Prezident Václav Havel se na letišti v Praze-Ruzyni loučí s českými vojáky odlétajícími do Afghánistánu v rámci mise ISAF (24. dubna 2002) FOTO: ČTK/Krumphanzl Michal
FOTO: ČTK/Krumphanzl Michal
Dotázal se mne známý, zda to, co slyšel o ukončení mise v Afghánistánu v nedávné večerní diskuzi v České televizi, je skutečně kvalifikovaný názor na celou vojenskou misi. Diskutoval náměstek ministra zahraničí s opozičním poslancem a padaly výroky jako „Afghánistán se posunul a přišel čas misi ukončit, ale dál budeme Afghánistán podporovat“ a na straně druhé: „Je to odchod, asi jako když utíkali Američané z Vietnamu“. Jak to tedy je?
Jde o nejdelší vojenskou misi, kterou jsme prošli. Měli bychom proto bilancovat hlouběji a udělat si o své účasti v afghánské válce systematičtěji jasno v tom, co pro nás bezpečnostně, obranně a vojensky znamenala.
Potřebujeme kvalifikovaně posoudit naši účast z hlediska vývoje a zajištění národní bezpečnosti. Určovat svou vlastní bezpečnostní strategii, její klady a zápory, je obor činnosti, kterému jsme se nemohli samostatně věnovat od mnichovské kapitulace až do zániku Varšavské smlouvy.
Je proto v našem zájmu debatovat o afghánských poznatcích odpovědně i věcně. Nemluvě o jejich významu pro očekávané varianty dalšího vývoje po odchodu spojenců z Afghánistánu.
Od invaze ke zrození Islámského státu
Připomeňme, že spojenecká invaze do Afghánistánu byla páteří války proti terorismu, kterou zahájily USA po útocích z 11. září 2001 na New York a Washington. Útoky i útočníci byli připraveni ve výcvikových táborech teroristické organizace Al-Káida právě v Afghánistánu.
Tyto tábory, výcvikové základny a cílevědomě protizápadní spolupráce kmenového hnutí Talibán s organizací Al-Káida se v Afghánistánu rozvinuly po porážce vojenské invaze Sovětského svazu (1979–1989).
Ponechat válkou rozvrácený Afghánistán svému osudu, bez další pomoci s poválečnou obnovou se ze strany Západu ukázalo jako závažná chyba. Američané na ni bolestivě doplatili právě 11. září 2001.
Následné americké tažení zahrnulo nejen Afghánistán, ale také Blízký východ, invazi do Iráku z Kuvajtu a další operace v reakcích na teroristické útoky Al-Káidy na americká vojenská a diplomatická zařízení na Blízkém východě.
Základního cíle v Afghánistánu Američané dosáhli zničením výcvikových táborů a základen Al-Káidy, ukončením vlády Talibánu a nakonec i likvidací nejhledanějšího teroristy, Saúda Usámy bin Ládina, ukrývajícího se v pákistánském Abotobádu (2011).
Porážka Al-Káidy v Afghánistánu, neúspěchy ve stabilizaci Iráku po Saddámu Husajnovi a zabití bin Ládina ovšem značně eskalovaly šíření ideologie islamismu a islamistického terorismu po celém Blízkém východě a arabské severní Africe.
Situace nakonec kulminovala vznikem Islámského státu (ISIS) na území Iráku a v Sýrii rozvrácené bašárovským diktátorským režimem vyvražďujícím své občany. Radiace islamismu vznikem ISIS zasáhla i muslimské komunity v Evropě a přitáhla značné množství radikalizovaných bojovníků z dalších zemí i z Evropy.
Nová teritoria nestability a islamismu
Teprve porážka ISIS v Iráku a v Sýrii širokou mezinárodní koalicí, včetně navrátivších se USA, ale i dalších zemí NATO a regionálních aktérů a za podpory zejména kurdských pozemních sil přinesla celkový konec pokusu o státní etablování teroristické aktivity. To se projevilo příznivě jak v regionu, tak v Evropě a umožnilo to prezidentu Trumpovi rozhodnout o stažení USA z Afghánistánu, které se naplnilo právě teď.
Porážku Al-Káidy a potlačení militantního islamismu, včetně zabití bin Ládina a dalších islamistických vůdců, lze považovat za splněné cíle. Rozsáhlou válkou však došlo ke značným posunům v poměru sil v regionu Blízkého východu, k posílením islamizace arabského i nearabského regionu od Maroka až po Pákistán a k dalšímu pronikání militantního islamismu do rozlehlé subsaharské Afriky.
Narostla rivalita sunnitských a šíitských států, došlo k vzestupu vlivu regionálních mocností jako Írán a Turecko i ke značnému nárůstu vnitřní radikalizace dříve relativně klidných arabských zemí. To, co Američané dokázali v poválečném Japonsku i Německu, se ale v Iráku ani v Afghánistánu nepodařilo.
Vývoj přinesl eliminaci základen teroristů v Afghánistánu a porážku pokusu o vznik chalífátu Islámského státu. Výsledkem je sice růst bezpečnosti a pokles aktivity islamistů a opadnutí radikalizace v muslimských komunitách v Evropě, patrný je ale nárůst islamismu v subsaharské Africe.
Za hrozby z destabilizovaného a rivalit plného Blízkého východu a subsaharských států bude však nově více odpovědná Evropská unie než USA. Vidíme to na vývoji evropské vojenské mise v Mali, která se stává i českým největším vojenským angažmá.
Potýkáme se rovněž s nepříjemnými dopady islamizace vnitřní i vnější politiky Turecka na soudržnost a akceschopnost NATO i na bezpečnost Evropy, pokud jde o strategickou spolupráci NATO s EU.
EU sice zrychleně buduje své schopnosti organizovat a řídit vojenské operace, ale nadále závisí na plánovacích, zpravodajských, hardwarových a dalších strategických kapacitách NATO. I zde je další, velmi senzitivní místo pro kvalitu transatlantických vztahů Evropa – USA.
Samostatným tématem budou dopady spojeneckého odchodu z Afghánistánu pro tento region a bezpečnostní situaci Ruska v pásmu kavkazských republik. Tam bude mít zřejmě Kreml plné ruce práce s pravděpodobným vlivem návratu Talibánu k moci.
Islamisté sice možná tuší, že další pokusy o útoky na USA a na západní země by mohly znovu vrátit vojenskou aktivitu do jejich regionu, ale pokud jde o měkký jižní podbřišek Ruska, nelze od nich očekávat váhání.
Pohled na mapu je výmluvný. Lze předpokládat, že Rusko bude muset tlumit a konsolidovat své záměrně živené konflikty na Ukrajině či v Gruzii a uvolnit si ruce pro nový vývoj v Afghánistánu. Novou situaci ukázal i vleklý konflikt v Náhorním Karabachu, kde se nečekaně prosadil turecký export islamistických bojovníků ze Sýrie.
Česká zkušenost a důsledky
Čeští vojáci šli do Afghánistánu společně se spojenci v přímé a vědomé solidaritě po napadení USA. Po účasti v první operaci osvobození Kuvajtu v roce 1991, po dlouhodobé účasti v zastavení etnických válek na Balkáně jsme v Afghánistánu a později znovu v Kuvajtu a Iráku operovali ve spojenecké formaci jako členská země NATO, která je odpovědná za bezpečnost a obranu celého Západu.
A lze říci, že jsme si vydobyli solidní pozici, od chemiků přes polní nemocnice, ochranu a působení rekonstrukčních týmů, speciální jednotky až po velitelskou, logistickou a vojenskou spolupráci se spojenci.
Z Afghánistánu se nám po dvaceti letech vrací jiná armáda než ta, která tam šla – obohacená zkušenostmi z těžkých nasazení, schopností se orientovat i s respektem spojenců a partnerů.
Stačí si vzpomenout na počáteční peripetie ve výcviku a modernizaci vrtulníkového letectva nebo vybavení pro spojeneckou komunikaci, výcvik a práce návodčích a v neposlední řadě tvrdé bojové zkušenosti, včetně padlých v boji.
Nemáme se zač stydět. Získané kvality, výkonnost a zkušenosti bychom proto neměli ztratit. Neměly by zůstat jen v armádě a na vojenské rovině, protože stěžejní je bezpečnostní a zahraničně politické know-how našich diplomatů a vysokých úředníků.
Působení ve vojenských misích, kde se předsunutě bráníme a zabezpečujeme, je důležitý zdroj evropské bezpečnosti vůči rostoucí nestabilitě i klesající kompatibilitě bezpečné Evropy s jejím sousedstvím, od Ukrajiny až po severní Afriku.
Kromě porážky Al-Káidy tlumila mise v Afghánistánu možnost obnovení jak výcviku teroristů, tak jejich útoků zejména v Evropě a v USA. Nejhorší útoky islamistů v Evropě byly vedeny právě teroristy, kteří prošli výcvikem v táborech v Afghánistánu nebo v dalších rozpadlých státech. Byli zpravidla nasazeni podle důkladného vojenského plánování a vojenskými útočnými metodami a prostředky, které nelze mimo teroristické základny získat.
Proto nemůžeme být ani do budoucna lhostejní vůči kolabujícím státům od Libanonu až po Niger, Mali a další. Naopak bychom měli maximálně podporovat bezpečnostní, hospodářskou a sociální stabilizaci těchto zemí.
Právě Afghánistán ukazuje, že bez hospodářské stabilizace, modernizace společnosti a zlepšení její samosprávy nemůže vojenská mise zajistit udržitelnost vnitřního rozvoje země.
Naše vnitřní a vnější schopnosti
Na počátku naší spojenecké spolupráce v Afghánistánu zaznívaly vystrašené hlasy o tom, že si účastí vykoledujeme teroristické útoky u nás. Nestalo se. A lze předpokládat, že i v této oblasti vzrostla kvantita i kvalita zapojení našich zpravodajských služeb do mezinárodní obranné a bezpečnostní spolupráce.
Dopustili jsme se zde i chyb, jako byla zcela diskvalifikující zmínka jedné zpravodajské služby o jejím zapojení do vyhledání Usámy bin Ládina nebo vyzrazení částky, za kterou česká vláda osvobodila své unesené občany, a to samotnou hlavou státu. Jde o chyby, které ohrozily všechny naše občany pracující nebo pohybující se v exponovaných teritoriích, byť třeba jen jako turisté.
V protiteroristických operacích vázaných k afghánské misi jsme utrpěli i některé neúspěchy a zaplatili jsme za ně i nejvyšší cenu. Jejich zpětné vyhodnocení a vyšetření a celková sumarizace našich zkušeností by měly do budoucna posílit bezpečnost našich vojáků i civilistů ve válečných regionech a pomoci naší výkonnosti z hlediska spojenecké spolupráce i účinnosti vynaložení značných prostředků, které vojenské mise stojí.
Je ale vždy lépe investovat do předsunuté obrany než čekat, až se hrozby přiblíží a odehrají na našem území. I to je naše spíše trpká historická zkušenost.
A právě v tom je afghánská zkušenost důležitá. Nezavírejme před hrozbami oči a nespoléhejme se, že je za nás vyřeší někdo jiný, zejména v budování obranných evropských schopností.
Mise v Afghánistánu nepochybně přispěla k tomu, že jsme se mohli nadále v Evropě cítit v převaze bezpečně a dokázali jsme rizika preventivně odstraňovat a relativně úspěšně kontrolovat. Následovat by měla cílevědomá a střednědobá bezpečnostní politika a její aplikace. V tom ale stále nemáme schopnosti a výkonnost srovnatelné s našimi spojenci.
Další vývoj v Afghánistánu a celém regionu rozhodně nebude jednoduchý, lze čekat nové hrozby i možné útoky. Máme ale dost zkušeností a poznání, abychom nebyli v budoucnu zaskočeni tak jako 11. září 2001.
PhDr. Ivan Gabal je sociolog, v roce 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra, založil a vedl Odbor analýz Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla (1991–1992), zasedal v Poslanecké sněmovně PČR (2013–2017, za KDU-ČSL), zabývá se analýzou praktických problémů ve veřejném i soukromém sektoru a jejich řešením.
Text vyšel 17. 7. 2021 na zpravodajském webu Hlídací pes, zde jej publikujeme mírně upravený s laskavým svolením autora a redakce.
