Maďarský premiér Viktor Orbán má k ruskému diktátoru Putinu až příliš blízko FOTO: Wikimedia Commons/ kremlin.ru / CC BY 4.0
FOTO: Wikimedia Commons/ kremlin.ru / CC BY 4.0
KOMENTÁŘ / Evropa se po více než dvou letech agresivní války vedené Ruskem proti Ukrajině nachází na rozcestí. Únava z války a nespokojenost evropských voličů s hospodářským vývojem a prohlubujícími se problémy s přistěhovaleckými komunitami se stupňuje. Nahrává tak vzestupu radikálních politických sil a samozvaných vůdců, kteří slibují rychlá řešení, klidně i po dohodě s diktátory a na úkor jiných států. Vize spolupráce s revizionistickými mocnostmi je dlouhodobě prosazována také Maďarskem, současnou předsednickou zemí Evropské unie, jejíž vůdce Viktor Orbán zahájil novou evropskou roli svého státu ve velkém stylu jednáními o míru s diktátory v Moskvě a Pekingu.
Slogan maďarského předsednictví a zároveň i Maďarskem iniciované nové evropské frakce Patrioti pro Evropu tak okamžitě získal velmi nepříjemnou pachuť. „Make Europe Great Again“ se stalo symbolem politiky vedoucí na evropském kontinentu k jedinému cíli, a to „Make Russia Great Again“.
Partnerství, nebo vazalství?
Spolupráce Maďarska s diktátorskými režimy v Rusku a Číně je dlouhodobou cílenou politikou maďarské vlády prosazovanou stranou Fidesz od jejího nástupu k moci v roce 2010. Politika „otevírání se na Východ“ měla zemi přinést zejména hospodářské výhody a investice v oblasti průmyslu i infrastruktury. Ty do značné míry skutečně přinesla, ale pozitiva z nich vytěžila jen úzká skupina rodinných příslušníků, přátel a oligarchů napojených na vládnoucí stranu. Životní úroveň obyvatel se výrazně nezvýšila a zaostávání je patrné i v řadě dalších oblastí, jako je kvalita zdravotnictví či školství.
K udržení moci tak vláda musela vytvořit obraz vnějšího nepřítele, na nějž bylo možné svést všechny dosavadní neúspěchy a problémy mající negativní dopad na život maďarských občanů. Propaganda namířená proti Evropské unii a proti podpoře bránící se Ukrajině se stala hlavními motivy vládních mediálních kampaní, které dále amplifikovala státní a spřátelená média.
K manipulaci veřejného mínění zároveň přispívalo i šíření ruské a čínské propagandy, kterému vláda ponechala ve státních médiích zcela volný prostor. Toto souznění domácí a zahraniční propagandy a současné vytlačení nezávislých médií vedlo k ovládnutí myslí značné části obyvatel a vytvoření falešného obrazu současného světa, který neodpovídá realitě.
Jednostranná prezentace výhod spojenectví s Ruskem a Čínou v podobě levných energetických surovin, výstavby nových bloků jaderné elektrárny nebo továren pro nejmodernější technologie v automobilovém průmyslu a nové telekomunikační 5G infrastruktury zastírá jeden zásadní fakt, a to, že se v žádném případě nejedná o rovnocenné partnerství.
Pokud se premiér Viktor Orbán domnívá, že mu to přinese respekt diktátorů, tak se hluboce mýlí. Maďarsko slouží režimům v Moskvě a Pekingu jen jako vítaný dobrovolný vazal, kterého lze využít pro rozvracení jednoty Evropské unie a NATO a získávání cenných informací proti těmto protivníkům.
Invaze a ovládnutí
Maďarský příklad nám zcela jasně ukazuje, jak efektivní může být hybridní působení na jeden z evropských států, pokud se mu současně dostává vnitřní podpory ze strany klíčové politické síly v zemi. Realizace plánu na ovládnutí politické, hospodářské a mediální sféry pak nevyžaduje výraznější snahu a postačí dostatečná finanční motivace vládnoucích elit a podpora ega jejich vůdce. Úspěch akce je díky tomu zaručen a začíná nést kýžené plody tak, jak vidíme u Maďarska právě v letošním roce.
Nejen úvod evropského předsednictví spojený s „mírovou“ misí premiéra Orbána za maďarskými patrony v Rusku a Číně, ale také jeho pokus legitimizovat zmanipulované říjnové parlamentní volby v Gruzii osobní podporou vládnoucí proruské strany Gruzínský sen jasně ukázaly, komu Maďarsko ve skutečnosti slouží.
Samostatnou kapitolou je pak Orbánův mediální a reputační boj s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, který reprezentuje vše, čím premiér není, a představuje tak na evropské scéně jeho hlavní protipól. Zatím posledním dějstvím tohoto střetu se stalo záměrné neodvysílání projevu ukrajinského prezidenta na summitu Evropského politického společenství v Budapešti začátkem listopadu.
Ukrajina a Maďarsko tvoří v současné Evropě dva odlišné světy. Na jedné straně odhodlaný národ, který je ochotný bojovat za svou nezávislost proti agresivnímu Rusku až do úplného konce, vedený nezlomným vůdcem a hrdinou, na druhé pak národ zmanipulovaný nepřátelskou propagandou v čele se zrádcem, jehož poradce otevřeně hovoří o kapitulaci a podrobení se, pokud by se země ocitla v podobné situaci a čelila přímé ruské invazi.
Nic nemůže ilustrovat úspěšnost ruských hybridních operací lépe než právě tento výrok. Maďarsko již bylo ovládnuto, hybridní invaze dosáhla svých cílů, nyní jen zbývá potvrdit ji i vojensky. Ruští „mírotvůrci“ se o to jistě rádi postarají.
Touha po moci a vzestup nových autokratů
Současná situace nejen v Evropě, ale i ve světě je složitá, počet bezpečnostních hrozeb narůstá a s nimi i nejistota lidí ohledně dalšího vývoje. To vytváří příznivé klima pro vzestup politiků s autokratickými sklony, kteří se vezou na vlně všeobecného strachu a nenávisti, reálná řešení problémů ovšem nenabízí.
Jejich prioritou je získat moc, jsou jí posedlí a chtějí si jí udržet za každou cenu. Kvůli tomu se klidně spojí i s ďáblem, tedy i s těmi nejhoršími diktátory světa. Spojenectví takovýchto politiků, trpících vlastním velikášstvím, je pak pro celé demokratické společenství velkým nebezpečím. Ve svém důsledku totiž přispívá k oslabování evropské a euroatlantické jednoty a povzbuzuje nepřátelské režimy k dalším agresivním krokům.
Role Maďarska v evropské politice je tak díky jeho působení ve prospěch Ruska a Číny značně destruktivní. Tento trend může ještě dále posílit spojenectví Viktora Orbána s nově zvoleným americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Spojují je totiž podobné charakterové rysy a odhodlání pomstít se ostatním evropským vůdcům za jejich kritiku a nedostatek respektu. Navíc i Trump se chová destruktivně, i když z jiných důvodů. Je veden přesvědčením o své vlastní výjimečnosti a neomylnosti svých kroků, které hodlá prosazovat z pozice síly a všem navzdory, kdykoliv bude chtít.
Důsledky takového jednání jsou však pro evropskou politiku totožné – oslabení a rozvrat Evropy a euroatlantického společenství, posílení agresivního Ruska.
