Sovětsko-ruský imperátor Brežněv s československým gubernátorem Husákem na Pražském hradě (1978). FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Při zpracování archivních materiálů z provenience Státní bezpečnosti a aparátu komunistické strany pro moji novou knihu si nešlo nevšimnout, že se normalizační newspeak příliš neliší od jazyka dnešních revizionistů, relativizujících pohled na komunismus. Normalizátoři kritizovali „primitivní“ antikomunismus obdobně jako dnešní (neo)marxisté, zastávající vysoké posty v univerzitním a akademickém prostředí. Na základě této skutečnosti jsem se rozhodl přistoupit ke komparaci (nejen) tohoto pojmu a zasadit jej do širšího kontextu.
Helsinky a „zrada“ Západu
Bez ohledu na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 a trvající sovětskou okupaci pokračovala v první polovině 70. let mezi Západem a Východem politika détente. Vyvrcholení mírového soužití dvou mocenských bloků představoval Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. V Helsinkách jej 1. srpna 1975 podepsali nejvyšší představitelé třiceti pěti států světa. Pro budoucnost opozice bylo nesmírně důležité, že počínaje 23. březnem 1976 se pro Československou socialistickou republiku staly závaznými dvě klíčové mezinárodní smlouvy: pakt o občanských a politických právech a pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Mnozí disidenti ale tehdy považovali „Helsinky“ za zradu Západu. Dvacet let po skončení druhé světové války Moskva dosáhla vytouženého mezinárodního uznání poválečných hranic. Sovětský svaz se jevil silnějším než kdykoliv předtím. Oproti tomu si Spojené státy procházely traumatem vietnamské války a následky aféry Watergate. Zdálo se, že Sovětský svaz tu bude napořád a oni své životy prožijí v komunismu.
V polovině 70. let se Husákův režim ocitl na vrcholu své moci. Jevil se pevně zakonzervován zevnitř i zvenčí. Do uspořádání „řádného“ XIV. sjezdu KSČ v květnu 1971 (tzv. vysočanský sjezd ze srpna 1968 byl anulován) byly dokončeny masové čistky napříč společností, zatímco Poučení z krizového vývoje se stalo závaznou interpretací srpnové invaze: pouze bratrská pomoc Sovětského svazu zabránila kontrarevoluci a zničení socialismu v Československu.
V rámci helsinského procesu zůstal stranou většího zájmu sovětského vedení tzv. třetí koš, týkající se dodržování lidských práv. Brežněv jej považoval za marginálii, kosmetický ústupek za uznání sovětské sféry vlivu, který nebude tak jako tak dodržován. Již záhy se ale ukázalo, že se jednalo o pomyslného „trojského koně“ Západu. Lidská práva se ocitla v první linii ideologické války. Komunisté sice halasně obviňovali „imperialisty“ z vměšování do vnitřních záležitostí socialistického „tábora míru“, ale ti kontrovali literou mezinárodní práva.
Vznik Charty 77 donutil Husákovo vedení, aby již podruhé v krátkém čase odráželo ofenzivu západních médií, které upozorňovaly na flagrantní porušování lidských práv v Československé socialistické republice.
Poprvé se tak stalo již na jaře 1976 v souvislosti se soudními procesy s českým undergroundem. Jejich výsledkem však bylo sjednocení roztříštěné opozice na společné platformě Charty 77. Na jejím vzniku měl paradoxně lví podíl ambiciózní plukovník Vladimír Stárek, který „nezakolísal“ ani během „krizového“ období. Přestože se nejednalo o zkušeného operativce, ale druhořadého funkcionáře ministerstva vnitra, byl právě on v červnu 1974 postaven do čela X. správy Federálního ministerstva vnitra, které mělo za úkol potírat tzv. vnitřního nepřítele (organizační řád obdržela v únoru 1975).
Plukovník Stárek se rozhodl, že ostruhy pro svůj úřad získá bojem proti „měkkému“ cíli, tzv. „vlasatcům“. Do poloviny sedmdesátých let utvořila alternativní, dlouhovlasá mládež rozsáhlé podzemní společenství, jehož aktivity se staly trnem v oku normalizačnímu režimu. Ideovým vůdcem undergroundu se stal Ivan Martin Jirous zvaný „Magor“. V únoru 1975 dokončil zásadní text nazvaný Zpráva o třetím českém hudebním obrození, který změnil život celé jedné, právě nastupující generace.
V polovině listopadu 1975 vydal Vladimír Stárek rozkaz k zahájení celostátní akce „Kapela“ (její platnost trvala až do listopadu 1989), jejímž cílem byla likvidace „závadové“ bigbeatové hudby. Vrcholem se měl stát monstrproces s vybranou kapelou. Procesy měly vést k zastrašení ostatních hudebníků, včetně tzv. „volné“ či „závadové“ mládeže z prostředí českého undergroundu (neorganizované v Socialistickém svazu mládeže).
Režim byl nemile zaskočen mohutnou vlnou solidarity s pronásledovanými „vlasatci“. K jejich obraně povstaly jak domácí, tak zahraniční osobnosti kulturního a vědeckého života, včetně nositele Nobelovy ceny. Západní tisk intenzivně referoval o pronásledování mladých lidí, jimž komunistický režim nedovolil provozovat vlastní kulturu. Připomínal mu porušování práv, k jejichž dodržování se smluvně zavázal. Brutální perzekuce signatářů Charty 77 opětovně vzbudila zájem médií a diplomacie zpoza železné opony.
Socialistická „zákonnost“ a lidská práva
Nejvyšší pohlaváři strany si zpočátku neuvědomovali problematičnost paktu týkajícího se občanských a politických práv, avšak vedoucí funkcionáři represivních složek, třebaže se zpožděním, rozpoznali, že je jen otázkou času, kdy ze strany „vnitřního nepřítele“ dojde k otevření a „zneužití“ tzv. třetího koše.
Během března 1977 zpracovala X. správa podrobnou bezpečnostní analýzu, kterou počátkem dubna federální ministr vnitra Jaromír Obzina přednesl nejen před nejvyššími představiteli strany, ale i vysokými důstojníky KGB. Obzina tehdy upozorňoval na to, že Charta 77 představuje nový druh opozice, přecházející od individuálních akcí k hromadnému, otevřenému vystoupení proti režimu, a to za mohutné podpory západní propagandy. Oproti minulosti čelily bezpečnostní složky a diplomacie zcela novému fenoménu. Oficiální představitelé západních států aktivně bojovali za „ilegální“ činnost disidentů, za mimořádné publicity sdělovacích prostředků svých zemí.
Obzina zdůraznil, že disidenti se neustále a „dogmaticky“ zaštiťují helsinským paktem. Své „podvratné“ dokumenty posílají na Západ, včetně státního departmentu Spojených států. Chartisté prý očekávají, že se v důsledku generační obměny dostane na vedoucí místa (nejen) v Sovětském svazu mladší garnitura s mnohem liberálnějšími názory (k tomu skutečně došlo, ale až o devět let později). A to je důvod, pokračoval Obzina, proč navazují kontakty v dalších socialistických zemích. Nadto se signatáři snaží oslovit i tzv. mlčící stoupence.
Pokud jde o termín „mlčící stoupenci“, jedná se pravděpodobně o první označení tzv. mlčící většiny ze strany represivních složek. Mnohem později jej nahradila a proslavila Jiřina Šiklová termínem „šedá zóna“ (září 1989). Ale jako úplně první použil tento pojem, respektive jeho obsah, Egon Bondy již 12. prosince 1974 v předmluvě svého rukopisu Mníšek.
V závěru svého expozé federální ministr vnitra požadoval návod pro své svěřence, který by jim pomohl při pronásledování opozice, dovolávající se dodržování mezinárodních závazků. Již během první poloviny roku 1977 byl předložen rozsáhlý (nesignovaný), jednačtyřicetistránkový elaborát nazvaný Základní otázky současného ideologického boje z hlediska věd o státu a právu.
Příslušníci Bezpečnosti dostali poměrně sofistikovanou instruktáž, jak se v praxi vypořádat s přijetím helsinského paktu o lidských právech. Problematika tzv. třetího koše byla rozvláčně popsána a zabalena do hávu „jediné“ pravdy: marxismu-leninismu.
Vyznění dokumentu bylo vcelku prosté a lze jej shrnout následovně. Komunisté přiznali, že se zavázali k dodržování paktu, ale občanská práva měla jiný obsah ve společnosti socialistické a kapitalistické. Disidenti však záměrně význam lidských práv překrucují a dezinterpretují k obrazu svému. Obdobně tomu je s demokracií socialistickou a buržoazní. První, pokroková, je spojena s diktaturou proletariátu, druhá, zpátečnická, s diktaturou buržoazie.
Reálným základem práv a svobod občanů v socialistickém státě je podle dokumentu socialistické vlastnictví všech výrobních prostředků, odstranění vykořisťování člověka člověkem, odstranění hospodářských krizí a třídních rozdílů. Západní politologové neustále vyzdvihují pluralitní demokracii, která prý jediná může zaručit osobní svobodu jednotlivce, ale zapomínají, že vše se odvíjí od ekonomického základu státu jakožto určujícího faktoru společenského, a tudíž i právního postavení občana.
Zatímco v socialismu došlo k osvobození člověka, v kapitalismu výrobní prostředky vlastní úzká vrstva společnosti. Pokud ale existují různé třídy, nelze hovořit o čisté demokracii. V buržoazní demokracii hájí právo zájmy vládnoucí třídy, zaštiťující se buržoazní ústavou. Tolik vyzdvihovaný demokratický pluralismus nebere v potaz teorii společenských tříd a jejich střetu jako určujícího činitele politického vývoje. Buržoazní demokracie je spojena se soukromým vlastnictvím a individuální iniciativou. Oproti tomu socialistická demokracie dalece přesahuje tradiční formy demokracie.
Mezi takové náleží i politická soutěž jednotlivých stran a existence politické opozice. Jde však o pouhou západní propagandu, mající za cíl vytvořit v socialistických zemích příznivé podmínky pro boj o moc, legalizovat vznik politických uskupení nepřátelských vůči komunistické straně a zbavit ji vedoucího postavení, zajištěného ústavou. Buržoazní pluralita stran se ve svém důsledku redukuje na boj jednotlivých frakcí o státní funkce a vedoucí místa ve státní mašinérii, sloužící k potlačování a vykořisťování většiny obyvatelstva, jíž skutečnou demokracii, včetně občanských práv, může zajistit pouze diktatura proletariátu.
Pracující v socialistickém státě nemusí o svá práva bojovat, ta mu jsou zajištěna charakterem státní moci, skutečnou lidovládou. Americká vláda neváhá buržoazní pojetí lidských práv zneužívat jako ideologického nástroje k útokům na socialistické země, jakoby existovalo pouze jediné, objektivní, nadtřídní pojetí lidských práv, které musí dodržovat celý svět. Kapitalisté popírají koncepční rozdíly v pojetí lidských práv a postavení člověka ve společnosti a zneužívají je k antikomunistickým útokům. Jejich cíl je zřejmý: přinutit země socialismu k jednání o lidských právech na základě jejich pojetí a obvinit je z nedodržování mezinárodních závazků. Pravda však stojí na straně Sovětského svazu a jeho spojenců, jelikož je vědecky dokázána protikladnost, nesmiřitelnost a neslučitelnost buržoazního a socialistického pojetí občanských práv a postavení člověka ve společnosti.
Dokument dále nastoluje otázku, zda byla náhoda, že právě přední americký ideolog antikomunismu Zbigniew Brzezinski v krizovém roce 1968 vystoupil v Praze, kde během svých letních přednášek vyzýval k liberalizaci režimu, likvidaci komunistické strany, Lidových milicí a Státní bezpečnosti. Na půdě Ústavu mezinárodní politiky a ekonomie v Praze 14. července 1968 dokonce prohlásil, že leninismus se přežil.
Brzezinski, bezpečnostní poradce amerického prezidenta Jimma Cartera, ležel komunistům v žaludku. Nebylo divu, známý americký politolog polského původu patřil k zastáncům tvrdé linie vůči Sovětskému svazu a společně s Carlem J. Friedrichem rozpracoval teoretický model totalitarismu.
Příslušníci Bezpečnosti byli rovněž informováni, že vznik Charty 77 nebyl vůbec náhodný, ale ztroskotanci a renegáti pouze převzali politickou koncepci nové americké administrativy, na níž se velkou měrou podílel právě Brzezinski.
Bizarním textem se neustále prolíná neslučitelnost socialistické a buržoazní koncepce občanských práv, směřující k jednoznačnému závěru: nový socialistický člověk si stále více uvědomuje souvislost svých osobních zájmů s potřebami společnosti. Jinými slovy, osobní zájem, prostý důraz na egoistickou individualitu známou z kapitalismu, byl překonán vyšší formou celospolečenských zájmů. Být svobodným v socialismu, znamenalo být odpovědným, plnit své povinnosti vůči státu a společnosti. Jednotlivec nemohl nikdy dosáhnout plného rozvoje v rozporu se zájmy společnosti nebo na její úkor. A zájem společnosti určovala komunistická strana. Tečka.
Komunisté se snažili přesvědčit sami sebe, že představitelé států s rozdílným společenským zřízením si jsou dobře vědomi skutečnosti, že lidská práva mají v každé zemi jiný obsah a význam. Usilovali navodit dojem, že jim nejde o nic jiného než o dohodu na jejich vzájemné interpretaci, jako by se k tomu již nezavázali v Helsinkách. Oproti mezinárodním závazkům lživě tvrdili, že konkrétní subjektivní práva jednotlivce, který podléhá jurisdikci daného státu, mohou být stanovena pouze vnitrostátním právním řádem dotčeného státu, jeho opatřeními, přičemž podstata těchto práv je určena společenským zřízením v dané společnosti. Svérázný výklad mezinárodních smluv zcela odpovídá právnímu formalismu za normalizace: jenom strana určuje, co je a není pravda.
„Primitivní“ antikomunismus a „lež“ o totalitní povaze diktatury proletariátu
V témže roce, kdy vyvrcholilo jednání v Helsinkách, byl pro posluchače stranického vzdělávání vydán učební text, jehož autorkou byla sovětská ideoložka Jelena Dmitrijevna Modržinskaja: Soudobý antikomunismus. Reflektoval celou škálu „primitivního“ antikomunismu, od sionismu až po nacionalismus.
Jednotlivé kapitoly se věnovaly rozmanitosti fenoménu od bolševické revoluce v Rusku po začátek 70. let 20. století, kdy se světový komunismus, pod vedením sovětského vůdce Brežněva, chystal zasadit zdrcující ránu světovému imperialismu. Značný prostor byl věnován ideologickému boji, protikomunistické propagandě, revizionismu a „lžím“ o totalismu socialistického zřízení.
Je historickým paradoxem, že dnes označujeme za revizionisty ty, kteří bagatelizují represe komunistického režimu, zatímco na prahu normalizace byli za revizionisty považováni tzv. pravicoví oportunisté čili vyloučení komunisté, usilující během pražského jara o reformy. Modržinskaja podtrhla, že nejbližším spojencem antikomunismu je revizionismus, prosazující ideologickou diverzi v socialistických zemích, jejímž cílem je kontrarevoluce.
Ambiciózní Jan Fojtík, tajemník ÚV KSČ a člen ideologické komise, prohlásil na mezinárodní konferenci o antikomunismu v Moskvě v lednu 1970, že pravicový oportunisté prosazovali tzv. socialismus s lidskou tváří, jehož cílem byly destrukce socialismu, změna zahraničně politické orientace, antisovětismus.
Leonid Brežněv při svém projevu na zasedání „řádného“ XIV. sjezdu KSČ v květnu 1971 (tzv. vysočanský sjezd z 22. srpna 1968 byl anulován) zdůraznil, že československé zkušenosti znovu potvrdily, že „svatou“ povinností komunistů socialistických zemí je důsledně dbát Leninova odkazu a bojovat za „čistotu“ marxismu.
Jelena Dmitrijevna Modržinskaja ve svém Soudobém antikomunismu citovala řadu děl amerických sovětologů, „dokazujících“ neexistenci totalitarismu v zemích východního bloku. Kupříkladu kategoricky prohlásila, že hlavní ideologickou koncepcí antikomunismu, namířenou proti „socialistické demokracii“, zůstává verze o totalismu socialistického zřízení. Mezi „falzifikátorské metody“ zařadila popis socialistického zřízení jako říši útlaku, zotročování a teroru, přičemž cíle tohoto „vyspělého“ zřízení jeho odpůrci prý snížili naroveň zajišťování primitivních potřeb v duchu vulgárního materialismu, který přece nemá nic společného s komunistickou ideologií.
Modržinskaja posluchače stranického vzdělávání svou publikací upozorňovala, že koncepci totalismu nelze použít na systém socialismu, a to na základě prostého faktu, že termín „totalitní“ pochází z latinského slova znamenající všechno nebo celek. Jedná se tedy o označení vlády, která neuznává žádná omezení ani ve svých cílech a prostředcích.
Podobně dnes argumentují revizionisté, když odmítají použití slova „totalitní“ nejen pro období normalizace, ale i pro padesátá léta. Dětinsky argumentují tím, že režim nikdy nedokázal ovládat vše, tj. mít totální kontrolu nad každým jednotlivcem. Ano, ani v komunistických lágrech, stejně jako nacistických koncentračních táborech, neměli dozorci totální kontrolu nad každým pohybem vězňů. Jejich argumentaci bychom mohli volně parafrázovat do otázky: jak moc jsme byli svobodní v rámci nesvobody?
Modržinskaja následně ve své příručce přechází do protiútoku. Prohlašuje, že „pravda“ o socialistickém zřízení zasadila antikomunistickým ideologům „zdrcující ránu“. Rozvoj socialistické společnosti, její hmatatelné úspěchy v oblasti ekonomiky, kulturního a duchovního života, způsobují propagandě totalismu stále větší potíže. Nevídaný růst „tvůrčí aktivity pracujících“ nemohli přece popřít ani imperialisté: „Hlavní ideologickou koncepcí antikomunismu namířenou proti socialistické demokracii byla po mnoho let a zčásti jí zůstává i dnes verze o „totalismu“ socialistického zřízení. […] Stále zjevnějším se totiž stává nesoulad mezi tím, jak zobrazují socialistickou společnost antikomunisté, a reálnou skutečností. […] I tak zkušený americký sovětolog, jako je Alex Inkeles, prohlásil, že aplikace modelu totalismu na Sovětský svaz má řadu slabin, neboť jím nelze vysvětlit ani příčiny podpory sovětského režimu, ani úroveň jeho rozvoje.“
Dnešní revizionisté často přebírají myšlenky od západních souputníků. Kupříkladu od sociologa Allena Kassofa, jehož teorie administrativně řízené společnosti předkládá zmodernizovaný pohled na totalismus, nahrazený systémem, v němž má silná vládnoucí skupina výlučné právo na úplné vědecké poznání společenských a historických zákonů. A je naplněna vírou nejen v praktickou potřebu, ale v morální nezbytnost plánovaného řízení a koordinace v zájmu blahobytu a pokroku.
Už Modržinskaja upozorňovala na teze Alfreda Mayera, jehož závěry dodnes rezonují v revizionistickém proudu. Mayer odmítal koncepci zidealizované západní demokracie, stavěné do ostrého protikladu k totalismu. Zastával názor, že sovětský politický systém se svou strukturou, funkcemi i svými základními cíli, se podobá ostatním politickým systémům včetně amerického.
O pětačtyřicet let později se dozvídáme, že československý socialismus byl mohutný modernizační projekt, který pozvedl společnost jako celek: „Za prvé, komunistickou diktaturu chápeme jako výsledek vnitřních společenských vztahů spíše než jako dovoz z vnějška. A za druhé, státní socialismus sovětského typu nepovažujeme za dějinnou odchylku, nýbrž za součást vývoje západní moderny. Opouštíme […] takovou interpretaci, která socialismus sovětského typu chápe jako roztržku s dějinami Západu, a naopak navazujeme na starší konvergenční pohledy, které kapitalismus a socialismus pojímají jako dva alternativní výrazy industriální moderny. […] Po celou dobu existence východoevropského komunismu trvalo nesnadné manželství mezi národem a třídou, těmito dvěma klíčovými kategoriemi evropské moderny.“
Citace pocházejí ze spisku Co byla normalizace? Jeho autory jsou historikové Pavel Kolář a Michal Pullmann. Jedná se o již dříve publikované novinové články na stránkách Babišových Lidových novin. V roce 2016 jej společně vydaly – paradoxně – Ústav pro studium totalitních režimů a Nakladatelství Lidové noviny. Paradoxně proto, že autoři na straně 10 explicitně popírají existenci totalitního režimu a označují jej za mýtus.
Text vyžaduje od čtenáře, neholdujícího marxismu-leninismu, značnou dávku sebezapření, aby jej dočetl až do samého konce. Doslova se hemží nic neříkajícími frázemi a ahistorickými konstrukty typu: konsolidace systému na nových základech, svébytná dějinná epocha, moc neexistuje sama o sobě, mýtus „totalitního“ režimu, evropská moderna, kapitalismus a socialismus jako dva alternativní výrazy industriální moderny, nežádoucí násilí ve veřejném prostoru atd., atd.
To vše má jediný cíl: rehabilitovat normalizaci a socialistický společenský model. Autoři přitom neváhají popírat násilí, k němuž za normalizace docházelo ve veřejném prostoru (spolu s Františkem Stárkem Čuňasem jsme na dané téma publikovali monografii Kniha v barvě krve, v níž dokazujeme, že násilí bylo pevnou součástí komunistického režimu od počátku až do samého konce), přičemž se uchylují k vulgární bagatelizaci represivního aparátu: „Dokonce ani estébáci, na které [Ivan] Klíma poukazuje jako na ztělesnění odpudivosti, při nejlepší vůli nepůsobí jako odporná monstra, nýbrž spíše jako přísní otcové, autoritativně dohlížející na své děti. Pohled na zaměstnance dnešních bezpečnostních agentur by rozhodně nahnal víc hrůzy.“
Pokud jde o revizionisty používanou tzv. společenskou smlouvu („vy se nám nebudete plést do vládnutí a my vám na oplátku zajistíme slušný materiální život“), ani ta nepochází z jejich hlav, ale od amerického politologa Roberta A. Dahla, který ji ovšem aplikoval na americkou společnost, a již revizionisté přetvořili k obrazu svému. To samé platí i pro pojem tzv. mlčící většiny, rovněž pocházející od Dahla. Profesor politologie na Yaleově univerzitě ve své práci z roku 1967 (Pluralitní demokracie ve Spojených státech. Konflikt a souhlas) uvádí, že stávající situace je pro většinu společnosti výhodná, třebaže se demokracie realizuje prostřednictvím soupeřících, menšinových skupin, respektive konkurujících si elit, které ovšem velmi úspěšně a efektivně řídí pasivní, mlčící většinu, danou skutečnost akceptující. Dahl americký model pluralitní demokracie označil za polyarchii, jelikož demokracie byla podle něj nedostižný ideál.
V případě novějších prací, jimiž se revizionisté zaštitují, jako jsou texty Sheily Fitzpatrick nebo Wendy Goldman, platí výše uvedené: překroucení výsledků cizího bádání k obrazu svému. Prvně jmenovaná zasadila každodennost stalinismu do celospolečenského kontextu, navíc po důkladném archivním výzkumu, zatímco Goldmanovou proklamované „demokratické prvky“ stalinismu jsou uváděny v uvozovkách.
Revizionisté nepopírají, že komunistický režim měl i svá negativa, včetně nezákonných procesů, ale ta jsou prý převážena pozitivy sociálně spravedlivější společnosti. Z jejich tezí a veřejných proklamací je patrná víra v revoluční přeměnu světa (zcela ve shodě s učebnicí od Modržinské). Jinými slovy, nastal čas pro verzi komunismu 2.0. Oproti nim však sovětská soudružka neopomněla podtrhnout, že ačkoliv výše uvedení sovětologové odmítali pojem totalitarismus, stále se jednalo o „malověrné“, nechápající podstatu „čistého“ marxismu, jelikož hájili pluralitní politický systém. Jinými slovy, třebaže byli o něco lepší než antikomunisté typu Brzezinského, stále to byli američtí manipulátoři s marxistickou „pravdou“, pro něž Sovětský svaz zůstával říší útlaku.
Západní revizionisté se během šedesátých a sedmdesátých let snažili pochopit konzistentnost sovětského systému. Je nutné dodat, že některé jejich postřehy jsou pozoruhodné svojí naivitou. Nechápali, proč se sovětský režim dosud nezhroutil, ale místo toho dosáhl nepopíratelných vědeckých a vojenských úspěchů. Neznali a ani nemohli znát vnitřní nuance jednotlivých zřízení socialistického „tábora míru“, kde bylo vše podřízeno výstavbě těžkého průmyslu, jehož hlavním úkolem bylo vydržování obrovského armádního molocha. Sepisovali vědecká pojednání, plná komplikovaných úvah, co by mohlo nastat v případě ekonomické či kulturní liberalizace východního bloku, potažmo Čínské lidové republiky.
Levicovými intelektuály vysmívaný Ronald Reagan, před i po nástupu do prezidentského úřadu dobře chápal, že cesta ke zničení „říše zla“ vede přes její uzbrojení (postavené na moderní technologii hvězdných válek). Nové závody ve zbrojení musely ve svém důsledku přivodit její kolaps, jelikož vzrůstající hospodářské obtíže budou v socialistickém systému plánovaného hospodářství nepřekonatelné. Michail Gorbačov svojí perestrojkou nesledoval pád impéria, ale jeho ekonomický restart. Jakmile však uvolnil jednu cihlu, celý dům se sesypal jako domeček z karet.
Současní revizionisté se snaží odkrýt nervová vlákna diktatury, která by jim poskytla odpověď na otázku, proč normalizační režim tak dlouho „fungoval“ a řada obyvatel na něm participovala. Naše skoro desetiletá dcera jednou zachytila konverzaci na dané téma. Řekla: Tati, ale to je přeci jasný, vždyť komunisti měli všechno, policii, armádu, peníze, volby, všechno kontrolovali. Malé dítě popsalo nervová vlákna diktatury podivuhodně přesně.
Životnost komunistického režimu byla omezena dvacetiletým cyklem. Po něm vždy následovala celospolečenská krize zesílená nefunkční ekonomikou. Pokud nedošlo k jeho vojenské podpoře zvenčí, následoval kolaps.
Je smutnou skutečností, že řada západních revizionistů (stejně jako těch dnešních, levicově zaměřených) sehrála v období studené války roli užitečných idiotů, čehož ráda a často využívala sovětská propaganda. Jejich blahobytné salónní levičáctví nemělo nic společného s realitou každodenního života „obyčejných“ lidí na druhé straně železné opony.
„Marginální“ disent a nezájem „obyčejného“ člověka o svobodu
Ve shodě s normalizátory i Michal Pullmann, děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, tvrdí, že lidská práva „obyčejného“ občana Československé socialistické republiky nezajímala, stejně jako svoboda slova či cestování. Naopak, „dělný lid“ měl vysoce oceňovat socialismus jakožto civilizační posun: „Já bych jako historik nebyl schopen stigmatizovat dělníka na Slovensku, který v roce 1979 oceňuje předmanželské půjčky a neoceňuje svobodu slova. […] Dnešní představa nám říká, že lidé mají právo cestovat. Já to samozřejmě považuji za výraznou hodnotu, ale nikdy bych se neopovážil to aplikovat mechanicky na minulost a očekávat, že to lidi nahlíželi stejně jako teď já. Disent měl stejnou představu o svobodě cestování jako my. Ale takových lidí bylo málo.“
S revizionistickou adorací normalizace úzce souvisí i bagatelizace disentu: pro „obyčejné“ lidi představovala opozice marginální element, jelikož většina z nich přijala režim za svůj. Kooperovali s ním, naučili se v něm nejen žít, ale úspěšně se i realizovat. Jenže revizionisté tato svá tvrzení nepodkládají statistikou ani archivní dokumenty.
Bezbřehý ahistorismus prací typu Co byla normalizace? či Konec experimentu potvrzuje jen heslo „přání otcem myšlenky“. Pullmannův experiment se inspiroval studií Alexeje Jurčaka (Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo) povrchně aplikovanou na normalizační Československo (s minimem pramenné základny). Podobně francouzská historička Muriel Blaive prohlásila, že otevření archivů prý vyvrátilo represivní povahu komunistického režimu a naopak potvrdilo vyjednávání mezi vládnoucími a ovládanými.
Na základě pečlivého, dlouholetého základního archivního výzkumu, jsem dospěl ke zcela jinému obrazu komunistického režimu v Československu. Revizionisté stále operují tím, že valná část obyvatel s režimem souzněla. Vždy mě zajímalo, jaký je tedy počet těch, kteří s ním „nesouzněli“. Není lepšího pramene nežli toho, který pochází přímo od zdroje, z centra represivní mašinérie.
Jaromír Obzina, federální ministr vnitra, zdůraznil: „I když počet signatářů Charty 77 se zdá být zcela zanedbatelný, je nutné počítat s tím, že by signatáře v příhodnou dobu podpořili bývalí lidé (sic!) z řad buržoazie a jejich rodinní příslušníci, část maloburžoazie a značná část vyloučených členů strany, pokud je sami nezískáme, jakož i převážná část ze 43 544 těch, kteří se nezúčastnili voleb do zastupitelských sborů ČSSR na podzim 1976 a tak otevřeně vyslovili svůj nesouhlas se současnou politickou linií. Jde o potenciálního nepřítele, který by mohl v době pro něho příhodnou jako např. v případě ekonomických potíží, při některých problémech naznačujících nejednotu uvnitř ČSSR nebo mezi socialistickými zeměmi, při zostření mezinárodní situace, při nevhodných bezpečnostních opatřeních apod., otevřeně vystoupit.“
Obzinova slova z dubna 1977 došla naplnění v listopadu 1989. Ale zastavme se stručně u jednotlivých kategorií, o nichž hovořil.
Bývalí lidé – bezprecedentní označení používané StB pro sedláky, předúnorové politiky, představitele církví, příslušníky zahraničního odboje atd., v roce 1964 nahrazené termínem nepřátelské osoby – představovali početnou množinu, zahrnující bez nadsázky polovinu národa.
K těmto šesti milionům je nutné přidat další půlmilion vyloučených členů komunistické strany, zatímco „marginální“ opozice, včetně jejich podporovatelů, představovala další tisíce osob. Do skupiny otevřených nepřátel režimu náležela i „zpolitizovaná“ mládež, český underground, čítající další tisíce osob. Třebaže se režim snažil navodit dojem, že většina mladých byla organizována v Socialistickém svazu mládeže, opak byl pravdou.
Více než šedesát procent mládeže náleželo mezi „volnou“ mládež (například k 1. lednu 1983 bylo z 2 250 000 mladých lidí v českých zemích organizováno v SSM 864 160 členů; celorepublikový počet činil 1 628 701 svazáků: na český SSM připadalo 56,8 procenta, na slovenský 43,2 procenta – 703 597 svazáků).
Nesmíme zapomínat, že do nekomunistické většiny patřila také celá škála profesí, stejně jako konfesí. Paradoxem bylo, že režim, zaštiťující se diktaturou proletariátu, byl dělníkům „ukradený“ (stejně jako marxismus), pokud jim momentálně nepřinášel materiální výhody.
Post scriptum
Mlčení „šedé zóny“ nebyl souhlas s režimem. Mlčení byl strach, znásobený stálou přítomností okupační armády. Rok 1989 ukázal, že pokud za režimem nestála Moskva, nastal rychlý kolaps. K urychlení zhroucení komunismu zásadně přispěla „mlčící“ (ne)většina, která se v klíčovém okamžiku přidala k opozici.
Doc. PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D., je historik a vědecký pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů, zaměřuje se na dějiny komunistického režimu v Československu, především na historii českého undergroundu v období normalizace. Mimo jiné je autorem monografie Kniha v barvě krve. Násilí komunistického režimu vůči undergroundu (2020; společně s Františkem Čuňasem Stárkem).
