NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Filmový a televizní režisér Karel Kachyňa (1. 5. 1924–12. 3. 2004) není mezi námi už dvacet let, jeho filmy ale stále k divákům promlouvají, ať na televizních obrazovkách či na filmových festivalech a přehlídkách. A to počínaje třeba ideologicky poplatným, ale žánrově vytříbeným filmem noir Král Šumavy (1959) přes reformně motivované návraty do historie jako Ať žije republika (1965) či Kočár do Vídně (1966) až po retropříběhy Lásky mezi kapkami deště (1979) či televizní seriály Vlak dětství a naděje (1984, premiéra 1989) a Prima sezóna (1994). Dvě desítky let zakázané politické drama Ucho (1970, uvedeno 1990) tvoří mezi nimi nesporný předěl, a to jak nutkavou naléhavostí výpovědi, tak osudy svými vlastními i osudy svých tvůrců.

Z nich nejtragičtější je příběh Jana Procházky (1929–1971), spisovatele a scenáristy, se kterým Kachyňa od filmu Pouta (1961) spolupracoval až do jeho smrti výhradně, ve zřetelné názorové i umělecké symbióze. To právě oni dva spolu se vypracovali od lyrických příběhů dospívání k drásavým společenským dramatům nabourávajícím režimní fasádu historické spravedlnosti a morální oprávněnosti.

Těžká váha

Procházka, krom toho, že byl od roku 1959 barrandovským scenáristou a v letech 1961–1969 i vedoucím tamní tvůrčí skupiny Erik Švabík – Jan Procházka, působil také jako vysoký stranický funkcionář, od roku 1962 byl kandidátem ÚV KSČ, pracoval v jeho ideologické komisi a byl i poradcem a osobním přítelem prezidenta Antonína Novotného. V letech 1968–1969 zastával post místopředsedy Svazu čs. spisovatelů, který se v průběhu 60. let stal významných nositelem demokratizačních společenských představ, a byl i oblíbeným a veřejností sledovaným publicistou (souborně Politika pro každého, 1968).

Společně s Kachyňou, angažovaným příslušníkem první generace FAMU (1947–1951) a později v Čs. armádním filmu i vojákem z povolání s hodností majora, opsal tedy Procházka obdobně složitý názorový vývoj. Z nadšeného svazáckého funkcionáře se proměnil v reformního komunistu a rezolutního odpůrce moskevského protokolu stvrzujícího v roce 1968 okupaci ČSSR vojsky států Varšavské smlouvy. A natolik těžkou váhou pražského jara, že se snad jen proto musel stát jednou z prvních obětí normalizace: neboť jak vždy kázala komunistická doktrína, nejpřísněji se netrestají přímí odpůrci, ale právě odpadlíci, renegáti, zrádci.

V časové mezeře

Než k tomu dojde, je tu ale ještě okno času, ve kterém tandem Procházka–Kachyňa dotáhne panorama svých revidujících pohledů na osvobození a československou poválečnou realitu na vrchol. Nejprve senzitivní vlasteneckou metaforou Směšný pán (1969), zjevnou reakcí na invazi, natáčenou od října 1968 do února 1969. Ta se ještě dočkala premiéry v listopadu 1969. A pak právě Uchem, jež vznikalo v těsné návaznosti. Literární scénář byl hotov v dubnu 1969, technický v červenci, točilo se od srpna do října 1969.

V interní příručce Čs. filmového ústavu Československé filmy 1969–1971 (1973) se o Uchu píše, že první kopie byla vyrobena 29. 12. 1969, film však nebyl schválen, nebyl uveden do distribuce a jako takový tu nese s jinými nepovolenými filmy zvláštní označení: o. V nové verzi téže publikace z roku 1977 už není uveden vůbec. Proč asi, když v té původní má Ucho zdánlivě zcela neutrální anotaci: „Psychologická studie muže, který tuší, že se na něho chystá jakási pohroma“?

Ve stínu stihomamu

Tím mužem je totiž náměstek ministra stavebnictví Ludvík (Radoslav Brzobohatý), který se asi někdy v 50. letech vrací se svou poněkud jednoduchou a ordinérní manželkou Annou (Jiřina Bohdalová) do své vily předčasně z vládní recepce. Dům je otevřený, nejde proud ani telefon a i jiné okolnosti naznačují, že se tu v jejich nepřítomnosti cosi dělo. Obava ze Státní bezpečnosti a jejich odposlouchávacích „štěnic“ se mění v oboustrannou hysterii poté, co si Ludvík připomene zprávu o zatčení svého šéfa – na řadě je zřejmě teď i on!

Houstnoucí atmosféru paniky střídají flashbacky z juchání na recepci s prezidentem (Gustav Opočenský) a sovětskými soudruhy, které jen umocňují hektickou snahu manželů zlikvidovat cokoli kompromitujícího, udělat si nemilosrdně pořádek v minulosti i mezi sebou navzájem. Jenže režim je záludnější, než se jim zdá, a když nadejde svítání a Ludvík je místo zatčení naopak jmenován novým ministrem, zjistí, že se ocitli v ještě bezvýchodnější pasti, než v jaké vězeli doposud. Teď o nich režim ví díky „uchu“ už úplně všechno a bude si je vodit jako loutky na provázku…

Svítila na to dělnická třída

Není divu, že takový obraz komunistického primitivismu, morálního úpadku, manipulace a řízeného slidičství, ne nepodobného kafkovským vizím, vyvolal u nového normalizačního vedení Barrandova i strany naprosté zděšení. Procházkova dcera, spisovatelka Lenka Procházková, si vzpomněla na projekci na Barrandově kolem Vánoc v roce 1969, na kterou Kachyňa v předtuše zákazu pozval své známé, a když prý se po filmu „v sále rozsvítilo, byli lidé úplně bílí, jako kdyby ten černobílý film pokračoval“.

Tentýž dojem potvrzuje i představitelka hlavní ženské role Jiřina Bohdalová, která vzešla z výběru z celkem deseti uchazeček, mezi nimiž byly i Jiřina Jirásková, Karolina Slunéčková, Jana Hlaváčová či Milena Dvorská. Jirásková jí prý ale rovnou řekla: „Anna jsi ty.“ Proč? „Byla to svým způsobem lidová postava, holka z hospody, proto reaguje pravdivě a pravdomluvně.“ A Kachyňa chtěl, aby právě takový byl i celý film, proto lpěl na reálnosti nebezpečných scén, natáčení ve tmě při osvětlení svíčkami či na pohyblivé ruční kameře Josefa Illíka.

„Ucho mně vyčítali,“ připomíná Bohdalová, „dokonce mé jméno prošlo v projevu Miroslava Müllera, kterému se říkalo ,rudý kat kultury‘. Když mi ale vyčítali: ,Proč jste to tak hrála?‘, zdálo se mi, že je to absolutně blbá otázka. Člověk přece nepřijme roli, aby ji zahrál špatně. To snad na mně nemohli chtít. A když se mě ptali: ,Proč jste to točila?‘, bránila jsem se: ,Mně by to bylo podezřelý, ale vždyť na to svítila dělnická třída, tak že nezhasli? Nikdo nezhas‘, tak jsem to dotočila.‘“

Socialistická bondovka

Zato už ve Zprávě o situaci v československé kinematografii, kterou podával Jan Fojtík předsednictvu ÚV KSČ 6. 1. 1970, je Ucho zařazeno mezi filmy, které „ani po úpravách není možno dát do distribuce“. V obdobné zprávě z března 1970 je Ucho označeno za „vysloveně protikomunistický film“, který navíc obmyslně používá „všech prostředků obvyklých v některých filmech západního typu, jako James Bond, s daleko rafinovanějším a uměleckým provedením“. Tím byl osud filmu zpečetěn a z trezorových temnot se začal dostávat až v roce 1988, kdy se mu otevřela cesta aspoň třeba do filmových klubů. Premiéry se dočkal v lednu 1990 a poté i vřelého přijetí při projekci na festivalu v Cannes.

Toho se ovšem už nedožil Jan Procházka, který poté, co se v září 1969 vzdal členství v KSČ, byl v roce 1970 vystaven kruté dezinformační kampani, založené na zmanipulovaných sestřizích estébáckých odposlechů v pořadech Čs. televize Svědectví od Seiny a Obchod s důvěrou. Jako by si tedy v Uchu sám předpověděl svůj osud, uspíšený navíc rychlým nástupem rakoviny, které pak v únoru 1971 podlehl.

Antické drama

Jak vypráví Lenka Procházková, ještě o posledních Vánocích navštívil jejího otce Kachyňa a vyznal se mu z toho, že dostal jako podmínku pro další práci veřejnou distanc od jejich společné práce. „Teprve dnes si dovedu představit, co ten rozhovor pro něj musel být. O tom by se měly točit filmy, to je antické drama. Umírajícímu kamarádovi jde říct: ,Já tě zradím.‘ To je silná chvíle, která ho musela zasáhnout na celý zbytek života, který trval ještě hodně dlouho.“

V roce 1970 natočil Kachyňa film Už zase skáču přes kaluže, na jehož scénáři původně pracoval Procházka a pak se ho dobrovolně vzdal ve prospěch Oty Hofmana. Po letech použil zas Kachyňa scénáře z Procházkovy pozůstalosti k filmům Městem chodí Mikuláš (1992) a Kráva (1993). Bylo i tohle součástí dohody kamarádů jako obrana před všemocným „uchem“?