Slyšet moře a racky. Cítit rybinu a popíjet kávu. Lisabon? Proč Lisabon? FOTO: Luca Schmidt / Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Luca Schmidt / Wikimedia Commons / Public Domain
Pražskou dlažbu musel vymýšlet někdo, kdo nemá rád kufry s kolečky. Nebo je rád poslouchá. Ať už na Andělu nebo v Jindřišské, všude nutí vydávat kufry nervózní tóny. Ve vlnách hlasů, vozů a cinkání tramvají se rozkřičí jeden malý příruční kufřík. Majitelka se tváří, že vůbec nepatří k ní, jako když matka táhne ukřičené děcko. Sluší jí to, aby ne, v Praze jí to přece musí vždycky slušet. V kufříku zabalené tři dny žití a dvě noci spánku, každý den promyšlený, nevozí zbytečnosti.
Sluší jí to, aby ne, tohle měly být důležité dny. Pracovní schůzky, třetí den ta nejvýznamnější. Ředitel odboru X úřadu Y měl potkat úžasnou ženu s dobrými nápady. Kontrakt za pár týdnů vyprší a děti potřebují jídlo každý den a nové boty dvakrát ročně. Ředitel odboru X poslední měsíce několikrát psal, vás je na odboru Z škoda, pojďte pracovat k nám, tady vaše schopnosti využijeme. Proto ráno oblékla elegantní puntíkaté šaty, nazula střevíce s podpatky a chystala se na domluvu nového kontraktu. Při zapínání řetízku zabzučela zpráva, něco snad doma, ještě rtěnku a vyrážím, tak to není z domu, sekretářka z odboru X, ředitel dnes musí na otevírání instituce N, a jim stejně seškrtali rozpočet.
Nádech, děvče, nádech a teď hezky klidně vydechovat, nepanikař, tohle zažíváš celé roky, už bys měla být na podrazy zvyklá. Pěkně zapnout autopilota, ten umí narovnat poslední kousky do kufru, zamknout pokoj, přivolat výtah, vrátit klíče na recepci, usmát se na paní za pultem a jít na vzduch. Teď se klapot lodiček a hrčení kufříku hodí, aby přehlušily vztek a obavy. Hlavně obavy. Odjezd až za tři hodiny a teď je musí nějak přežít. A rozchodit.
Má štěstí, střevíce jsou pohodlné jako bačkůrky, šaty může koupit nejlevnější, ale boty jsou důležitý arzenál. Netlačí po hodině chození na nábřeží ani po dvou. Čaj v kavárně, kde minule potkala Zpěváka. Dnes pořádně zkřehlé ruce, ani baloňák na změnu počasí nestačil. Objímá čajovou konvičku dlaněmi a přeje si, ať vyletí kouzelný džin a splní jí tři přání. Nebo aspoň jedno, být už doma.
Co by zvládlo metro za pár minut, ona jde půl hodiny, musí zabít čas. Telefonicky se ujišťuje s řidičem, kde přesně znamená před nádražím. Nezvykle příjemný hlas, mohl by načítat knihy. Jak asi vypadá? Spolujízda je vždycky takové rande naslepo. Dnes cestujeme čtyři, budou nové příběhy. Kdyby jezdila spolujízdou cíleně, jen kvůli povídání, za měsíc sepíše nové Canterburské povídky.
Kufřík hrčí v předposlední ulici, teď najít zelený vůz. Ach, vybrala dobrého Převozníka. Vysoký, štíhlý, stojí jako maják v rušné ulici a pomalu se rozhlíží, dokud nezahlédne ženu podle popisu – pískový baloňák a vlnité vlasy stejné barvy. Zdáli zvedne ruku, aby jej poznala, vesele zamává a jde otevřít kufr. Vedle něj stojí mladík a slečna. Ahoj, já jsem Bojovník, ahoj, jsem Chemička. Těší mě, Bloudilka. Převozník skládá tašky do kufru vozu a každou vtipně komentuje, už vím, připomíná mi jednoho moderátora z rozhlasu. Neuvěřitelné, jak někdo může pár slovy přetrhat napětí u neznámých lidí.
Mládí pouští ženu dopředu, aspoň nějaká výhoda středního věku. Převozník zahlásí: Připoutejte se, prosím. Je pátek odpoledne, nervózní Praha nepropouští auta, uvíznou v první křižovatce. Převozník se nenechává vyvést z míry a čekání bere jako titulky k talkshow; tak nám o sobě něco povězte. Jé, Státní opera, byli jste tam někdy?
Bloudilka odvětí, kdysi ano, ale včera byla na koncertě jinde, v Rudolfinu. Málem tam nedošla, doprovod onemocněl a ona dvě hodiny před začátkem plakala na vyhlídce u Belvederu a nevěděla, komu zavolat. Protože množina lidí, se kterými by chtěla strávit dvě hodiny v těsné blízkosti a zároveň by ocenili klavírní koncert, je téměř prázdná.
Jak je to možné, že ještě neprojeli první křižovatkou, a ona tam sype věci, které nechtěla nikdy nikomu říct? Brzdi, Bloudilko, brzdi. Převozník za to může, je milý a budí důvěru. Vidíš, já bych šel hned, vždycky jsem si přál jít na opravdový koncert, a nikdy nepotkal někoho, kdo by chtěl taky. Bloudilka si ukládá jeho číslo: Převozník Rudolfinum.
Konečně vjíždí na magistrálu, mládež vzadu vážně rozebírá, co v životě by je přimělo jít na koncert klasické hudby. Jsou o generaci mladší a milí. Převozník dává každému větu na představení. Jsem Převozník, jedu domů k rodině, přes týden tu řídím lidi a píšu scénář. Jsem Chemička, pracuji v papírně, hodně cestuji a učím se jazyky. Jsem Bojovník, pár let jsem žil v Norsku, teď trénuji MMA a mám rád rap. Jsem Bloudilka, byla jsem tu pracovně, doma mám děti a muže.
Dvě stě kilometrů před sebou, dvě stě kilometrů na povídání. Nesourodá směs, ale z každé věty se vyloupne příběh a na každý příběh vtipná reakce. Bojovník vykládá o trénování v Norsku a Chemička přitakává, taky jsem byla v Norsku, měla jsem tam přítele. I Převozník to tam zná, za chvíli probírají, jací jsou tam lidé, slanečci i toaletní papír. Protože Chemička papíru rozumí, to dá rozum. Bloudilka nebyla nikde, ona má přece ty děti, ale chemii měla vždycky ráda, tak z Norska plynule přecházejí na výrobu papíru.
Chemička popisuje technologii, Převozník se ptá na poměr stromů a starého papíru, Bloudilka se zajímá o bělidla. Po obeznámení s výrobou papíru tiskařského, balicího, kartonu, lepenky i buničiny nastává debata o nakládání s odpady. Při manévrech mezi kamiony dostanou informace v rozsahu dvou semestrů studia. Bojovník dlouho mlčí, ale v diskusi položí dotaz, jak při použití toaletního papíru rozezná borovici od smrku. Až se všichni dosmějí, Chemička seriózně odpoví.
Z rádia vykřikne Zelená vlna, dálnice je ucpaná, na chvíli jedou objízdnou trasou. Rozhlasový moderátor, Bloudilka jej zná osobně, říká něco o Gruzii. Převozník s Chemičkou začnou vzpomínat. On na gruzínské jídlo a hudbu, ona na alkohol, svého gruzínského expřítele a neochotu obyvatel mluvit rusky. Tam jsem taky nebyla, doplní Bloudilka a Bojovník vyjmenuje dva gruzínské zápasníky. Mladí vzadu si vyslechnou od zkušenějších, proč na Kavkazu, v Pobaltí, Střední Asii i na Ukrajině všichni umějí rusky, a neradi tak mluví. Sovětský svaz nepamatují, neznají jeho nadvládu.
Nechápou, proč Bloudilka mluví o vyrůstání v kleci a ustřižených křídlech. Proč mnozí neumí vzlétnout, i když se klec už otevřela. Nezažili výrazy jako nevhodný původ, kádrový profil, domovní důvěrník. Nikdy se nemuseli prokopávat přes bariéry fyzické, geografické ani mentální. Můžou všechno, svět je váš, na lusknutí prstu s občanským průkazem v zadní kapse. Její přednášku přeruší Bojovník. Ty už přece můžeš lítat taky.
Žlutá počitadla kilometrů porcují slova, zážitky i přání. Převozník je spokojený. Víte, dělám náročnou manažerskou práci, ale jeden den v týdnu píšu scénáře a vy mi tu plníte řádky. Nastiňuje, co teď píše: kulisy, dějovou linku, jasné postavy i kde si neví rady, hlavně u žen. Ženy jsou složitější než kontingenční tabulky a rozpad nákladů! Chemička ke scénáři radí ohledně svobodné dívky a Bloudilka osvětluje pohled ženy vdané už příliš dlouho. Bojovníka zajímá, jestli tam dojde i na sex.
Taky píšu, přiznává Bloudilka, ale teď spíš články do zpravodaje a tiskové zprávy. Aha, takže pracovní cesta s kulturním bonusem. Nečekaná pomlka. Ano, koncert byl velké splněné přání. Druhé přání. Převozník pozná, že jí posmutněl hlas, neví, jak reagovat. Bloudilka se omlouvá, celé roky je zvyklá se omlouvat, nezlobte se, to není moc legrační téma. Bojovník jí za hlavou zabručí, no tak nám to řekni, nemůžeme se pořád smát.
Tak dobře, když v únoru začala na východě válka, nevěděla jsem, jak pomoci. Finančně to skoro nešlo, tedy aspoň organizačně. Jenže pak Rusko začalo hrozit jadernými zbraněmi a já jsem vyrůstala v jaderném strachu. Odmala řeči o nukleárních zbraních, každé ráno se modrooká holčička probouzela s obavou, jestli dnes někomu nerupnou nervy a nespustí to. Celé dětství lži od soudruhů a vážný hlas moderátorky Svobodné Evropy tajně večer v kuchyni. Jaderný stres pominul až po jednání Reagana s Gorbačovem o odzbrojení.
A teď zas pár měsíců nespím strachy, protože Rusko hrozí Ukrajině i zbytku světa. Zas každý večer usínám s obavou, kolik nám zbývá dní a že moje děti přece musí být ještě dospělé a tohle nesmí všechno jen tak skončit. Mnoho věcí jsem si v životě nesplnila, teď chci stihnout aspoň tři. Co nejdřív.
V autě je najednou ticho. Mladí poprvé přemýšlejí o konečnosti života a řidič je zaskočený změnou tématu. Promiňte, špitne Bloudilka, říkala jsem, že to není veselé. Převozník se usměje, co bylo to první? Zvonkově modré šaty. Vždycky jsem je chtěla, ta barva mi ladí k očím. Před týdnem jsem je měla v závěrečných tanečních dcery. První přání splněno.
Chvilku hledá v mobilu, najde fotku matky s dcerou, stejné rysy úsměvů i držení těla, zkušenost vedle nadšení, zvonkově modré šaty s plisovanou sukní a bílé šaty až na zem. Auto stojí v koloně, řidič si může fotku prohlédnout a poprvé se pořádně dívá na Bloudilku, to není možné, že máš tak velikou dceru, hádal jsem ti něco přes třicet. Proto jezdím ráda spolujízdou, směje se Bloudilka, i když je to hrozný risk, řidiči jsou většinou úplně slepí.
Fotka koluje i vzadu a Chemička vzpomíná, že ona v tanečních měla dva přítele naráz. Bojovníka tam kdysi přepadli, cestou, v lakýrkách, proto se dal na karate. Převozník netančí, lovil holky na inteligentní řeči nebo na soucit. Nálada na palubě už je zase veselá, smutek zapomenut. Nebo něco odstartoval?
Převozník pevně drží moderátorské kormidlo. Takže co je třetí přání? To si asi nesplním, muselo by vyjít moc věcí naráz. Kdepak, chceš tři, musíš si je splnit. Bloudilka se zasněně dívá na studenou dubnovou krajinu, pole a řídnoucí lesy. Chtěla bych zažít ráno v Lisabonu. Vědět, jak voní. Slyšet moře a racky. Cítit rybinu a popíjet kávu. Lisabon? Proč Lisabon?
Když jsem měla děti malinké, cestovala jsem jen mezi pračkou, plotnou a lékaři. Deset let, možná víc, čas utíká jinak. A pak poprvé vyrazila mezi lidi. Na nádvoří zámku, v horkém červnovém večeru, vykládal písničkář o Portugalsku. Muzika ho neuživí, vozí lidi do Lisabonu. Ne jako turisty. Žít tam. Toulat se uličkami, pít kávu, fandit se stařenkami fotbalu a poslouchat fado. Písně, kde se mísí žal s krásou.
V Lisabonu jsem žila rok s portugalským přítelem, hlásí vesele Chemička a Převozník s Bloudilkou se smějí, už to zní jako refrén. Chemička osvětluje zvyky a rarity, říká základní fráze: Kde najdu toaletu a Jsem vegetariánka. Bloudilka srovnává se španělštinou, ano, to je taková šišlavá španělština, a Převozníkovi svítí oči, příklady, chci slyšet příklady. Vpředu Bloudilka loví v hlavě i v mobilu španělské věty, vzadu Chemička kontruje portugalsky. Ta ozvěna se všem líbí, pánové zadávají věty, dámy překládají, všichni sborově opakují. Bloudilka se zajíkne, víte, co mi teď píplo na mobil? Reklama na levné letenky, a hádejte kam? Trojice sborově: Do Lisabonu! Technika nás odposlouchává, to snad ne, a Bloudilka hledá termíny, ten nejlevnější je hned dnes večer z Prahy. Zpáteční za pět set třicet! To by bylo hezké, zabaleno máme všichni…
Svět se najednou podivně zrychlí. Nebo zpomalí? Převozník drží pevně kormidlo a tři lidé z legrace rolují v mobilu. Chemička: Ubytování u přístavu, dva pokoje za sto euro. Bojovník: Mám tam MMA kámoše, píše mi, že by nás svezl na lodi. Bloudilka: Zítra tam hlásí osmnáct stupňů, zubní kartáček i náhradní prádlo mám. Kormidelník: Mám chuť na kávu v Lisabonu!
Ticho, ještě ticho, jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet. Tabule EXIT 66. Převozníkovi svítí oči, sleduje cestu i mladé ve zpětném zrcátku. Je čas to říct. Teď! Jak moc jste spontánní?
***
Ticho. Nekonečné ticho. Šum moře patří k tichu. Všichni ostatní spí, snad i racci. Scéna se mění pomalu. Zatroubí loď. Obloha líně bledne. Prosvětlený opar spojuje moře a domy. Opatrné zavrzání balkonových dveří. Hlava s vlnami barvy písku a přes ramena deka. Usedá na otlučenou židli, studená chodidla schová pod deku. Kolena u brady, deka je pláštěm, židle trůnem. Všechno jí teď patří. Moře, přístav, slaný vzduch. Nádech. Hluboký nádech. A spokojený úsměv.
Královny se nedojímají. Teď je to všechno jen pro ni. Obzor v barvě jejích očí. Lampy v uličkách, vánek s vůní rybiny. Tohle si musí pamatovat. Každou vteřinu ticha před svítáním. Probouzení oken a zvuk rolety v pekařství. Klapot prvních chodců a motocykly. Cinknutí tramvaje a výkřik posledního opilce. Přibývání života. Rackové a ranní zprávy odnaproti.
Balkonové dveře skřípnou podruhé. Dlouhán se opře o zábradlí, zkontroluje obzor, kapitán na můstku. Až pak se otočí ke královně, pomačkaný úsměv.
– Dobré ráno! Jak je?
– Bom. Muito bom.
– Po svítání jdeme na snídani. Je čas na kávu v Lisabonu.
