Prezidenti Erdoğan a Putin FOTO: Presidential Executive Office / Kremlin.ru / Public Domain
FOTO: Presidential Executive Office / Kremlin.ru / Public Domain
Když začátkem letošního ledna turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoğlu pronesl, že Turecko udělá maximum, aby Kazachstánu pomohlo obnovit mír a pořádek, nebylo to překvapující sdělení. Kazachstán je úzkým spojencem Turecka už od roku 2009, kdy obě země uzavřely strategické partnerství. Kazachstán měl přispět k uvolnění napětí mezi Ankarou a Moskvou po sestřelení ruského letadla v roce 2015 a hrál významnou úlohu při mírových rozhovorech o válce v Sýrii, kdy skrze tzv. astanské rozhovory poskytl Íránu, Rusku a Turecku platformu pro jednání o ukončení konfliktu. K porozumění situaci je však třeba analyzovat i turecké snahy o proniknutí do Střední Asie poněkud komplexněji.
Po skončení studené války se výrazně proměnil mezinárodní kontext turecké zahraniční politiky. Turecko bývalo jedinou zemí NATO, která přímo hraničila se Sovětským svazem, a jeho rozpad snížil význam Turecka jako klíčového obránce jižního křídla. Turecku se otevíraly dříve nedostupné možnosti zahraniční politiky a zároveň chtělo dokázat Západu, že pro něj i nadále bude důležité.
Turecký zájem o Střední Asii
Pozornost upřelo Turecko na postsovětské republiky ve Střední Asii, své nově nalezené „příbuzné“ v regionu, jež turecké národovectví považuje za kolébku turkického etnika (a nemálo nacionalistických kemalistů i za kolébku veškerého lidského pokolení). Turecko tak bylo první zemí, která uznala nezávislost Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu. Podobně jako první uznalo i Ázerbájdžán, vstupní bránu do Střední Asie.
S většinou těchto zemí spojuje Turecko společná historie, podobný jazyk, náboženství a kultura. Nízká úroveň ekonomického rozvoje nabízela možnost hospodářské spolupráce. Objevily se plány na vznik tureckého bloku nebo unie turkických národů, která by se stala uznávaným a silným regionálním hráčem. Turecko se podílelo na budování tržních prvků místní ekonomiky, velmi aktivní bylo v oblasti telekomunikací, bankovnictví a budování moderní infrastruktury.
I na poli kulturním a společenském bylo velmi aktivní. Vytvořilo pro všechny středoasijské republiky speciální televizní program Avrasya – původní počet sledujících byl ale malý, protože tehdejší představa o satelitním přijímači v každé domácnosti středoasijského venkova působila stejně věrohodně jako jednorožec v moskevské zoo. A rovněž podporovalo přechod tamějších jazyků od azbuky k latince a upozadění ruštiny jako dosud hlavního dorozumívacího jazyka.
Původní nadšení první poloviny 90. let však pomalu vyšumělo. Turecko nebylo dost bohaté, aby mohlo výrazněji zasáhnout do ekonomické transformace. Rusko nebylo ochotno ani připraveno se vzdát svého vlivu, navíc všechny země na něm i nadále zůstávaly ekonomicky závislé. Turecko se neodvažovalo Rusku dostatečně silně postavit.
O svůj vliv v regionu usiloval také Írán a ani jedna středoasijská republika nebyla ochotná nadvládu SSSR vyměnit za dominanci jiného aktéra. Konsolidace vlastní moci byla pro představitele těchto států klíčová. Navzdory této realitě Turecko nedokázalo dostatečně krotit své ambice a vyvolávalo oprávněné obavy, že si jen vytváří vlastní sféru vlivu.
Za vším hledej Gülena?
Kromě obav z tureckého nacionalismu se středoasijské republiky obávaly rostoucího akcentu na islám. To se projevilo v aktivitách různých tureckých islámských bratrstev, přičemž nejvlivnějším se stalo tzv. Gülenovo hnutí. To se skrze svůj model neformálních vazeb a propojení vzdělávání, obchodu a médií stalo v Turecku velmi vlivným a postupně proniklo do více než 150 zemí světa.
Propagovalo tzv. turecký islám, který dávalo do protikladu k údajně zaostalému islámu arabských zemí. A Střední Asii vnímalo jako přirozené pokračování svého působení v Turecku. Otevřelo zde školy, obchodní komory a proturecká média. Jeho rostoucí sílu některé středoasijské režimy sledovaly s obavami, jiné z ní těžili. Kupříkladu v Turkmenistánu řídil aktivity hnutí Muammer Türkyilmaz, jenž měl blízko k Saparmuratovi Nijazovovi, jehož nástupce Gurbanguly Mjalikgulyjevič Berdymuchamedov jmenoval Türkyilmaze náměstkem ministra školství. Mocný podnikatel Ahmet Çalık, také napojený na Gülenovo hnutí, byl Nijazovovým nejbližším poradcem pro energetiku a v jedné chvíli i ministrem pro textilní výrobu.
Po nezdařeném puči proti Erdoğanovi v Turecku v červenci 2016, z něhož Turecko viní právě Gülenovo hnutí, tlačila Ankara na místní vlády, aby hnutí zakázaly a jeho čelní představitele zatkly a vydaly do Turecka. Reakce se dost lišily. Turkmenistán vyšel Turecku vstříc, zavřel školy, řadu lidí zatkl a některé i odsoudil či vyhostil do Turecka. Naopak tehdejší prezident Kyrgyzstánu Almazbek Atambajev jako jedna z mála hlav států ve světě otevřeně odmítal Gülenovo údajné zapojení do puče. Kazachstán vyhostil 11 učitelů s tím, že měli v puči prsty, ale opakovaně odmítl školy založené hnutím zavřít (naposledy v listopadu 2021).
Turecko doufalo, že svůj postoj změní, když Rusko mezi iniciátory protivládních protestů v lednu 2022 zařadilo i gülenisty (hlavní představitel hnutí, Fethullah Gülen totiž žije dlouhá léta v USA). Turecko tak své úsilí nevzdává, objevuje se řada zpráv o jeho snaze dostat lidi napojené na Gülenovo hnutí zpět do země, kde čelí vysokým trestům. Loni v létě například turecká tajná služba unesla vysoce postaveného představitele Gülenova hnutí Orhana İnandıho z Kyrgyzstánu – nepomohly ani protesty gülenistů ani kyrgyzských úřadů, že Turecko narušilo jeho suverenitu.
Šíření neformálního tureckého vlivu a budování dobrých vztahů s místními autoritářskými vůdci podporovala i zahraniční politika Erdoğana a jeho AKP. Po roce 2010 se oficiální turecká politika k tomuto regionu posunula od kulturně-nacionalistického k více strategickému chápání.
Novým ministrem zahraničí se stal Ahmet Davutoğlu, profesor mezinárodních vztahů, který svou politiku postavil na vlastním konceptu „strategické hloubky“ inspirované novoosmanstvím a panturkismem. Davutoğlu, který byl jednu dobu dokonce tureckým premiérem, sice po roce 2016 ztratil Erdoğanovu přízeň, vystoupil z AKP a založil vlastní stranu, ale Erdoğanův zájem o tento region nepolevil.
V roce 2019 vznikla tzv. nová asijská iniciativa, která má podpořit obchodní, vědeckou a kulturní spolupráci Turecka s postsovětskými středoasijskými zeměmi. Podobně jako v případě Ukrajiny a Ázerbájdžánu, i tady Turecko využívá k posílení partnerství zbrojní průmysl. Vojenskou techniku a zbraně prodává do Kyrgyzstánu, Kazachstánu, Turkmenistánu i Uzbekistánu, jehož zbrojní průmysl Turecko pomáhá oživit. V roce 2020 byl tento region dokonce druhým největším příjemcem oficiální turecké bilaterální rozvojové pomoci ve výši 166 milionů dolarů.
Cestou panturkické spolupráce
O snaze posílit spolupráci svědčil i význam, který tomuto region věnoval ministr zahraničí Çavuşoğlu po celý rok 2021. V listopadu se navíc Erdoğan stal předsedou Turkické rady, jejíž vznik v roce 2006 neinicioval nikdo jiný než bývalý kazachstánský prezident Nursultan Nazarbajev (dnes její čestný předseda). Organizace byla v listopadu 2021 přejmenovaná na Organizaci turkických států (OTS). Sdružuje Ázerbájdžán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Turecko a Uzbekistán – poradní status mají Maďarsko a Turkmenistán.
Také zájem nacionalistů o turkickou identitu nepolevuje. Předseda turecké nacionalistické strany MHP a Erdoğanův koaliční partner Devlet Bahçeli dal při příležitosti zahájení předsednictví OTS Erdoğanovi gigantickou mapu turkických národů, která pokrývala i velkou část Ruské federace. To nesla nelibě Moskva, ale i Peking, jehož perzekuční praktiky vůči příslušníkům turkického etnika Ujgurů jsou trnem v patě čínsko-tureckých vztahů. A rozpačité z toho byly i středoasijské republiky.
Pro Turecko je OTS cestou, jak více proniknout do Střední Asie. To je cíl, který sleduje již více než 30 let, ale je to cesta nejistá a mnohdy trnitá. Zatímco v roce 2019 Turkická rada podpořila tureckou invazi do severní Sýrie, naopak nepodpořila Turecko během války v Náhorním Karabachu v roce 2020. Kazachstán a Uzbekistán označují Turecko za strategického partnera, což souvisí s jejich rostoucím nacionalismem a obavami z rostoucího vlivu Číny a vlastně i Ruska.
Uzbekistán, země kdysi nejméně nakloněná spolupráci s Tureckem, svůj postoj po smrti Islama Karimova v roce 2016 změnila a nový prezident Šavkat Mirzijojev dokonce v roce 2017 navštívil Ankaru, což byla první oficiální návštěva Turecka po 18 letech. Pod jeho vedením se Uzbekistán stal v roce 2019 členskou zemí Turkické rady a Mirzijojev prohlásil, že Turecko je pro něj vzorem. Ne každý je o tom přesvědčen. V Turkmenistánu je sice registrováno kolem 600 tureckých firem a země byla po dlouhá léta největším odběratelem tureckých zbraní ve Střední Asii, ale sílící vliv Turecka Turkmenistán znervózňuje, což začalo být patrné po poslední válce v Náhorním Karabachu.
Turecko mezi Západem a Střední Asií
Vztahy zemí Střední Asie s Tureckem jsou očividně značně proměnlivé, a to se pravděpodobně jen tak nezmění. Turecko jako členská země NATO je ekonomicky nejvíce propojené s Evropou a je dokonce kandidátskou zemí EU, zatímco Střední Asie je ekonomicky provázána s Ruskem. Kazachstán a Kyrgyzstán jsou s Uzbekistánem navíc členy Šanghajské organizace pro spolupráci. Krize v Kazachstánu ukázala, že Turecko vliv panturkismu přeceňuje. Çavuşoğlu sice zdůraznil, že celá OTS Kazachstán podporuje, ale kazachstánský vůdce se v okamžiku existenční krize neobrátil na OTS a Turecko, ale na Ruskem vedenou Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Turecko také ponížil pozváním ruských a arménských sil k potlačení protestů.
Spolupráce turkických národů není ani pro jednu stranu jasnou prioritou, ale vzájemné vztahy získávají v posledních letech novou podobu, kde bezpečnost a obrana představují podstatnou oblast vzájemné spolupráce a mohou změnit některé dlouhodobé konstelace.
Mgr. Lucie Tungul, Ph.D., M.A. je politoložka se zaměřením na evropskou integraci, zejména europeizaci, demokratizaci, rozšíření EU a otázky evropské identity. Deset let přednášela na Fatih University v Istanbulu, nyní působí na Katedře politologie a společenských věd Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Spolupracuje s think-tankem TOPAZ založeným politickou stranou TOP 09.
