Fotografie dvoulistu z badatelské učebnice dějepisu Soudobé dějiny (2022) FOTO: Snímek Miroslava Vodrážky / se svolením autora
FOTO: Snímek Miroslava Vodrážky / se svolením autora
KOMENTÁŘ / „Ani my s jistotou nevíme, jak to ve skutečnosti bylo,“ odhalují hned v úvodu autoři učebnice Soudobé dějiny určené žákům devátých tříd základních škol a studentům víceletých gymnázií. „Když přijmeme, že neexistuje jediná historická pravda, přijdeme sice o jistoty jednoznačných odpovědí, ale poznávání historie se stane nejen daleko zajímavější a dobrodružnější, ale také závažnější,“ dodávají.
Není pochyb, že historické události lze interpretovat různě. V učebnici je třeba zjednodušovat a není prostor uvést všechna fakta a vysvětlit všechny souvislosti. Autoři snad chtěli přijít s publikací zcela odlišnou od klasických českých učebnic dějepisu, které bazírovaly na datech a podrobnostech. Jak už to tak u nás bývá, podařil se jim opačný extrém. Učebnice, v níž chybějí základní a nezpochybnitelná fakta o minulosti. Už o tom psali historici (např. zde), tak jen zopakujme několik z mnoha příkladů: V kapitole o II. světové válce se žáci nedozvědí, že existoval československý zahraniční vojenský odboj ani že počátku války předcházela smlouva Německa se Sovětským svazem o neútočení, jejíž součástí byla dohoda o rozdělení sfér vlivu, která vedla k rozdělení Polska a obsazení Litvy, Lotyšska a Estonska Sovětským svazem. V kapitole o holocaustu chybí údaje o celkových počtech lidí zavražděných z rasových důvodů. Chybí vysvětlení norimberských zákonů. Čeští studenti se nedozvědí o významu a fungování koncentračního tábora Terezín. V učebnici chybí také pražské povstání v květnu 1945.
Reformní proces roku 1968 trval od ledna 1968 do sovětské okupace 21. srpna 1968, uvádí učebnice, ale věřte nevěřte, je to to jediné, co se tu o intervenci států Varšavské smlouvy píše. Nic o rozsahu okupace, obětech, únosu vládních a stranických představitelů do SSSR. Nic o spontánním odporu občanů, nic o stanovisku vedení KSČ a státu, postoji armády, počtu obětí atd. Bezprecedentní obsazení našeho státu armádami socialistických zemí je zkrátka jen časovým údajem. Samozřejmě se pak také nezmiňuje protestní sebeupálení Jana Palacha a nepíše se ani o následných politických procesech a o potlačování lidských práv v době normalizace. Zato učebnice bohatě věnuje prostor válce ve Vietnamu ilustrované násilím z jihovietnamské strany, dekolonizaci, a dokonce dějinám čokolády.
Autoři okázale demonstrují, že chtějí k výkladu dějin přistupovat netradičně. Po formální stránce má tento přístup i sympatické aspekty. Učebnice je bohatě ilustrovaná. Vyzývá studenty k diskusi. Autoři zpracovali pracovní sešit a zejména odkazují na bohatou dokumentaci na internetu (HistoryLab a Škola s nadhledem) obsahující i formáty v papírové podobě nesdělitelné, jako jsou videa a audia. Nepochybuji o tom, že forma takového výkladu historie je pro studenty zábavná a přitažlivá. Bohužel to ale nevyváží závažné problémy, které učebnice má.
Zásadním problémem je absence důležitých faktů a událostí. Několik jsem uvedl, ale výčet těch, které v učebnici daného rozsahu chybí, je mnohem větší. Autoři nahrazují chybějící fakta vybranými vzpomínkami pamětníků.
Důležité události československých dějin jsou interpretovány zjevně ideologickým pohledem autorů. Popis února 1948 je zakončen neskrývaně návodnou otázkou: „Mohli by však komunisté ovládnout celý stát během pouhých dvou týdnů, kdyby nezískali tak masovou podporu obyvatelstva?“ O ovládnutí země v roce 1948 vyšlo dost dokumentů včetně svědectví účastníků. Nemá proto smysl zde na omezeném prostoru dokazovat, jak k převzetí moci komunisty došlo. Ale ani sami autoři neuvádějí nic o rozsahu této „tak masové podpory“. To, že proces převzetí netrval dva týdny, ale začal být v Moskvě připravován dokonce už před koncem války, a že faktické kroky, které byly jeho součástí, pak byly realizovány celé tři roky, je dostatečně známé. Ale navíc – v historii proběhlo mnoho převratů, při nichž se vlády násilím zmocnila menšina proti vůli většiny. Mimochodem všude, kde se komunisté dostali k moci, to tak proběhlo, počínaje bolševickým převratem v Rusku v roce 1917. Autoři to jistě vědí, a historii tak vědomě ideologicky zkreslují.
Učebnice se faktům vyhýbá víceméně důsledně. Studenti se nedozvědí ani jména významných osobností našich dějin, za zbytečné autoři zřejmě považují uvádět i jména všech československých prezidentů, a když už je zmíněn první prezident, je kdovíproč jeho podoba ilustrována záběrem z filmu, v němž T. G. Masaryka hraje herec Martin Huba.
Autoři učebnice správně volají po diskusi o interpretaci historie a varují před jednostranným výkladem událostí. Bohužel ale pomíjejí základní předpoklad smysluplné diskuse a tím je uvedení faktů. Představa, že diskutovat se dá o všem bez znalosti faktů, je dnes bohužel běžná v sociálních médiích, ale neměla by ji podporovat škola. Ta by naopak měla důsledně učit studenty oddělovat fakta a jejich interpretaci.
Autoři navíc diskusi už předem zkreslují volbou témat a zněním otázek. Už jsem to demonstroval na sugestivní formulaci otázky k únoru 1948. Učebnice přináší četné kratší či delší údajné citace údajných pamětníků. Je jasné, že výběrem citovaných osob a jejich výroků je zcela zásadně ovlivněn pohled čtenářů na danou událost, zejména když se současně neuvádí fakta.
Aby svou ideovou představu o tom, že minulý režim opravdu aspoň v něčem fungoval tak, jak tvrdil, vybrali autoři citáty pamětníků. Tak například v ilustraci šťastných družstevnic sledujících televizi jedna tvrdí: „My jsme se za družstva měli dobře. To jsem si prvně namazala chleba, když začalo družstvo.“ Také se dozvíme, že se tehdy „ženské ze zemědělství dostaly do lázní, na rekreaci, do Prahy do Národního divadla…“ Tyhle citáty nejsou uváděny jako ukázky působení všeobjímající komunistické propagandy, ale jako ilustrace k tomu, co komunisté nazývali „kolektivizací venkova“ a co spočívalo v násilném zabavení majetku sedlákům. To ovšem učebnice žákům nijak nepřibližuje.
Zde se nabízí upozornění na další z mnoha manipulací autorů učebnice. Jako filmový dokument ke kolektivizaci doporučují a na webu přinášejí ukázku z propagandistického filmu Karla Kachyni a Vojtěcha Jasného z roku 1952 Neobyčejná léta. Sice vyzývají ke kritické diskusi nad filmem, ale neposkytují k tomu potřebná fakta. To, že sám Vojtěch Jasný kolektivizaci mnohem kritičtěji a pravdivěji zobrazil v pozdějším svém filmu Všichni dobří rodáci (mimochodem komunisty zakázaném), už autoři studentům neřeknou, natož aby z filmu přinesli ukázky.
Rozsahem zanedbatelně a interpretací nesmyslně autoři popisují normalizaci. Snad jen dvě ukázky: Autoři tvrdí, že dokumenty Dva tisíce slov a Charta 77 byly dva klíčové dokumenty doprovázející pokusy o reformu socialismu. Samo spojení manifestu vrcholícího pražského jara s výzvou z vrcholící normalizace do jedné věty je nepochopitelnou manipulací. Ale nazvat Chartu 77 pokusem o reformu socialismu je čirá hloupost, s níž by nepochybně nesouhlasila většina jejích signatářů, mezi nimiž byla řada osobností, které o jakoukoliv socialistickou budoucnost země nepochybně neusilovaly.
O signatářích Charty 77 se dozvíme, že se nazývali disidenty. Disidenti prý byli společenstvím lidí, kteří se „odchylovali od převažujícího mínění“. Tohoto manipulativního tvrzení se autoři dopouštějí bez toho, aby je jakkoliv vysvětlili, natož doložili. Od jakého „převažujícího mínění“ se disidenti odchylovali? Když upozorňovali na to, že lidé nemají být trestáni za své politické názory, bylo převažujícím míněním, že mají? Když žádali náboženskou svobodu, bylo převažujícím míněním, že náboženská svoboda má být omezována? Když protestovali proti znečištění vzduchu, bylo převažujícím míněním, že vzduch má být jedovatý? Atd. Uvedená definice disentu neobstojí ani v té nejzákladnější diskusi. Také ve snaze vyjmenovat skupiny disidentů autoři selhávají, když tvrdí, že mezi nimi byli reformní komunisté, nekomunisté, katolíci, ale i nonkonformní „máničky“ z undergroundu. Proč jsou z křesťanů zmíněni pouze katolíci, když mezi signatáři byli i evangelíci, mnozí velmi známí a významní? Hlavní je informace, že „většina ‚obyčejných lidí‘ se k Chartě 77 nepřipojila. A dále, že prý „existence disentu vyvolávala a dodnes vyvolává řadu otázek“.
Jaké otázky existence disentu mají autoři na mysli, nám nesdělují, takže je otázka, proč to tvrdí, kromě stínu pochybností, který se snaží kolem odporu k režimu vyvolat. Autorům totiž jde o to, aby studentům sdělili, jak byl režim prospěšný „obyčejným lidem“. Normalizovaná KSČ jim prý nabízela zlepšování životní úrovně. Podporovala výstavbu nových bytů, poskytovala mladým rodinám výhodné půjčky, budovala jesle a mateřské školy, podporovala televizní zábavu atd. Autoři se snaží vytvořit dojem, že komunistický režim postihoval zejména malou skupinu lidí, kteří se veřejně projevovali jako jeho odpůrci, zatímco těm ostatním, které nazývají bez jakékoliv aspoň předstírané definice „obyčejnými lidmi“, vlastně prospíval.
Popis komunistického režimu v učebnici je zásadně zavádějící. Opírá se o tvrzení oficiální režimní propagandy. Byť některá její tvrzení správně vyvrací, v mnohém s ní souzní. Už jsem zmínil interpretaci komunistického převzetí moci jako procesu opírajícího se o údajnou masovou podporu obyvatelstva. O politických procesech 50. let se dočteme, že řada z nich byla zcela vykonstruovaná a že v nich byly odsouzeny desítky tisíc lidí a stovky popraveny. Ale hned v navazující větě se dozvíme, že uvolněná místa v bytech a ve státních službách (rozuměj po těchto zavřených a zavražděných) „ale zaplnili jiní, často ti, kteří vnímali předchozí politické uspořádání jako nespravedlivé“. Autoři nám tedy sdělují, že sice komunistický režim některé lidi zavřel a popravil, ale zato jejich byty dal těm, kteří vnímali před komunistickým pučem existující demokratický stát jako nespravedlivý. I kdyby to snad byla pravda, jako že není, protože režim neprotežoval lidi na základě postoje k předchozímu politickému zřízení, ale výhradně podle postoje k sobě samému, je takové uvedení do souvislosti vraždění a přidělování bytů amorální a je překvapující, jak může obstát ve školní učebnici.
V rámci nekritického přejímání komunistického výkladu historie se opakovaně dozvídáme, že minulý režim „nabízel vizi sociálně spravedlivé společnosti, ve které sobectví jedince ustoupí potřebám kolektivu“. Jak na to autoři přišli? To je snadné – nekritickým přebíráním frází komunistické propagandy. Komunistický režim takovou vizi nabízel asi stejně jako ostatní teze marxismu-leninismu, tedy pouze ve formě propagandy, ve formě předstírání takových vizí, nikoliv jejich uskutečňováním.
Základní rys minulého režimu, tedy propagandistické zkreslování skutečnosti založené na lžích, zamlčování a překrucování faktů a ideologické manipulaci, autoři učebnice studentům nijak neodkrývají. Naopak sami opakovaně ideologické proklamace komunistické propagandy v knize nekriticky opakují. Studenti, kteří na základě vlastní zkušenosti nedokážou rozpoznat, že citované proklamace neměly odraz ve skutečnosti, pak zcela mylně srovnávají zkušenost reality, v níž žijí, nikoliv s realitou minulosti, ale s jejím ideologicky zdeformovaným obrazem.
Názor, že na normalizaci a vlastně celé období komunistického režimu je třeba pohlížet nově a pohledem „obyčejných lidí“, je stanoviskem historického směru, který se označuje za revizionistický a jehož nejznámějším představitelem je bývalý děkan FF UK Michal Pullmann. Soustřeďuje se právě na zdůrazňování údajných předností minulého režimu. Komunistický režim ukradl prakticky veškerý soukromý majetek v zemi. Neexistovaly jiné než státní firmy. Kromě malých rodinných domků neexistovaly jiné než státem a jím povolenými organizacemi vlastněné domy. Neexistovaly jiné než státní banky. Sedlákům stát násilím odebral půdu, zvířata i stroje. Neexistovala soukromá média. Nikdo jiný než stát proto nemohl stavět byty, poskytovat půjčky, provozovat školy a školky či vysílat televizi. Komunistický režim zakázal publikovat stovkám spisovatelů a novinářů. Toto vše nezmínit, a to, co stát přes svou prokazatelnou neefektivitu a neschopnost poskytoval, vydávat za pozitivum, je nejen vrcholem pokrytectví, ale jednoduše a stručně falzifikací historie.
Představa, kterou se revizionističtí vykladači historie snaží vytvořit, že komunistický režim se „obyčejným lidem“, a tedy zřejmě většině národa vlastně líbil, je komický, když si vzpomeneme, jak rychle skončil. Na rozdíl od jeho nastolení, kdy bylo třeba násilí, a nad údajnou rychlostí jeho nastolení se autoři pozastavují, zhroutil se komunistický režim opravdu za dva týdny. A to nejen bez jakékoliv ozbrojené síly, ale dokonce jí navzdory. Zde se tedy nabízí variace otázky, kterou autoři mylně kladou k roku 1948: Mohli by komunisté ztratit moc během pouhých dvou týdnů, kdyby opozice neměla tak masovou podporu obyvatelstva?
Neomarxističní revizionisté se tak, jak to marxisticko-leninští ideologové dělali vždy, snaží vyvolat neexistující spor, v němž pak triumfují. V daném případě tvrdí, že oponují tvrzení, že proti komunistickému režimu existoval většinový odpor, zatímco oni odhalují, že „obyčejní lidé“ se naučili s režimem vycházet a byli v něm vlastně spokojeni. Jenže to je umělý konflikt. Je jasné, že i za komunistického režimu ekonomika nějak fungovala, byť nesrovnatelně hůře než v zemích, kde komunisté nevládli. Nikdo nepopírá, že se zvedala životní úroveň, byť prokazatelně pomaleji než ve srovnatelných svobodných zemích. Je také současně známo, že to bylo na úkor podstaty, kterou komunisté převzali, a že se režim zhroutil mimo jiné právě pro to, že přestal být konkurenceschopný. Takto ale revizionisté historii nepopisují. Fakta, která by toto doložila, nahrazují vzpomínkami jako „naše rodina žila v poklidu, protože v naší rodině nebyl nikdo postižený znárodňováním a nikdo ‚nebojoval‘ proti režimu“. Pečlivě budují iluzi, že kromě zanedbatelné menšiny nespokojených režim lidem v zásadě nevadil. Fakta, která by ukazovala převahu režimu nad srovnatelnými demokratickými zeměmi, neexistují, tak jsou nahrazena pozitivními vzpomínkami.
Možná je opravdu zajímavější a dobrodružnější diskutovat než se seznamovat s fakty. Jenže k jakékoliv smysluplné diskusi jsou fakta důležitá. O interpretacích, důvodech či dopadech historických událostí můžeme diskutovat, ale musíme nejdřív vědět, že se staly.
Jakou představu o životě v komunistickém režimu si žák vytvoří, založí-li ji na učebnici Soudobé dějiny? Nejspíš značně chaotickou. Život v minulém režimu asi nebyl jednoduchý, ale to je tak vždycky. Lidi měli různé problémy, ale když neprotestovali, měli se dobře. Stát jim stavěl byty, školky, jesle, dával jim výhodné půjčky a tak nějak celkově o ně pečoval. Cestovat do zahraničí se dalo, ale bylo třeba mít zvláštní povolení. Už se nedozvědí, že byty byly na pořadníky a bez protekce nebo úplatků se na ně čekalo desítky let. Časté bylo, že v jednom běžném bytě žily i tři generace. Nedozvědí se, že koupě auta znamenala mnoho let spoření, že i ta nejlevnější škodovka byla za několikaletý průměrný plat. To „zvláštní povolení“ k cestě do zahraničí znamenalo prakticky nemožnost cestování nebo přinejlepším možnost vycestovat jen jednou za několik let. A tak je to prakticky v učebnici se vším. Autoři nevyužívají žádnou možnost, jak snadno vysvětlit, jak režim ve skutečnosti fungoval. Že neomezoval jen nějakou hrstku disidentů, ale fakticky všechny občany od kolébky do smrti. Jejich popis dějin je tak podvodem na čtenářích.
Zjevnou hlavní snahou autorů učebnice je vytvořit ve čtenářích mylnou představu, že dějiny nejsou souborem doložitelných faktů, ale předmětem následné interpretace. Současně posilují chybnou představu, že diskutovat lze o čemkoliv bez znalostí faktů. Hlavní závěr, který si má čtenář odnést, je, že neexistuje historická pravda, a nejlépe že neexistuje pravda žádná. Ideologická indoktrinace, které se autoři dopouštějí, je prokazatelná a spočívá ve volbě témat k diskusi, návodností otázek i ve výběru tzv. výpovědí pamětníků.
Výklad historie bez uvádění základních faktů pak nemůže vést k pochopení historického vývoje. Průběh II. světové války v učebnici prakticky není souvisle popsán. U jejího začátku chybí (s výjimkou nic neříkajícího údaje v obrázku časové osy) informace o paktu Ribbentrop – Molotov, v jehož důsledku SSSR po napadení Polska Hitlerovým Německem obsadil východní Polsko. V kapitole o poválečném vzniku sovětského bloku se pak eufemisticky uvádí, že „polské hranice se posunuly na západ, část polského území připadla SSSR“. Upozornění na to, že tím fakticky bylo za sovětské uznáno území dohodnuté s Hitlerem, schází, a ani by nebylo srozumitelné, když samu dohodu učebnice zatajuje. Naopak, je ještě čtenáři podsouváno, že Poláci se „museli cítit ohrožení nebezpečím německého revanšismu, přičemž Sovětský svaz se najednou stal ochráncem (ale zároveň utlačovatelem)“. Zatímco na jiných místech interpretace historie chybí, zde autoři výklad podávají. O co se opírá a odkud mělo nebezpečí Polákům hrozit, když sousední německý stát byl tvořen dalším sovětským satelitem – Německou demokratickou republikou – už autoři nevysvětlují.
Historie nemůže být herním polem manipulátorů, kteří si z ní vybírají, co je baví nebo co se jim hodí do jejich ideologického vidění světa. Jak si lidé minulost pamatují, mohou zkoumat sociologové, psychologové, případně psychiatři. Od historiků se očekává, že nás, jak nejlépe dovedou, seznámí s fakty a upozorní na souvislosti.
Znalost historie je nejen základem obecné vzdělanosti, ale také prevencí opakování zločinů a katastrof, které byly její součástí. Má-li platit varování George Santayany, že kdo se nepoučí z historie, je odsouzen k jejímu opakování, musíme historii nejdříve bez ideologických předpojatostí, zábran a omezení učit. K tomu bohužel autoři učebnice Soudobé dějiny přispěli jen velmi málo.
Autor je novinář a manažer. V roce 2020 inicioval polemiku s děkanem FF UK M. Pullmannem o výkladu poválečných dějin Československa.
