Ukrajinská armáda FOTO: ČTK/AP/Efrem Lukatsky
FOTO: ČTK/AP/Efrem Lukatsky
Rusové nedosáhli cíle v podobě svržení ukrajinského vedení a nastolení Rusku loajálního režimu. Prohráli bitvu o Kyjev. Prohráli bitvu o Černihiv. Prohráli bitvu o Sumy. Ani se jim už nepodaří odstřihnout Ukrajinu od Černého moře. Řadu těchto cílů Rusové nedosáhli přesto, že už nasadili 75 % bojových jednotek, které mají k dispozici.
To, o co se teď snaží, není jen nově zformovat jednotky a přesunout je po železnici od východu na Donbas. Musí své bojové útvary také rekonstruovat. Jsou vyčerpané a opotřebované, materiálně i personálně. Rusko může vrhnout do boje záklaďáky z loňského odvodu a už tak začalo činit. Jejich bojové schopnosti jsou ale na nižší úrovni než u profesionálů, kteří šli do boje na počátku války. Letošní březnoví odvedenci jim pomohou ještě méně.
Tomuto stavu odpovídá i poměrně zoufalé stahování sil ze Sýrie, z Jižní Osetie a Dálného východu. Byl nasazen i jeden tisíc vojáků tzv. Wagnerovy armády. Tito soukromí žoldáci dokážou strašit a mučit civilní obyvatelstvo v Africe či na Blízkém východě. Jejich přínos v boji s dobře vyzbrojenou ukrajinskou armádou je však mizivý. A podobné je to i u tzv. kadyrovců.
Ruským cílem na Donbasu není jenom udržet území, kde už předtím byli, tedy tzv. Doněckou a Luhanskou lidovou republiku, nýbrž rozšířit perimetr i o sever Donbasu – kolem Severodoněcku a Slavjansku. Média informují o tom, že se čeká „ruská ofenziva“ na Donbasu. Spíše ale půjde o aktivní ruskou defenzivu, jejíž zlomení bude pro Ukrajince nesmírně krvavé. Užití defenzivních taktik pro dosažení válečných cílů je dlouhodobě součástí ruské vojenské doktríny i strategie.
Rozšíření území pod ruskou kontrolou na severu Donbasu by si ale vyžádalo generování značné početní převahy nad zde přítomnou ukrajinskou armádou. To je v dohledné době stěží možné. Ukrajinské stahování vlastních obyvatel ze severní části Donbasu nesvědčí nutně o tom, že se Ukrajinci obávají jejího pádu do ruských rukou, ale o tom, že se zde připravují na nemilosrdnou raketovou a dělostřeleckou bitvu.
Bez ohledu na to, co Kreml říká a čím by se chtěl Putin na Rudém náměstí 9. května pochlubit, se tak jako nejrealističtější výsledek jeví udržení tzv. lidových republik. Ani to ale nemají Rusové docela jisté. Odborníci, jako například američtí generálové Petraeus a Hodges, říkají, že Ukrajinci stále mohou dosáhnout úplného osvobození Ukrajiny. Každopádně Rusové mají v Doněcku a Luhansku, na rozdíl od zbytku Ukrajiny (s výjimkou Krymu), dobré logistické zázemí. Tuto svou výhodu nebudou váhat posílit nemilosrdným raketovým ostřelováním Ukrajiny. Jak jsme viděli na nádraží v Kramatorsku, nemají tito barbaři opravdu žádné limity.
Ukrajinci se stejně jako Rusové teď potřebují materiálně i personálně znovu zformovat a přesunout se stovky kilometrů na Donbas. K prolamování ruských pozic v Doněcku a Luhansku teď potřebují těžké zbraně ve velkém množství. Aktuálně se jim bude hodit především arzenál sovětské provenience, který je ve skladech zemí bývalé Varšavské smlouvy. Tanky, bojová vozidla pěchoty, raketové a dělostřelecké systémy, systémy protivzdušné obrany. Jsou kompatibilnější s jejich výzbrojí než moderní zbraně západní provenience.
Spojené státy se i pod vedením váhavého prezidenta Bidena snad konečně pohnuly směrem k jasnějšímu ujištění zemí východního křídla NATO, že jim doplní jejich arzenály americkými zbraněmi. Slovensko za svůj protiletecký systém S-300 obdrží americký systém Patriot. Oznámilo-li Polsko, že dodá značný počet tanků T-72, učinilo tak jistě po americkém ujištění, že si bude moct rychle pořídit náhradu.
Příslib urychlení výroby a dodávky amerických vrtulníků by měl pomoci tomu, aby Česká republika poskytla těžce zkoušené Ukrajině vrtulníky Mi-24. Je to opravdu velmi účinná zbraň.
I nadále trvám na tom, že by měl být vytvořen humanitárně-vojenský letecký most do Mariupolu, o kterém jsem v deníku FORUM 24 psal již dříve. V tomto městě je i po měsíci bojů na sto tisíc civilistů a kolem tří tisíc bojovníků. Rusové vojenské i humanitární konvoje směřující do města zastavují a ostřelují. Hermeticky uzavřít Mariupol ovšem evidentně nedokázali. Naše ukrajinská známá ztratila před deseti dny spojení se svými rodiči v Mariupolu. V momentě takového zoufalství prostě odložíte strach stranou. Vydala se předevčírem do města autem na vlastní pěst, našla rodiče a odvezla je do Záporoží.
Podobně nedávno doletělo do Mariupolu pět ukrajinských vojenských vrtulníků. Dovezly zbraně a odvezly raněné vojáky. Musely tedy přistát, vykládat spoustu materiálu a naložit zraněné. To si jistě vyžádalo určitý čas. A přesto jim Rusové se svou „obávanou“ protivzdušnou obranou dokázali sestřelit pouze jeden z pěti vrtulníků. Chce to tedy jediné – odvahu.
Letecký most by byl pro Alianci snadnou záležitostí, má takové operace natrénované. Česko mohlo jeho vytvoření po NATO dávno požadovat v rámci běžících konzultací podle článku 4 Severoatlantické smlouvy spolu s pobaltskými státy, Poláky či Rumuny. Z velkých aliančních zemí se jako potenciální spojenci nabízeli Britové. Argumentace „rizikem“ je tváří v tvář hororům odehrávajícím se v Mariupolu směšná. Tvrdí-li někdo, že nemůžeme po NATO požadovat něco, na co sami nemáme kapacity, ukazuje tím hrubou neznalost toho, jak NATO funguje.
Už jsem se ale, byť velmi těžce, smířil s tím, že letecký most nebude. Západním politikům současnosti chybí odvaha jejich předchůdců z devadesátých let. Srebrenica vedla k akci NATO, Mariupol bohužel nikoli.
Ať tedy politici zadají vojákům hledání dalších vojenských řešení. Kromě poskytnutí záruk zemím východního křídla NATO o doplnění jejich zbrojního arzenálu by to mohlo být například rozmístění sofistikovaných systémů protivzdušné obrany nad oblastí Kyjeva a západní Ukrajiny. Tak, aby se Ukrajinci mohli lépe soustředit jen na Donbas. Takové systémy mají USA, Velká Británie a Německo. Ano, Británie sice dodává účinné zbraně, nově protilodní rakety Typhoon, ale evidentně to nestačí. V tom souhlasím s ukrajinským prezidentem Zelenským. Polsko, Slovensko a Bulharsko mají téměř 100 ks letounů MiG-29 a SU-22 a SU-25. USA a Britové by měli udělat vše proto, aby tyto státy mohly dát své stroje Ukrajině.
Dopadne-li to skutečně tak, že se Rusové v tuto chvíli udrží v Luhansku a Doněcku, Ukrajina se s tím rozhodně nesmíří jako s finálním stavem. Vydá se cestou opotřebovávací války. Pak bude čas i na zaškolování Ukrajinců na systémy západní provenience. Například USA by mohly začít trénovat Ukrajince na letounech A-10 Thunderbold, mají jich stovky zakonzervovaných v rezervě. A přitom jsou tyto letouny na typ fronty, jaký vidíme na Ukrajině, jako dělané.
V Česku si musíme uvědomit, že rychlá porážka Putinova Ruska a zničení jeho armády je v našem zájmu. Jednak kvůli možnému přetížení našeho systému velkým počtem ukrajinských uprchlíků. Ale také z hlediska financí na obranu. Otázkou posílení obranyschopnosti východního křídla NATO se zabývám posledních pět let. Popsal jsem o tom stovky stran textu. Jsem rád, že od loňského prosince máme vládu, která v tom také spatřuje prioritu.
Jenže teď je přece jen třeba reflektovat změněnou situaci, která spočívá v tom, že se naskytla reálná šance na porážku ruské armády. Podařilo-li by se toho dosáhnout, samo o sobě to obranyschopnost východního křídla posílí. Na druhé straně už totiž nebude stát schopný protivník. Od roku 2014 byla v reakci na ruskou hrozbu založena nová alianční velitelství, koncept předsunuté alianční přítomnosti v Pobaltí, Rumunsku a Polsku, vznikly jednotky tzv. Sil velmi rychlé reakce (VJTF). Česko na základě úkolu NATO buduje například obrněnou brigádu. To vše stálo a stojí obrovské peníze, desítky miliard dolarů. Pokud bychom nyní Putina a jeho armádu eliminovali, mohli bychom velmi ušetřit.
Martin Svárovský je vedoucím Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), jako zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra, poradcem místopředsedy Poslanecké sněmovny PČR a poradcem předsedy jejího Výboru pro evropské záležitosti z KDU-ČSL.
