Situační zpráva o stavu americké demokracie

Joe Biden (profimedia.cz)

Joe Biden | FOTO: profimedia.cz

V prvním listopadovém týdnu loňského roku jsem si začal psát a přátelům rozesílat poznámky k aktuálnímu stavu americké demokracie. Na jedné straně jsem tehdy napjatě sledoval to, co se ve Spojených státech odehrávalo ve dnech, které následovaly po volbách, jejichž nejdůležitější součástí byl pochopitelně souboj o Bílý dům mezi tehdejším republikánským prezidentem Donaldem Trumpem a jeho demokratickým vyzyvatelem Joem Bidenem. Zároveň jsem si ale rovnal v hlavě i myšlenky pro svůj kurs o demokracii a lidských právech, který už několik let učím v jarním semestru na Floridské mezinárodní univerzitě.

Pro potřeby tohoto kurzu jsem si krom jiného také znovu listoval v klasickém díle Alexise de Tocquevilla, francouzského aristokrata, který ve třicátých letech devatenáctého století vyrazil z Evropy přes Atlantický oceán, aby se na jeho druhé straně seznámil nejen s tehdejším americkým vězeňským systémem, což byl původní cíl jeho cesty, ale vůbec s formou vlády ve Spojených státech praktikovanou – jinak řečeno, s duchem americké demokracie. Není již sama skutečnost demokracie – forma vlády ve společnosti, jejímž elementárním rysem je rovnost jejích členů – z povahy věci příběhem s otevřeným koncem, a tudíž nenabízejícím svému pozorovateli nějaká definitivní „šťastná“ rozuzlení?

A není třeba si při pohledu na její dnešní stav připomenout vedle Tocquevillových pozorování, k mému údivu až překvapivě aktuálních, ještě myšlenku dalšího klíčového evropského myslitele 19. století, Friedricha Nietzscheho, totiž že pod povrchem lidských věcí neustále přichází do našeho světa i cosi nového, dosud jen obtížně slyšitelného a viditelného? Cosi hlubšího „než jak si den kdy pomyslel“, jak na to ve své meditaci „před slunce východem“ upozornil jeho Zarathustra? Cosi, co se prostě vymyká všem plánům a programům politiků, ucházejícím se o podporu svých voličů a nabízejícím odpovědi na ty otázky, které se v demokratické společnosti zrovna jeví jako aktuální, co by však přes svoji skrytost nemělo unikat naší pozornosti, chceme-li porozumět nejen současnému stavu americké demokracie, ale i sobě samým, své vlastní situaci?

Nejprve ale zpětný pohled na americkou realitu posledních měsíců. Když 3. listopadu 2020 začaly po uzavření volebních místností přicházet první výsledky, registroval jsem „červenou vlnu“, která naznačovala, že asi zvítězí Donald Trump. Zdálo se, že jeho schopnost zmobilizovat v pravou chvíli tradiční americké voliče – nejen své nekritické fanoušky s červenými čepicemi s nápisem MAGA (Make America great again), ale i „obyčejné lidi“ všech barev kůže, věkových kategorií, způsobu života, majetkových poměrů, sexuální orientace, církevní afiliace či názorového přesvědčení – se nakonec prosadila. Že svůj hlas mu v den voleb  dalo i dostatečné množství těch, kdo sice asi měli značné výhrady k tomu, jak své prezidenství pojímal a uskutečňoval, ale současně se cítili  být skutečnými americkými patrioty, ochraňujícími  „posvátné“ dědictví americké republiky (E pluribus unum, Annuit coeptis, Novus Ordo Seclorum) před demokraty, zradikalizovanými nejen Trumpovým sebestředným pojímáním politiky a jeho mírně řečeno neotesanými manýry, ale především svými levičáckými ideology a salónními revolucionáři.

Banner Nová Orientace

Právě v této souvislosti mi znovu a znovu přicházela na mysl Tocquevilova fascinace politikou vznikající nikoli v centrech moci a jejich zákulisních salónech, ale v malých městech a na jejich veřejných prostranstvích; v prostředí všech oněch spontánně vzniklých „intermediary bodies“ občanské společnosti (včetně kostelů a jídelen/dinerů), kde se prostí Američané obvykle scházejí, společně přemýšlí diskutují a radí.

Pak se ovšem ukázalo, že všechno je jinak. Přišla druhá, „modrá vlna“, mnohem větší než ona červená. Demokraté si zkrátka vsadili na nový trend amerických volebních zvyklostí, který byl patrný už v posledních letech – volit nepřímo a předčasně (early voting, by mail, absentee balots) – cele tomu podřídili svou volební strategii a covidová pandemie jim nečekaně poskytla příležitost ji až nečekaně dobře zúročit. Jejich volební kapitál, průběžně po léta akumulovaný, nepochybně i zásluhou Trumpova „netradičního“ pojímání prezidentského úřadu, se teprve nyní naplno projevil. V závěru volebního týdne, kdy se stále ještě počítalo a přepočítávalo, jsem si zapsal: S jistotou lze říci, že Joe Biden bude mít dostatek volitelských hlasů potřebných k vítezství.

Miloš Zeman a Benjamin Netanjahu s manželkami (Jeruzalém, 27. 11. 2018) (ČTK (Vít Šimánek))

To se také v následujících týdnech potvrdilo, ale současně vyústilo v konflikt, jenž dodnes není a ani hned tak zjevně nebude vyřešený. Byly prezidentské volby 2020 férové a legitimní, jak tvrdí demokraté, nebo byly právě pomocí dominantního způsobu  volby (zjevně až 70 % voličů volilo předčasně a nepřímo) zmanipulované a tudíž nelegitimní, jak se dodnes domnívá nejen Trump sám, ale i nezanedbatelné množství jeho voličů? Byly mu volby ukradeny, anebo bylo vše v naprostém pořádku a toto obvinění je jen poslední v řadě Trumpových zlovolných výmyslů, nemajících žádnou oporu ve skutečnosti? Je ale vůbec možné si takovou otázku položit? Nehlásí se ten, kdo ji jen připustí, automaticky do tábora těch, kdo takovýmto zpochybňováním výsledku voleb ohrožují, ať už tím sledují cokoli, americkou demokracii, Trumpových působením oslabenou a nyní nutně potřebující detoxikaci a následnou rekonvalescenci a rehabilitaci?

Události 6. ledna 2021, kdy rozvášněný dav Trumpových příznivců vnikl do budovy Kongresu, kde pak po několik hodin docházelo k bezprecedentnímu násilí, daly pochopitelně do rukou jeho odpůrců mocný argument. Byl to přece prezident Donald Trump, kdo svým neodpovědným jednáním v předcházejících týdnech tento útok na samo srdce americké demokracie, nemající v historii Spojených států obdobu, vyprovokoval. Je asi přehnané označit šmahem všechny, kdo se tohoto protiprávního jednání zúčastnili, za „domácí teroristy“, kteří přijeli do Washingtonu předem vycvičeni, zorganizováni a s úmyslem, aby se tam v den, kdy měly být volební výsledky v Kongresu certifikovány, ještě jednou pokusili o jejich zvrácení.

Nicméně vina za vznik chaotické situace padá nepochybně na Trumpovu hlavu. Jeho proslov na protestním shromáždění, odkud útočníci proti Kapitolu vyrazili, byl kardinálním důkazem, že to byl on, kdo vydal rozhodující povel ke zteči a kdo byl hlavou tohoto nezdařeného pokusu o povstání. To byl také argument, který demokraté použili ve svém již druhém pokusu o Trumpovo politické odsouzení (impeachment), k němuž ovšem došlo až po inauguraci jeho nástupce – kdy tedy Senátem nebyl souzen současný prezident za zneužití svých prezidentských pravomocí, ale prezident už bývalý, poté, co Bílý dům dobrovolně opustil a předání moci nikterak nebránil.

Držme se ale osvědčené římské zásady audiatur et altera pars, a vyslechněme, co k tomu, co se na Kapitolu stalo 6. ledna, říká druhá strana. O tom, že násilnosti, k nimž tam ten den došlo, musí být jasně a jednoznačně odmítnuty a že musí být učiněny kroky, aby se něco podobného už nikdy neopakovalo, panuje i mezi republikány, ať už patří či nepatří do tábora Trumpových příznivců, a možná s výjimkou malých skupin extremistů, naprostá shoda. Podle jejich verze však polarizaci americké společnosti, která se spektakulárně manifestovala násilným vniknutím demonstrantů do sídla nejvyššího amerického zákonodárného sboru, nelze až tak jednoznačně svádět jen na prezidenta Trumpa a jeho politiku, a už vůbec ne na jeho charakteristický trumpovský projev, který tomuto útoku na americkou demokracii bezprostředně předcházel.

Byli to přece naopak demokraté, kdo americkou společnost od prvního dne Trumpova prezidentství rozděloval; kdo se s tím, že ve volbách roku 2016 v souboji o Bílý dům překvapivě zvítězil „nepolitik“ Trump, nikdy nesmířil; kdo nikdy nepřestal usilovně hledat jakýkoli způsob, jak jeho prezidenství oslabit; kdo otevíral jednu explozivní kauzu za druhou, aby jeho legitimitu zpochybnil. Donald Trump je jediným prezidentem v americké historii, proti němuž byla ústavní žaloba v Kongresu vznesena jeho protivníky nejen jednou, ale hned dvakrát.

Šedá zóna z "prognosťáku": V. Dlouhý a V. Klaus na sněmu OF v Praze (1991) (ČTK (Michal Doležal))

Co je evidentně nutné v tomto probíhajícím „konfliktu interpretací“ rozlišit, ale co současně nelze od sebe oddělit (v duchu staré scholastické zásady distinguere sed non separare), je jeho rozměr ústavněprávní a rozměr politický. Kardinální otázku, která byla otevřena střetem oněch dvou po sobě jdoucích vln, nejprve červené a pak modré, které jsem zmínil, prostě nemohou Američané ignorovat. Jaké poučení si ale mají z voleb v roce 2020 odnést, aby se podobná konfliktní situace už nikdy neopakovala?

Co pro to mohou obě strany udělat? Je realistické očekávat, že jejich umírnění členové nakonec převáží a společně prosadí takovou reformu volebního systému, která se bude pevně opírat o Ústavu, garantovat všem oprávněným voličům účast, mít do sebe zabudovány transparentní kontrolní mechanismy a umožňovat volit jak přímo, tak nepřímo?

Jakou budoucnost americký experiment zrodivší se na počátku novověku – vybudovat „Shining City on the Hill“ – v globálně propojeném světě 21. století vůbec má? Půjde toto město po bitvě, která evidentně dosud ještě neskončila, ještě opravit a rozumně opevnit proti útokům všech jeho nepřátel, jak vnitřních, tak vnějších? Budou Američané s to zachovat jeho výjimečnost a zároveň je uzpůsobit, aby bylo s to efektivně a současně v duchu ideálů a hodnot, na nichž bylo založeno, reagovat na všechny současné a v budoucnosti přicházející výzvy?

Když 20. ledna 2020 Donald Trump naprosto poklidně a důstojně opustil Bílý dům a odletěl se svou rodinou z Washingtonu na Floridu a nový prezident Joe Biden složil svou přísahu, po které pronesl svůj inaugurační projev, zdálo se, že vše je na dobré cestě k novému počátku a celonárodnímu usmíření; že prostě bylo demokraticky rozhodnuto; že jedna strana zvítězila a druhá prohrála; že tato skutečnost, byť sedmdesát pět milionů Američanů dalo svůj hlas straně poražené, bude nakonec i jí přijata; že konečně začne tak potřebný celoamerický dialog o všech sporných otázkách; že jak demokraté u vlády, tak republikáni v opozici budou společně hledat oboustranně přijatelná řešení; že na základě základní shody ohledně fungování mechanismů demokracie bude možno produktivně pokračovat v politické soutěži mezi progresivisty a konzervativci, citlivě vybalancovávat  protichůdné zájmy reálně existující v dnešní americké společnosti. Joe Biden jasně prohlásil, že hodlá být prezidentem všech Američanů, a nejen svých podporovatelů, a vyzval i ty, kdo jej nevolili, ke spolupráci.

Od Bidenovy inaugurace sice uplynuly dva měsíce, ale už nyní lze konstatovat, že jeho výzva k jednotě, nebyla zjevně ničím jiným než prázdnou rétorickou figurou. Měl-li kdo očekávání, že odchodem Donalda Trumpa z prezidentského úřadu politická krize způsobená jeho působením skončí a nová administrativa svými uvážlivými kroky začne vytvářet prostor k navázání produktivních vztahů i se svými politickými protivníky a konkurenty, pak si dnes musí přiznat, že se krutě mýlil.

Pražská demonstrace proti ruské agresi vůči Ukrajině (16. 3. 2014) (ČTK – Michal Krumphanzl)

Série třiceti sedmi exekutivních příkazů vydaných v prvních týdnech Bidenova úřadování vysílá jasnou zprávu: pokud možno eliminovat vše, s čím se viditelně spojovalo Trumpovo období, a sjednotit demokraty pod praporem velké progresivistické vize, která má Spojené státy nezvratně změnit a americké občany buď v jejím duchu převychovat nebo alespoň přimět, aby se jí přizpůsobili. Prezident Biden škrtem pera zrušil migrační politiku svého předchůdce a zastavil výstavbu zdi na americké jižní hranici.

Stejně rychle ukončil ve jménu své „nové zelené dohody“ (oblast, již příslušný exekutivní příkaz EO 13990, podepsaný ještě v den Bidenovy inaugurace 20. 1. 2021, reguluje, je v něm specifikována jako „ochrana veřejného zdraví a životního prostředí a obnovení role vědy při řešení klimatické krize“) stavbu ropovodu Keystone, který měl do Spojených států přivádět ropu těženou z kanadských ropných písků. Nejen v této smršti prezidentských rozhodnutí (Biden jich již v prvních dnech své vlády stačil vydat víc než kdokoli z jeho předchůdců), doprovázených ještě nominacemi na vysoké posty v Bidenově formující se administrativě, ale i v legislativní činnosti demokraty ovládaného Kongresu, se nyní ukazuje, kdo má v jejich straně dnes rozhodující slovo: není to umírněný střed, k němuž se Biden ještě ve své volební kampani hlásil, ale její radikální levicové křídlo.

Dobrou ilustrací toho, jak to vlastně prezident Biden myslí, když hovoří o americkém sjednocování, byl ostatně první velký projev, který proslovil u příležitosti prvního výročí zahájení covidové ságy a v němž oznámil, jaký bude jeho další postup ve „válce“ proti tomuto neviditelnému nepříteli. Jako již mnohokrát předtím opět zde počastoval své posluchače dutou frází, že rozhodovat zde musí věda a jen věda a že je to pravda, co je největší zbraní v rukou Američanů pod jeho vedením. Příznačné je, že ale sám tuto svou tak ušlechtile znějící zásadu ve svém projevu okamžitě porušil.

Nebyl s to přiznat, že to, co dělá jeho administrativa, může dělat jen proto, že zde navazuje na konání administrativy předešlé; že na skutečnosti, že k dnešnímu dni jsou schváleny a ve velkých a stále se zvětšujících objemech produkovány již tři proticovidové vakcíny a že v květnu bude k dispozici takové množství jejich dávek, jež umožní proočkovat všechny dospělé Američané, má na prvním místě zásluhu „Ward Speed Operation“ iniciovaná v roce 2020 jeho předchůdcem a realizovaná pod jeho přímým vedením bezprecedentní součinností vládních institucí a soukromého sektoru.

Na republikánské straně je patrné rostoucí rozhořčení nad způsobem, jak si Biden ve svém úřadu při sjednocování národa zatím počíná, ale zároveň je z ní cítit i určitá bezradnost. Mají se republikáni pokoušet o kompromisy a nalézání prostoru shody s demokraty všude, kde je to možné? Nebo si mají raději stát tvrdě na svém a již nyní si takto připravovat půdu pro budoucí volební klání? Otázkou ovšem je – a návrh volebního zákona nedávno schválený Sněmovnou reprezentantů, který nepodpořil jediný republikán a jenž nyní půjde do Senátu, tuto obavu jen potvrzuje – v jakém stavu se bude v té době vůbec nacházet americká demokracie.

Budou Spojené státy stále oním městem na hoře vyzařujícím do světa své ideály, nebo místo něj zde bude „nová Amerika“, od základů a k nepoznání proměněná působením představitelů progresivistické ideologie, kteří dnes mají moc?

Na jedné straně se zdá, že republikáni dnes používají rozumnou a Tocquevillovu postřehu o chování americké demokracie odpovídající strategii. Demokracie může docházet k pravdě pouze skrze zkušenost, kterou činí se skutečností, to jest díky své schopnosti nepodřizovat se jakékoli předem dané soustavě idejí, jakkoli se mohou zdát jejich příznivcům správné, univerzální a tudíž neotřesitelné.

Politiku v demokratické společnosti prostě nelze chápat jinak než jako určitou hypotézu, která především musí být korigovatelná v procesu otevřené, nikdy neukončitelné diskuse. Její esenciální součástí jsou pak volby, kdy vláda jedněch politiků musí být předatelná do rukou druhých, kteří ve volbách zvítězili, protože přišli s jinou, lepší a aktuálně politicky silnější hypotézou.

Zasedání Sněmovny reprezentantů Kongresu USA (leden 2021) (United States Congress)

V tomto smyslu je možno již dnes sledovat republikánskou protiofenzívu, jejímž cílem je opírat se o faktické následky, které Bidenova politika reálně vyvolala. Jde hned o několik témat, která se okamžitě stala předmětem ostré veřejné diskuse. Na místě prvém je to situace na jižní hranici, ke které nyní směřuje stále se zvětšující proud ilegálních imigrantů. Jejich příchod představuje enormní zátěž jak pro orgány hraniční kontroly, tak pro všechny další instituce, federální, státní i místní, které se věcí v rámci svých kompetencí zabývají. Problémem jsou zejména nezletilci přicházející bez svých rodičů, kteří za jejich přesun do Spojených států zaplatili horentní sumy převaděčským gangům. Dochází k absurdní situaci, kdy pravidla stanovená v boji s covidovou pandemií pro americké občany, pro ty, kdo překračují ilegálně hranice, prostě neplatí, resp. nejsou uplatňována.

Za velkými slovy o humanitě, o potřebě „soucitného“ přístupu k imigrantům – porušujícím sice způsobem svého vstupu do země americké zákony, ale majícím své existenciální důvody k žádosti o azyl a potřebujícím pomoc ve své jinak bezvýchodné situaci – se objevují skutečnosti vyvolávající závažné otázky ohledně rozumnosti Bidenova rozhodnutí.  I jeho podpůrcům se stává zřejmým, že je tu zapotřebí okamžité korekce – dosažitelné pouze pomocí dialogu a konstruktivního vyjednávání všech stran, tak či onak na věci zúčastněných: na úrovni místní, státní, federální i mezinárodní.

Témat, kde na sebe takto narážejí ideologie a fakticita – na jedné straně jakási neurčitá progresivistická vize budoucnosti, na druhé straně skutečnost zakoušená a pozorovatelná těmi, kdo v ní a s ní žijí – je celá řada a není v možnostech tohoto textu se všemi podrobně zabývat. Ale zdá se mi, že jde stále o jedno a totéž. Ať už jde o problém pracovních příležitostí pro americké občany, na které nyní bezprostředně dopadá „zelená politika“ nové administrativy, přes debatu, jak odpovědně v situaci snad již doznívající pandemie znovuotevřít americký vzdělávací systém, to jest učinit tak s respektem nejen ke kvalifikovaným názorům odborníků v oblasti epidemiologie, ale i ke všem ostatním hlediskům a argumentům, jež by zde měly být brány v potaz, po všechny další otázky dnes cirkulující v multirasové a multikulturní americké společnosti se všemi jejími historickými zkušenostmi a rekriminacemi a současně vystavené současným globálním výzvám, nabízí se dvě základní možnosti: buď prosazovat svou pozici se svazáckou mentalitou těch, kdo věří v jakési „zářné zítřky“ a potřebu lidské věci radikálně změnit, nebo se pokorně vrátit k dialogu se všemi jeho legitimními účastníky a k poctivému hledání cesty jak dál. A zde se rozhodně nabízí republikánům možnost, jak znovu promyslet, redefinovat a revitalizovat svou konzervativní, to jest o minulost unikátního amerického experimentu se opírající politiku a na základě toho nabídnout americké společnosti svou představu o její budoucnosti.

Současně ale platí, že ani oni nejsou zcela imunní vůči pokušení propadnout a nekriticky pěstovat svou vlastní ideologii. Toto nebezpečí se ostatně ukázalo na prvním významném konzervativním shromáždění po Trumpově odchodu z prezidentského úřadu, na „Conservative Political Action Conference“ (CPAC), která se konala na počátku března 2021 v Orlandu na Floridě, jehož hlavní hvězdou se podle očekávání stal bývalý prezident. Bylo pozoruhodné a povzbuzující sledovat, jak se z projevů pozvaných řečníků – vycházejících pochopitelně ze své vlastní zkušenosti, hovořících ze své jedinečné perspektivy a předvádějících svou osobitou rétoriku – postupně skládá určitý koherentní celek, srozumitelný politický program, s nímž by Republikánská strana mohla jít do budoucích voleb, a právě díky své neideologičnosti, pragmatičnosti a důrazu na „zdravý lidský rozum“ (common sense) mít v nich dobré vyhlídky na vítězství.

CPAC 2021 však zároveň potvrdila, co je základní skutečnost, která charakterizuje terén, na kterém se republikánští politici nyní pohybují. Osobností, k níž miliony republikánských voličů stále vzhlížejí jako ke svému vůdci a od něhož očekávají rozhodující slovo, jak dál společně postupovat, stále je, a zjevně i v nejbližších letech bude Donald Trump.

Zde je po mém soudu onen příslovečný gordický uzel, který bude Republikánská strana muset co nejdříve rozetnout. Jak oddělit trumpismus jakožto konzervativní politický program, k němuž se republikánští politici i nadále hlásí – America First (kdo se cítí pobouřen už při vyslovení tohoto hesla, nechť si přečte slavný „Proslov na rozloučenou“ George Washingtona z roku 1796 a Tocquevillův komentář k němu), pořádek a vláda práva (law and order), důraz na svobodu projevu (první dodatek Americké ústavy), právo na to mít zbraň (její druhý dodatek), důraz na prostor pro svobodné podnikání a minimalizaci státních zásahů – od jeho primárního nositele?

České bojové letouny JAS-39 Gripen se účastní ochrany vzdušného prostoru našich spojenců v Pobaltí (Ministerstvo obrany ČR)

Jak odolat nebezpečí proměnit politickou vizi, kterou Donald Trump během svého působení v Bílém domě prosazoval, v ideologii a jeho samotného v hlavního ideologa Republikánské strany, vybaveného autoritou rozhodovat, kdo je skutečným republikánem a kdo jakožto „rino“ (republican in name only) jím již není? Co bude Trump dělat v souvislosti s volbami v roce 2022? (A zde důležité memento: Nepřipadá lednová porážka v souboji o dvě senátorská křesla v Georgii, díky níž přišli republikáni o kontrolu v Senátu, právě na vrub jeho nezvladatelnému vystupování?)

Jak se Trump zachová v prezidentských volbách v roce 2024? Bude znova kandidovat? Nebo dojde k závěru, evidentně rozumnějšímu, že bude pro něho lepší zůstat v pozadí – jako „king-maker“ – a nikoli sám kandidovat a stát se tak znovu polarizátorem americké společnosti, jakým byl v posledních čtyřech letech? Je ale vůbec s to odolat touze sám znovu kralovat a všechny republikánské politiky hodnotit podle jejich ochoty stát se dvořany na jeho královském dvoře, ať už uvědoměle či pouze oportunisticky uskutečňujícími jeho, jak se v minulosti ukazovalo, často dosti eratická rozhodnutí?

Dovolím si tuto svou situační zprávu psanou v první polovině března 2021 zakončit optimistickou, a zejména pro ty, kdo se hlásí do machiavelistické školy politického realismu, nerealistickou a poněkud bizardní hypotézou. Je tu totiž jedna oblast, kde přetrvávající polarizace americké společnosti má, jak se zdá, menší vliv a která tudíž může být vnímána jako určitý pozitivní příslib do budoucnosti. Je to oblast americké zahraniční politiky a mezinárodních vztahů. Uvědomil jsem si to již v únoru, když jsem se zúčastnil konference „State of the World“, kterou Floridská mezinárodní univerzita, kde nyní působím, každoročně pořádá – byť v letošním roce kvůli pandemii pouze v „zoomovém“ provedení. Vystupovali zde jak Trumpovi zapřisáhlí kritici, tak lidé dříve působící v Trumpově administrativě, a přesto byli s to spolu hovořit věcně, kvalifikovaně a v jakémsi elementárním vzájemném porozumění.

Je jasné, že jako každá nastupující administrativa, i ta Bidenova si musí definovat své priority, své cíle a strategie, jak jich dosáhnout. Bylo ale evidentní, že i přes obrat, který její příchod znamená, si všichni uvědomovali, že kontinuita americké zahraniční politiky musí být zachována; že i její noví protagonisté budou operovat v terénu zděděném po svých předchůdcích a že prostě musí ve svém konání navázat na to, oč oni usilovali a čeho dosáhli.

Jak vlastně chápat ono základní poselství, které nový americký prezident do světa vysílá, a sice že Amerika je zpět? Není výzvou a příležitostí pro všechny její partnery na mezinárodním poli – včetně těch na druhé straně Atlantiku, tedy i České republiky –, aby do prostoru dnes tak polarizované americké politiky také svým způsobem vstoupili? Je zřejmé, že i Bidenova administrativa bude muset dobře uvážit, jak účinně reagovat na měnící se konstelaci světových sil, jak v aktuální situaci definovat a obhájit „americké národní zájmy“; jak za tímto účelem vytvářet koalice stejně smýšlejících států, to jest států, uznávajících jako své elementární hodnoty lidskou svobodu a respekt k nezcizitelným právům každého člověka, a jako formu státního zřízení k obhajobě těchto hodnot demokracii.

Protože partnerství je vždy oboustrannou záležitostí, tvrdím, že právě zde se světovému společenství demokracií nabízí příležitost, jak vstoupit i do prostoru vnitřní americké politiky a přispět k její tak potřebné depolarizaci. To, oč v zahraniční politice Spojených států nyní běží, je přece nejen spolupráce se spojenci v oblasti bezpečnostní a ekonomické, to jest tam, kde má svou hlavní roli geopolitika, realistické pojetí mezinárodních vztahů a strategické „národní zájmy.“

Klíčovým úkolem je najít společnou řeč a vytvořit společnou strategii v ochraně demokracie a lidských práv; společně vyžadovat plnění mezinárodněprávních závazků v této oblasti a důsledně uplatňovat princip mezinárodněprávní odpovědnosti za jejich porušování; společně projevovat solidaritu vůči těm, kdo se za jejich respektování v autoritářských zemích zasazují; efektivně spolupracovat na tom, aby se i tyto země vydaly na cestu k otevření svých společností a k jejich demokratizaci.

Vím dobře, že to, co jsem právě napsal, může mnohým připadat jako bláznovská zvěst, která se fatálně míjí s politickou skutečností. Jaký vliv vůbec může mít zahraniční politika svěřená do rukou diplomatů a dalších profesionálů na průběh politické diskuse uvnitř států, zejména pokud jde o Spojené státy americké? Co mohou udělat společně s nimi třeba jejich evropští partneři?  Mohou se spojenci do jejich vnitřních záležitostí jakkoli vměšovat? S jakým efektem?

FORUM 24 (archiv)

Dobře vím, že vměšování do vnitřních záležitostí jiných států nutno v duchu Charty OSN považovat za nepřípustné. Ale nemohu si pomoci a stále znovu se ve svém uvažování o současné politice – a v tomto textu o aktuálním stavu americké demokracie – musím vracet k meditacím, které vložil do promluv svého Zarathustry Friedrich Nietzsche, z něhož jsem citoval na počátku tohoto pojednání. Berme prostě v potaz, že „velké události přichází na nožkách holubičích“; že pod povrchem politiky, a to nejen té americké, o které zde uvažuji, ale vůbec, se ve světě cosi podstatného mění.  Vzpomeňme na to, co Platón říkal o své obci: že je to člověk psaný velkými písmeny – a vztáhněme tuto metaforu i na dnešní světové události.

Není to právě zde, v globálních souvislostech, které hranice každého dnešního národního státu překračují, kde je potřeba mít zostřené vnímání pro naši aktuální dějinnou situaci? Nenabízí se zde jakási nová příležitost, kterou měl na mysli třeba Jan Patočka, když hovořil o solidaritě otřesených?

Není to na nás všech, kdo si přejí a doufají, že americká demokracie svou aktuální zkouškou projde úspěšně, ať už v příštích amerických volbách vyhraje kdokoli, abychom právě tyto povrchním pohledem nepostřehnutelné změny, které se týkají nejen Američanů, ale i nás, vnímali a brali potaz, abychom jim dali potřebný prostor a učinili je vodítkem i pro naše vlastní jednání?

Doc. RNDr. Martin Palouš, Ph.D. je někdejší disident a signatář Charty 77, bývalý náměstek ministra zahraničních věcí (1998–2001), velvyslanec v USA (2001–2005) a při OSN (2006–2011), aktuálně působí jako ředitel pro Václav Havel Program for Human Rights and Diplomacy na Florida International University v USA.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner