Měla by se EU změnit ve Spojené státy evropské? (ilustrační foto) FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
ESEJ / Existenční rozměr politiky je zpátky na scéně. Tento princip sice nikdy úplně nezmizel, ale poválečný vývoj v Evropě jej bezprecedentně oslabil a dnes je zpět, v první řadě. Dějiny lidstva jsou dějinami válek a hlavní účelem vládnutí je, bylo a bude zajištění bezpečí těch, kteří se vládnutí (práva) podřizují. Stejně pregnantně to vystihl Carl Schmitt, když za hlavní princip politiky označil odlišení přítele a nepřítele. Evropa má dnes plno přiznaných i skrytých nepřátel. I proto budou volby do Evropského parlamentu, v České republice naplánované na 7. a 8. června, tak důležité.
Po dvě generace čerpala Evropa onu příslovečnou mírovou dividendu, což bylo způsobeno její částečně dobrovolnou a částečně okolnostmi vynucenou pacifikací. Evropa se de facto stala nárazníkovým pásmem mezi USA a SSSR. Dvougenerační zkušenost této politické kastrace pak byla po konci studené války dále posílena euforií z pádu železné opony a vírou, že lidstvo se nezadržitelně blíží k věčnému míru a ke globální občanské společnosti. Jenže neblíží!
Evropa jako spící obryně
Proto je dnes Evropa oprávněně připodobňována ke spící obryni – se svojí obří ekonomickou, kulturní a intelektuální silou. Obryně se probouzí pomalu a její první tápavé kroky nechávají leckoho na pochybách, zda je probuzená obryně jen unavená (rozuměj, nadměrnou spotřebou zmalátněná), anebo také malinko slaboduchá či infantilní, neboť ztratila zdravý sebezáchovný instinkt.
O infantilním nedostatku našeho sebezáchovného instinktu nás v těchto dnech přesvědčují například předvolební billboardy, které oblepily Českou republiku: „Evropě to zarazíme“, „od Evropy ochráníme“, „v Evropě se neztratíme“ – bůh ví, co se nám snaží autoři sdělit odkazem na svůj dobrý orientační smysl, raději se ani nedomýšlím. Naprostá většina těch billboardových sdělení rámuje EU jako vnější cizí vládu, místo toho, abychom za EU převzali odpovědnost. My ale jsme, chceme a musíme být EU.
Liberální demokracie je v ohrožení
Budu do Evropského parlamentu volit takové zástupce, kteří se nejen hlásí k odpovědnosti za EU, ale v evropské politice se také dobře orientují (a tedy nepotřebují o tom přesvědčovat). To by mělo být po dvaceti letech našeho členství v EU samozřejmé. V dnešní Evropě je liberální demokracie v trvalém ohrožení a jedině EU může vytvářet efektivní politický leadership.
Jedině EU totiž může koncentrovat dostatečnou politickou a vojenskou moc, která nás uchrání před agresivním Ruskem a stále asertivnější Čínou. A jedině evropská společnost je schopna mobilizovat dostatečné občanské a institucionální zdroje, které udrží takovou koncentraci moci pod veřejnou kontrolou.
Tři generace Evropanů podlehli iluzi, že výsostným obsahem politiky je ochrana individuálních práv a svobod a nalézání optimální rovnováhy mezi sociálními jistotami a individuálními příležitostmi. To sice stále platí, jenže nejen to. Většina z našich běžných politických problémů totiž nedává smysl, pokud bojujeme o holý život. Mírová politika a ekonomika funguje jinak, než válečná politika a ekonomika. Válečná politika a ekonomika vyžaduje větší rozhodnost, jednotu, disciplínu – nic z toho ale liberální demokracie příliš nepěstují a v mírových podmínkách to zpravidla ani moc nevadí.
Demokracie se musí bránit
Demokracie a válka si zkrátka moc nerozumí a je na nás, aby našly společnou řeč. Nebude to jednoduché. Jak uvádí často připomínaná teze pruského generála Carla von Clausewitze, válka je pokračování politiky jinými prostředky. Platí to i naopak?
Politika bývá označována jako boj, jako válčení bez zabíjení. Jenže principem demokratické politiky je svoboda slova a ta se s násilím neslučuje, ani s tím rétorickým. Kam až může vést nenávistná mobilizační rétorika, nám ukázal tragický útok na slovenského premiéra. Domácí politika musí zůstat nenásilná. Ovšem demokracie musí mít sílu bránit se – hybridně, vojensky, efektivně a spravedlivě.
Národní státy v Evropě na to nemají, jsou slabé a omezené. Určité rozumné kroky již dosud malátná obryně jménem EU učinila – rychlý vstup Finska a Švédska do NATO, ekonomická reakce EU na covidem a ekonomickou krizí zasaženou Evropu, jednotný postup na podporu Ukrajinu. Také evropská veřejná sféra je dnes – pod tíhou kaskády nekonečných krizí po roce 2008 – konsolidovanější než kdy dříve. Tomuto procesu odpovídá i konsolidace evropské identity, která by neměla být s národními identitami v rozporu. Měla by být jejich integrální součástí.
Tvoří se evropská identita
Identita se přirozeně tvoří tam, kde je moc a v situaci ohrožení to platí dvojnásob. Na koncept bezpečnostního státu (hard power), který v polovině 17. století nejpregnantněji zdůvodnil – pod tíhou tragických důsledků náboženských válek v Evropě – anglický osvícenec Thomas Hobbes, jsme ochotně (a poněkud ledabyle) zapomněli. Lze to pochopit, válka je hydra, nikdo ji nechce, raději ani pomyslet. Jenže současné evropské společnosti dnes nejsou schopny své občany efektivně chránit.
Již nějakou dobu jsme součástí něčeho, co americká filosofka Nancy Fraser označila jako post-vestfálské období dezintegrované státní suverenity. Bezpečnostní záruky Evropanů – chtějí-li si udržet většinu svých liberálních hodnot, sociální jistoty i blahobyt – dnes může zajistit jedině velmi těsná spolupráce v otázce ochrany a bezpečnosti. To znamená bezpečnostní (tedy v jistém smyslu postátněná) Evropská unie. Welcome back, Mr. Hobbes!
Karel B. Müller je profesor politologie, který přednáší na vysoké škole CEVRO Institut. Zabývá se otázkami demokratického vládnutí, občanské společnosti a europeizace.
