Mikuláš Minář hovoří na Staroměstském náměstí v Praze o obraně demokratických institucí (1. 3. 2020) FOTO: ČTK/Vondrouš Roman
FOTO: ČTK/Vondrouš Roman
Ne, nezbláznil jsem se, jako některé ze řetězu puštěné obchodní řetězce, jež začínají s vánočním běsněním už v létě. Myslím samozřejmě Mikuláše Mináře. Ví vůbec ještě někdo, kdo to byl a co vlastně dokázal?
Nebylo to totiž ani zdaleka jen to jediné, co možná ještě zůstalo v chatrné obecné paměti, že on, ve spolupráci s Benjaminem Rollem a dalšími z Milionu chvilek, opakovaně přivedli na Letnou téměř půlmilionovou sílu občanů. (Navštívil jsem ho v jeho důvodně utajeném soukromí, poznal jeho neokázalou skromnost i hluboké myšlenkové zázemí, z něhož vycházel, takže vím, o čem mluvím.)
Bosý Habešan?
T. G. Masaryk, jehož jméno si brzy budeme během státního svátku právem připomínat (i když k „mužům 28. října“ z roku 1918 přísně vzato nepatřil), nepřestával zdůrazňovat, že státy se udržují těmi idejemi, z nichž se zrodily.
A klubají-li se teď po volbách v mnoha myslích jakés takés naděje, že tu po osmiletém babišovském marasmu, v němž jeden nenažraný oligarcha, lhář a Evropou ocejchovaný zloděj pozřel kromě třetiny mediálního trhu i celý stát, na mnoho let dopředu velkoplošně zdevastoval zemědělskou půdu a nestyděl se uplácet voliče nakradenými dotacemi, klubají-li se tedy po tom všem naděje, že konečně svitlo na lepší časy, měli bychom se vrátit k pramenům. A k idejím, z nichž se zrodily. Aby, postaveny na pevnějším fundamentu, než je efemérní euforie z těsného volebního vítězství, tyto časy přetrvaly.
A tím pramenem (samozřejmě, zdaleka ne jediným) byla idea, s níž přišel a aktivizoval statisíce dotud apatických občanů neznámý student teologie a filosofie. Poté, co je aktivizoval, řadu měsíců i let neúnavně a marně, jako Sisyfos, obcházel politické činitele zprava zleva, a apeloval na to, že nikoli statisícové demonstrace, ale jedině volby mohou porazit neporazitelného Goliáše. Volby a změna jejich křiklavě nespravedlivých pravidel, diskriminujících malé a nahrávající Goliášům.
Byl egoistickými politiky, ohřívajícími si svou partajní polívčičku, včetně některých z dnes vítězných koalic, shovívavě, leč soustavně odmítán. Byl novináři (a nejen těmi agrofertími) vysmíván a napadán. Přemlouval demokratické politiky přesto dál a dál, logicky argumentoval, aby se rozvaděné opoziční strany, místo marného hudrování proti Babišovi, konečně spojily do koalic a přečíslily oligarchu.
A zároveň s tím se pokusily o korekci volebního zákona. Na Letné to opakovaně slyšelo 400 tisíc uší, další miliony to slyšely z monitorů. Bylo to přesto, řečeno s klasikem, marné, marné, marné…
Do toho přišla pandemie a nemožnost dalších masových shromáždění. Až unavený Mikuláš – a vy se mu divíte? – dal sám sobě sebevražedné podmínky. Určil termín, kdy s tím skončí – nevyjde-li to do loňských komunálních a senátních voleb.
A ještě sebevražednější byly podmínky, za nichž to bude nadále zkoušet na vlastní (stranickou?) pěst. Byl to, budiž, akt čirého zoufalství. Nikoli však nezvládnuté ego, jak urážlivě usoudila většina médií, opět včetně dnes demokraticky jásajících.
Vážení mudrci z Reflexu, z Echa, z E15, Deníku N, ale i z Respektu, A2, ČT1 i ČT 24, DVTV, Televize Seznam a z desítek dalších ne-agrofertích médií, vzpomínáte si ještě? Osamělý, nevyzbrojený pěšák tehdy stál proti armádám pancéřových divizí, vládních, ale bohužel i opozičních. Připomínal mi chvílemi bosého Habešana, stojícího s lukem a šípy proti Mussoliniho tankům…
Síla ideje
A přece to byl on, komu se po třiceti letech, jako prvnímu s hmatatelným úspěchem a s nikoli jepičím několikaměsíčním trváním, podařilo nejen aktivizovat občanskou společnost, ale zároveň jí nabídnout nosný program. Koncept, opřený o masarykovské ideje, ideje Václava Havla, Timothy G. Ashe či Timothy Snydera. A zároveň koncept, aplikovaný na naše současné kocourkovské poměry. Odtud jeho soustavná varování před tunelováním právního státu a starost o nezávislost médií, včetně trvalého tlaku na změnu absurdní partajní konstrukce mediálních rad.
A stejně vytrvalé byly – havlovsky neokázalé, ale stejně havlovsky úporné – obavy o stav životního prostředí válcovaného agrofertí velkoplošnou devastací.
Toto poslední téma trvale servíroval nikoli spřízněné environmentální bublině, ale nejširší veřejnosti, což mimochodem vyžadovalo v naší ekologicky negramotné zemi i značný stupeň odvahy. A také prozíravosti, nevázané na omezený obzor těch či oněch voleb.
A ať už si o pozdějších krocích v pragmatické politice nezkušeného Mikuláše myslíme cokoli, jedno je jisté: iniciační roli člověka, vidícího přes naše hlavy, naše polívčičky a ego-bubliny daleko do budoucnosti nikdo soudný nemůže zpochybnit. Výsledek voleb, které letos k jakž takž větší spravedlnosti posunuly korekce pravidel, velmi podobné těm, s nimiž za nulové odborné pozornosti vyrukoval už před téměř třemi lety před statisícovými davy právě (spolu)zakladatel Milionu chvilek.
Ano, opravme tedy titulek: volby nevyhrál sám Mikuláš Minář. Zato je vyhrála jeho zprvu odmítaná idea porozumění a idea velkých demokratických koalic. Pokud ta tu bude, budeme i my. Přiznat si to by mělo patřit nejen k lidské slušnosti, ale k samozřejmým předpokladům budoucího ozdravění mravního sebe-vědomí a sebe-reflexe budoucích poměrů, ať už budou jakékoli.
Prof. PhDr. Vladimír Just, CSc. je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, přednáší o divadle, filosofii a médiích na FF UK.
