HISTORIE / „Jak jsi mohl pro svou šílenou ctižádost uzurpovat apoštolský stolec, ty, který jsi již byl biskupem v Portu?“ hřmí papež a prstem ukáže na souzeného muže. Z úst obžalovaného však žádná odpověď nevyjde. Ani nemůže. Formosus je totiž už tři čtvrtě roku mrtvý. 

Papež podle katolického učení zastupuje na Zemi samotného Ježíše Krista a je nástupcem svatého apoštola Petra. Miliony křesťanů po celém světě k němu upínají své naděje jakožto k vykladači a šiřiteli Boží vůle. Jak však historie ukazuje, do čela katolické církve se nejednou postavil i člověk, který se křesťanským hodnotám na hony vzdaloval. 

Vraždy, intriky a krvesmilstvo. Ačkoliv moderní historikové odmítají nazývat středověk jako dobu temna, u dějin papežství činí výjimku. Období vlády papežů přibližně z konce 9. až do poslední třetiny 10. století si totiž přízvisko „temné“ skutečně zaslouží. A na samém počátku tohoto morálního úpadu stál podivný, děsivý a zvrácený soudní proces s Formosem. Bývalým papežem, který do toho dne už devět měsíců tlel pohřbený v zemi.

Papežem v 75 letech

Formosus převzal pontifikát na podzim roku 891, kdy mu bylo asi 75 let. V Římě byl velmi známou osobností. Zbožný muž vyznávající asketické ideály, údajně odmítající konzumaci masa i alkoholu, byl roku 864 vysvěcen na biskupa města Porto nedaleko Říma. Podnikl misi do Bulharska a Francie, kde přesvědčil Karla II. Holého k císařské korunovaci.

Jeho jméno padlo při volbě nového papeže už v roce 872. Zvolení se ale místo něj dočkal Jan VIII., Formosus pod tíhou intrik a pravděpodobně i vykonstruovaných obvinění musel Řím opustit.

Vyobcovaný klerik nabyl zpět své vážnosti až po nečekané vraždě Jana VIII. A v bezpečí se mu podařilo přežít i další dva papeže, Hadriána III. a Štěpána V. Nakonec usedl na papežský stolec i on sám, avšak klidných časů si ve svém úřadu neužil.

Síť mocenských intrik

Řím se tehdy otřásal pod mocenským soubojem přívrženců Karlovců a stoupenců spoletských vévodů. Pod nátlakem papež Formosus roku 892 položil císařský diadém na hlavu spoletského vévody Guida III., korunovace se dočkal i jeho syn Lambert. Ve skutečnosti ale Formosus stranil panovníkům Východofranské říše, pozval proto východofranského krále Arnulfa, aby přijel do Říma, vydobyl zde císařskou korunu pro sebe a vrátil karlovské dynastii lesk a slávu.

Rozzuřený Lambert ihned nechal Formosu za zrádné jednání uvěznit, ale kola politických machinací už byla v pohybu. Arnulf vycítil příležitost, vpadl do Říma a v roce 896 si Věčné město podmanil. Formosus se zase dočkal svobody a mohl položit Arnulfovi na hlavu císařský diadém. Císař si pak ještě hodlal vyřídit účty s Lambertem, ukrývajícím se za zdmi Spoleta, města asi 125 kilometrů vzdáleného od Říma. Při vojenském tažení jej ale stihla mrtvice, a protože už nebyl schopný vlády, byl nucený se na nosítkách vrátit domů, do Bavor.

Pomsta za hranicí smrti

Spoletští přívrženci tak znovu získali svůj vliv a osmdesátiletý Formosus čelil nacionálně ovlivněné nenávistné kampani. Nepokoje v Římě se mu nakonec staly osudnými, zřejmě jej někdo na počátku dubna roku 896 otrávil. Na pouhých šestnáct dnů se stal papežem Bonifác VI. a po něm převzal svatý stolec Štěpán VI., hlasitý a oddaný přívrženec spoletských. Když Lambert vytáhl na Řím a snadno si jej podmanil do své moci, kulisy pro morbidní divadlo byly připraveny. 

Nenávist císaře Lamberta vůči Formosovi sahala až za hrob. Smrt jeho protivníka mu byla malým zadostiučiněním, prahl pod odplatě, zostuzení, zašlapání jeho jména. A minimálně to poslední se mu nakonec povedlo, žádný ze svatých otců si už nikdy papežské jméno Formosus nevybral. 

Papež Štěpán VI. neseděl na papežském stolci ještě ani celý rok, když se mu povedl čin do té doby ani nikdy poté nevídaný. Zřejmě právě na nátlak římského císaře Lamberta se rozhodl veřejně s Formosem vyrovnat účty, přerušit klidný věčný spánek a vytáhnout jeho mrtvolu z hrobky. Někdy v lednu roku 897 se konal veřejný soudní proces, který vešel do dějin jako synoda mrtvých. 

Komedie s mrtvolou

Lateránskou baziliku toho dne naplnily vzrušené davy lidí, kteří nechtěli o tu prapodivnou podívanou přijít. Nechyběli ani nejdůležitější kardinálové, biskupové a další církevní představitelé. „Nad hlavami lidí se vznášela jakási ledabyle a opile se klátící postava v papežském rouchu a tiáře. Od průvodu – který ostatně byl velmi malý – zavanulo mršinou a hnilobou,“ líčí ponuré divadlo spisovatel Egon Bondy ve své povídce Mníšek. „Mníšek hleděl pln děsu, který mu svíral všechny vnitřnosti a pohlaví jako ledovou železnou rukou, do prázdných očních důlků a do díry po nose mrtvoly, která vyceňovala zuby.“

Mrtvola, vystrojená v papežském rouchu a s tiárou na hlavě, byla usazena na trůn a zřejmě i všelijak podepřena či přivázána, aby vydržela během procesu sedět. „Vedle mrtvoly, které po chvíli museli jít znovu podepřít hlavu, vystoupil jakýsi jáhen a třesoucím se hlasem začal mečet cosi, co asi mělo být právnickou obhajobou. Tlustý biskup jej co chvíli hněvivě přerušoval a lidé řičeli – hlavně smíchy,“ popisuje možný průběh Bondy. Že šlo o scénu až tragikomickou, se domnívá i znalec středověkého papežství Walter Ullman, který synodu označil jako „komedii s mrtvolou“.

Obvinění vznášel přímo sám papež Štěpán VI. Kromě těch, která již kdysi vůči Formosovi vznesl Jan VIII., přidal ještě obvinění ze zrady, porušení kanonického práva a také neoprávněného se zmocnění papežské hodnosti, neboť byl prý v době volby biskupem na jiném místě než v Římě. Spolu se zneplatněním jeho papežského vysvěcení byly znehodnoceny i všechny jeho bývalé činy ve funkci papeže, tedy i Arnulfova císařská korunovace.

Mrtvý je vinen!

Zesnulý Formosus byl nakonec shledán vinen ve všech bodech obžaloby. K tlející mrtvole přiběhli biřici a servali z ní posvátné roucho. Ponechali jen žíněnou košili, aby se tělo nerozpadlo. Za řevu shromážděných k němu pak přistoupil kat a slavnostně uťal mrtvole tři prsty na pravé ruce, které v dřívějších časech udělovaly požehnání. Tělo pak přivázali ke koňským ocasům a vlekli ulicemi Říma, nejprve jej zahrabali do mělkého hrobu na hřbitově pro cizince, pak zase vykopali a táhli směrem k Tibeře. Ve chvíli, kdy zbytky papeže topili bidly v řece, ozval se praskot, rámus a zvedla se mračna prachu. Laterán, neopravovaný mnoho set let, se z poloviny zřítil. Lidé se lekli. 

Posmrtný soud se pro samotného Štěpána VI. stal zkázou. Mnozí lidé byli znechuceni tou ohavností, zřícení části baziliky přisuzovali Božímu hněvu, jiní si zase vyprávěli, že zbytky Formosova těla, vyvržené Tiberou na břeh, působí zázraky. Zástup nepřátel papeže se stále rozšiřoval, brzy sahal až do nejváženějších římských rodin. „Ve městě to vřelo jako v příslovečném čarodějnickém kotli,“ líčí neklidnou atmosféru německý autor Siegfried Obermeier. Nepokoje nakonec přerostly ve vzporu, lid vzal do ruky zbraně a zamířil si to k sídlu papeže. Štěpán VI. byl zajat, uvězněn a ještě v srpnu téhož roku ho kdosi ve vězeňské kobce uškrtil. 

Ani poté ale nezavládl v církvi ani ulicích města pokoj a klid. Nenávist mezi jednotlivými frakcemi byla tak veliká, že se spory táhly ještě několik let. Po papeži Romanovi, který zemřel jen po čtyřech měsících od svého zvolení, se do čela církve postavil Theodor II. I ten ještě téhož roku zesnul, avšak stihl zrušit ustanovení synody mrtvých a údajné znovunalezené Formosovo tělo nechal pohřbít v bazilice svatého Petra. Jenže když se na začátku roku 904 zmocnil papežského trůnu Sergius III., ihned prohlásil Formosova svěcení opět za neplatná. 

Pornokracie začíná

Během těch neklidných osmi let se na papežském stolci vystřídalo devět papežů, tedy stejný počet jako během celého 20. století. Katolický kněz a komentátor Richard P. McBrien toto období hodnotí jako dobu plnou papežské korupce, kdy církevní představitelé neváhali kupčit se svými úřady či intrikovat ve svůj prospěch, nezdráhali se žít marnotratně a nebáli se ani sáhnout po brutálních praktikách, jak dosáhnout svého – třeba i prostřednictvím vraždy. Papežská vláda Sergia III. navíc započala cosi, co historikové později nazvali jako pornokracie, tedy způsob vlády, z níž velkou část drží v ruce prostitutky. Papežský úřad obestřely časy temna a úpadku, časy, jež postupně povedou až ke schizmatu mezi západním a východním pojetím křesťanství.