HISTORIE / „Dělal jsem, že spím. Pak přišel ke mně milicionář nebo kdo, v civilu, s automatem. Šťournul mě do žeber a říká: ‚Vstávej, ty svině, půjdeš s námi.‘“ Pavel Konzal spolu s dalšími více než dvěma tisíci řeholníky na vlastní kůži zažil likvidační akci K, namířenou proti mužským řeholím a klášterům. V noci ho násilím vytáhli z postele v klášteře v Českých Budějovicích a spolu s dalšími řeholníky internovali v Králíkách. 

Kláštery bývají vnímané jako centra modliteb, ticha, vzdělanosti, umění či možností pomoci pro chudé a nemocné. Po únoru roku 1948 se však církev, zejména římskokatolická, stala v očích nastupující totalitní moci nebezpečným státním nepřítelem. Komunistickému režimu se podařilo prostoupit a ovládnout veškerý veřejný prostor. Církev však se svou nezávislostí, semknutostí, silným vlivem na smýšlení obyvatelstva a se svými vazbami na Vatikán pokusům o spolupráci odolávala. 

Opium lidu

„Náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidu. Zrušit náboženství jako iluzorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí,“ hlásal filozof a teoretik komunismu Karl Marx. Komunistická společnost měla být založena na ateismu a vědeckém materialismu, náboženství bylo dle komunistické ideologie překážkou v emancipaci lidstva. A ve svých snahách vymýtit náboženství a víru ze společnosti neváhali komunisté ani použít násilí.

V létě roku 1949 se situace začala přiostřovat. Poté, co se komunistům v červenci nepodařilo přimět provinciály ke spolupráci, byly přijaty takzvané církevní zákony usilující o kontrolu nad životem církví a náboženských společností. To se ale ne úplně dařilo, tak se začal pomalu rodit plán. Plán s krycím jménem akce K, jehož cílem bylo zlikvidovat většinu mužských klášterů a církevních zařízení a jejich obyvatele izolovat od společnosti.

Finální podobu akce K sice odkývalo předsednictvo ÚV KSČ v lednu roku 1950, už celé měsíce před tím ale přípravy probíhaly v plném proudu. Pověření pracovníci Státního úřadu pro věci církevní zjišťovali počty řeholníků, psali jejich kádrové posudky, sháněli plány klášterních budov a sbírali „důkazy“ o všech údajných nepřátelských aktivitách pod záštitou církve. 

Velezrádné rejdy

„Hnízda protistátní činnosti, špionáže a velezrádných rejdů,“ činila se dobová propaganda. Kláštery líčila jako místa zahálčivého života, kde mniši schovávají své bohatství, ilegální tiskoviny, zbraně či dokonce nabízejí úkryt protistátním živlům a rozvracečům státu. 

Státní bezpečnost mnohé představené klášterů sledovala nebo se snažila narušovat církevní struktury zevnitř, skrze ty duchovní, kteří na spolupráci s totalitním režimem kývli. Někdy také do řeholních domů posílala provokatéry pod identitou pronásledovaných osob. Když jim řeholníci v dobré víře poskytli pomoc, zaplatili za to mnohdy dlouholetým vězněním. „Za podobnou činnost bylo do roku 1950 odsouzeno kolem padesáti řeholníků,“ uvádí historik Vojtěch Vlček. 

Svatouškové nás chtěli zlikvidovat

Do některých klášterů zase Státní bezpečnost sama podstrčila zbraně, aby pravdivost svých propagandistických tvrzení dokázala. „Najednou nás ve škole svolali do tělocvičny a paní učitelka občanské výchovy nám patetickým hlasem sdělovala, že se v klášteře našly zbraně a že nás ti svatouškové chtěli zlikvidovat, ale že naše bdělá policie na to přišla,“ vzpomínal pro projekt Paměť národa výtvarník Václav Sokol, tehdy devítiletý žák základní školy naproti břevnovskému klášteru. 

Chystaný násilný akt, který neměl oporu v žádné právní normě, ale potřebovali komunisté před veřejností odůvodnit ještě důrazněji, ještě hlasitěji. Rozhodli se proto významné představitele řeholních řádů před zraky veřejnosti znevážit, zostudit a onálepkovat jako zločince. Zatčený farář Josef Toufar se chystaného monstrprocesu v souvislosti s takzvaným číhošťským zázrakem nedožil, jeho věznitelé a trýznitelé jej umučili a ubili k smrti ještě před jeho začátkem.

Od začátku roku 1950 Státní bezpečnost pozatýkala deset osobností z řad řeholníků, mezi nimiž nechyběl například provinciál jezuitů František Šilhan, opat kláštera v Nové říši Augustin Machalka, převor kláštera v Teplé Heřman Josef Tyl nebo jezuita a publicista František Mikulášek. Za mřížemi museli čelit několikatýdennímu psychickému nátlaku, mnohahodinovým výslechům, nadávkám a zastrašování, nedostatku jídla, pití i spánku.

„Dozněly sice výstřely druhé světové války, ale boj trvá dále,“ hřměli během monstrprocesu prokurátoři, mezi nimiž nechyběl ani hlas nechvalně známého Josefa Urválka. „Vatikán v dnešním boji světových sil se cele postavil do služeb imperialismu a do boje proti Sovětskému svazu. Tuto svoji politiku provádí Vatikán prostřednictvím klášterů a řádů, které tvoří oddanou armádu Vatikánu. Jako Vatikán, tak i řády byly vždy silou reakční, protipokrokovou.“ 

Žijí v přepychu, a přece podrývají

V novinách vycházely „dopisy pracujících“ horečně odsuzující „protistátní a vlastizrádnou činnost“ obžalovaných, otiskovaly se články s titulky „Žijí v přepychu, a přece podrývají!“ nebo „Dostali po zásluze“, vyšla brožura s názvem „Co se skrývalo za zdmi klášterů“. Ze špionáže pro Vatikán, přechovávání zbraní, příprav protistátního převratu a dalších zločinů byl Ivan Mastiliak, člen řeholní kongregace redemptoristů, odsouzen k doživotí (celkem si odseděl patnáct let), zbývajících devět pak dohromady k 132 letům za mřížemi. Mezi věřícími lidmi zavládlo zděšení, kampaň vedoucí ke kompromitování řeholí vrcholila. Většina z nich se na svobodu dostala až při květnové amnestii v roce 1960, jezuita Adolf Kajpr o rok dříve ve vězení zemřel.

Osm dní po vynesení rozsudku propukla první fáze útoku na mužské kláštery. Akci K osobně řídil tehdejší generální tajemník KSČ Rudolf Slánský. V pokynech pro zásahové jednotky stálo: „Po příjezdu do kláštera zajistí zmocněnec a orgán bezpečnosti telefon, uzavře vchod a nedovolí řeholníkům opouštět klášter ani osobám mimo klášter vcházet.“ Bezpečnostní složky také musely zajistit zvony, kdyby se některý mnich pokoušel zvonit o pomoc. 

Okolo půlnoci v noci ze 13. na 14. dubna roku 1950 kláštery obklíčili příslušníci Státní bezpečnosti s milicí. Se samopaly v rukou vtrhli dovnitř, vytáhli řeholníky z postelí, přinutili je se obléci, sbalit si nejnutnější věci a opatřit je jmenovkou. Shromáždili je venku a oznámili, že „z vůle lidu“ či aby je uchránili před „hněvem pracujícího lidu“ je čeká převoz do vybraných klášterů. Bezbranní mniši pak museli nasednout do přistavených autobusů či nákladních aut, které je rozvezly do několika centralizačních klášterů v pohraničí, například v Broumově, Králíkách, Oseku u Duchcova či v Hejnicích. Ty „zvlášť nebezpečné“ pak rovnou zavřeli do internačního tábora v Želivě na Vysočině.

Barbarská bartolomějská noc

Padaly rány, nadávky i posměšky. Příslušníci StB se násilí neštítili, a tak se pro události oné noci vžil název „bartolomějská noc klášterů“, na Slovensku pak „barbarská noc“. Druhá fáze na sebe nenechala dlouho čekat. O dva týdny později, tedy v noci z 27. na 28. dubna, proběhl další útok stejným způsobem na zbylé mužské kláštery a zlikvidoval tak prakticky vše, co z mužských řeholních řádů zbývalo. 

Akce K probíhala pod přísným utajením, ze strany obyvatel na českém území nevzbudila téměř žádný odpor. „Pouze v Ostravě, v Hodoňovicích u Frýdku-Místku a v Ořechově se pokusili věřící mírnou formou protestovat, ale desítky žen shromážděných u klášterů byly brzy rozehnány,“ uvádí Vojtěch Vlček.

S tyčemi a klacky proti samopalům

Na Slovensku se leckde silnější vazby místních lidí ke klášterům viditelně projevily – v Podolinci u Staré Ĺubovni kolem dvou set mužů ozbrojených tyčemi, klacky a kamením zaútočilo na bezpečnostní jednotky v místním klášteře. Ty však odpověděly střelbou a slzným plynem, tekla krev a iniciátoři osvobození duchovních skončili ve vazbě. 

„Přepadli nás jedné pozdní dubnové noci,“ vzpomínal v rozhovoru se spisovatelem Milošem Doležalem kněz Martin František Vích. „Jeden z estébáků, který mi později pomáhal, mi řekl: ,Máte dělnický původ, zůstanete tady, abyste uklidnil lidi, až přijdou ráno do kostela.‘ Byla to hrozná noc. Estébáci rabovali v každé místnosti, hledali peníze a starožitnosti. Knihy a doklady z knihovny házeli z okna na náklaďák­…“ Za údajnou velezradu byl nakonec ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 10 let.

„Pozdě k ránu jsme uslyšeli hukot motorů. Podívali jsme se z okna: nákladní auto naložené slámou couvalo průjezdem k naší kuchyni. Ráno zase vtrhli do ložnic a jeden chlapík s vousky nás začal instruovat, ať se jdeme podívat do kuchyně: ,Ti vaši klášterníci tam měli ukryté zbraně!‘ ,V noci ke kuchyni couvalo vaše auto. Viděl jsem to z okna. Ty zbraně jste tam dali vy!‘ řekl jsem,“ líčil své vzpomínky Pavel Kučera, v té době student arcibiskupského gymnázia v Bohosudově nedaleko Teplic, v rozhovoru s novinářem Alešem Palánem. „Chlapík ke mně skočil a křikl: ,Ty, černý (měl jsem černé vlasy), ještě něco řekneš, a dám ti takovou přes hubu, žes to neviděl!‘“

Škoda na kulturním dědictví

„Poněvadž bylo zjištěno, že v prostorných klášterních budovách žilo vždy jen několik jednotlivců, kteří nepracovali a zabývali se ponejvíce štvaním a pobuřováním, byly řády soustředěny do několika klášterů, kde budou mít možnost, aby se věnovaly ryze náboženskému poslání podle zvláštních předpisů vlastní řehole. Uprázdněné budovy budou dále sloužit především potřebám katolické charity a sociálním a zdravotním účelům. Některé bude možno proměniti v byty, jichž obyvatelstvo okolí klášterů tak citelně postrádá,“ stálo ve zprávě vydané Československou tiskovou kanceláří dne 18. dubna. 

Náhle opuštěné kláštery zůstaly bedlivě střeženy, prohledány, vyrabovány. Množství knih, vzácných tisků, starobylého nábytku, obrazů a dalších uměleckých předmětů putovalo do sbírek národních institucí, knihoven i muzeí, jiné umělecké předměty však byly poničeny či rozkradeny. Většinu z řeholních domů, unikátních architektonických památek, si zabrala do rukou armáda a ministerstvo vnitra, jiné sloužily jako kravín, armádní ubytovny či byly odsouzeny k postupnému chátrání. 

„Například klášter v Teplé u Mariánských Lázní byl vojenskou přítomností výrazně zdevastován. Z kláštera na Velehradě vzniklo zařízení sociálních služeb. V některých byly vybudovány sklady. V benediktínském klášteře na Břevnově dokonce sídlila Státní bezpečnost. Využití bylo rozmanité, nikoli však primárně kulturní,“ uvedl pro Český rozhlas historik Jaroslav Šebek.

Nezapomněli ani na ženy

Akce K poznamenala osud 2 376 řeholníků. Jen o pár týdnů později zasáhl režim proti ženským klášterům v rámci akce Ř, jejich osazenstvo internoval a mnohé z jeptišek musely odejít do civilního života. Perzekuce a soudní procesy se táhly až do začátku 60. let.

„Ďábel byl odvázán ze řetězu. Byli jsme převezení do Broumova, do toho koncentračního tábora,“ vyprávěl filozof a politik Karel Floss. Po několika měsících jej převezli na Slovensko do pevnosti v Komárně. Tři roky strávil na vojně jako takzvaný pétépák, tedy v Pomocných technických praporech. „Byly tam i sebevraždy. Proč? Normální voják má jasno, kdy skončí – že je to na rok, na dva. Tady nám říkali: ‚Až se zlepšíte.‘“

Život jako ve vězení

Nahnáni do centralizačních klášterů, museli řeholníci žít podle tvrdých podmínek. Bez nároku na mzdu pracovali na stavbách, v lesích, na polích či v blízkých továrnách. Každý jejich krok a čin bedlivě střežili příslušníci lidových milicí, SNB a jejich zbraně. Někteří z nich byli vybráni do hlavních rolí dalších monstrprocesů, v jejichž závěru je čekaly vysoké tresty.

Řeholníci a řeholnice byli postupně propouštěni, většinou se dočkali svobody po dvou až třech letech. Zdmi internačního kláštera v Želivě se zostřeným režimem prošlo do roku 1956 celkem 464 osob, mezi nimi například i budoucí pražský arcibiskup František Tomášek. A poslední soustřeďovací středisko v Králíkách bylo zrušeno až v roce 1960. 

Pádu komunistického režimu se dočkalo zhruba 3 500 řeholnic a méně než tisíc řeholníků. Jak poznamenává Vlček: „Akce K znamenala faktickou likvidaci mužských řeholí a jejich odstranění ze života společnosti na čtyřicet let, přestože komunistické vedení nikdy žádný oficiální výnos o jejich rozpuštění nevydalo.“

„Kdo vykonává duchovenskou činnost v církvi nebo v náboženské společnosti bez státního souhlasu, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta,“ zněl paragraf lidově nazývaný „mařena“, který platil až do ledna roku 1990. Navzdory stíhání a trestům se potají scházely malé komunity, jejichž členové se navzájem povzbuzovali k žití podle řádových pravidel, ti starší duchovně vedli mladší, opatřovali jim knihy ke studiu i tajná kněžská svěcení. Pod rouškou ilegality a v úkrytech tak řada řeholí přece jen dokázala období plné pronásledování přečkat.