro národní bezpečnost John Kirby.

Západní země jsou tedy připraveny se za Izrael v případě potřeby postavit, zároveň se ale snaží předejít tomu, aby se konflikt s Íránem zcela vymkl z ruky.

Sunnitské monarchie versus šíitský Írán

Sunnitské monarchie v čele s Jordánskem, Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty se po masakru ze 7. října a vypuknutí války v Gaze ocitly v mimořádně komplikované situaci. Tyto země mají na jednu stranu s Izraelem dlouhodobě společného nepřítele právě v podobě šíitského Íránu a buď s ním už přímo normalizovaly vztahy, nebo se na to jako Saúdská Arábie chystaly (a po skončení války v Gaze podle všeho stále chystají).

Jenže izraelská operace v Gaze znovu zmobilizovala arabské veřejné mínění na stranu Palestinců a místní monarchie tedy musí alespoň navenek vystupovat tak, aby před vlastními obyvateli nepůsobily příliš proizraelsky. Bezpochyby největší obavy má ze současného vývoje Jordánsko, které na rozdíl od zemí Perského zálivu nedisponuje obřími zásobami surovinového bohatství, a navíc v průběhu desetiletí přijalo velké množství palestinských uprchlíků (Jordánci palestinského původu dnes tvoří zhruba pětinu všech obyvatel).

Není proto překvapením, že Jordánské hášimovské království bylo extrémně kritické k izraelskému postupu v Gaze a postavilo se do čela mezinárodní snahy o dosažení příměří a zajištění dodávek humanitární pomoci. V průběhu íránského útoku na Izrael se však Jordánsko zachovalo jednoznačně: vzdušný prostor otevřelo izraelským a americkým stíhačkám a samo se aktivně zapojilo do sestřelování desítek bezpilotních letadel a balistických střel, přestože mu za to režim v Teheránu pohrozil pomstou.

Jordánský ministr zahraničí si také po útocích na protest předvolal íránského velvyslance, ačkoli zároveň apeloval na Spojené státy, aby Izrael odradily od rozsáhlejší odvety.

„Možná se ještě nějakou dobu nedozvíme všechny podrobnosti o arabské spolupráci při snaze odvrátit íránský útok na Izrael, ale bezpochyby byla významná, včetně využití vzdušného prostoru Jordánska. Jistě to pomohlo zachránit mnoho izraelských životů,“ upozornil na sociální síti X (dříve Twitter) izraelský novinář Anshel Pfeffer. „Tato spolupráce by mohla být příležitostí pro vznik nového regionálního rámce, který by pomohl dosáhnout příměří v Gaze.“

Jak to vidí Turecko?

Přestože Turecko bývalo podobně jako Írán dlouhá desetiletí blízkým izraelským spojencem, pod vedením Recepa Tayyipa Erdoğana vzájemné vztahy ochladly. Autoritářský prezident Erdoğan se stal jedním z nejhlasitějších kritiků Izraele, a naopak na tureckém území uvítal zástupce Hamásu.

Čilé turecko-izraelské obchodní vztahy nicméně pokračovaly víceméně bez přerušení až do 9. dubna, kdy Erdoğan oznámil vývozní omezení pro celkem 54 komodit včetně strategických surovin, stavebních materiálů nebo leteckého paliva.

Do té doby bezprecedentní krok byl reakcí na výsledky nedávných komunálních voleb, které prezidentova Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) prohrála mimo jiné i proto, že nedostala hlasy od nábožensky nejkonzervativnějších voličů. Ti se rozhodli buď zůstat doma, nebo hlasovat pro ještě radikálnější strany, protože podle nich nebyla Erdoğanova protiizraelská rétorika dostatečně podložena konkrétními činy. Na íránský útok proti Izraeli nicméně turecká vláda zareagovala umírněně: turecký ministr zahraničí Hakan Fidan v neděli požádal íránský protějšek o to, aby se vyhnul další eskalaci.

Turecko má s Íránem dlouhodobě komplikované vztahy a v regionu často protichůdné zájmy – například ve vztahu k Asadovu režimu v Sýrii, kde Erdoğan podporoval sunnitské povstalce a část země okupuje. Obě země stojí na opačné straně i v konfliktu mezi Ázerbájdžánem, který je vojensky podporován z Turecka, a Arménií.

S tou pro změnu udržují blízké vztahy Íránci, kteří se bojí, že by si Ázerbájdžán (a potažmo Turecko) mohl nárokovat část jeho území obývaného etnickými Azery. Situace na Blízkém východě tak zůstává komplikovaná a nyní je navíc velmi výbušná.