Michael Kocáb s Pražským výběrem na koncertu v Drážďanech (21. 8. 2022) FOTO: Mikuláš Fajt / se svolením autora
FOTO: Mikuláš Fajt / se svolením autora
V saských Drážďanech letos probíhá unikátní kulturní česká sezóna, a to pod názvem „Všechnu moc imaginaci“, který jí dal její iniciátor, historik umění a kurátor Jiří Fajt. Součástí festivalu, podpořeného a spolupořádaného Česko-německým fondem budoucnosti, byl i úspěšný koncert Michaela Kocába, frontmana rockové skupiny Pražský výběr, někdejšího poslance a ministra pro lidská práva a národnostní menšiny, který se symbolicky odehrál 21. srpna, ve výroční den sovětské okupace Československa. Tentýž den se začal rodit rozhovor, jehož finální podoba je z poloviny září. Michael Kocáb se v něm ukazuje jako člověk hlubokého politického citu, který dobře ví, jak nezbytná je imaginace i pro politická rozhodnutí.
Je 21. srpna 2022, výročí sovětské okupace Československa v roce 1968. Právě skončil koncert vaší kapely. Před koncertem jste se zúčastnil pódiové diskuse o svobodě. Máme stále svobodu, nyní s Rusy na Ukrajině za zády?
To je přece řečnická otázka, na kterou znáte odpověď. Úplnou svobodu totiž z různých důvodů nemáme. Když se nám v roce 1991 podařilo odsunout sovětská okupační vojska, následujících třicet let jsem upozorňoval na to, že se musíme energeticky odstřihnout od Ruska. Nebyl jsem sám, kdo to zdůrazňoval. Naše politické elity s výjimkou prezidenta Havla na to bohužel neslyšely, a dokonce donedávna uvažovaly, že by Rusové u nás stavěli další bloky jaderných elektráren. Teď máme výsledek. Bavíme se často o zbraních hromadného ničení a s trochou nadsázky mezi ně můžeme zařadit i závislost na plynu a ropě. Kdyby Putin chtěl, na zimu to zavře.
A neměly by nám to české a evropské politické elity začít hlasitěji říkat? Že svoboda něco stojí a budeme se muset více uskromnit?
Ano, ale politici by samozřejmě museli vysvětlit důvody pro takové nabádání. Lidé jim totiž mohou namítnout: Proč jste celých 30 let po sametové revoluci nehledali alternativní zdroje k ruskému plynu a ropě, proč jste se po zkušenostech se sovětským útlakem nedokázali surovinově odstřihnout od Ruska? Proč Česko nakonec zůstalo na ruském plynu závislé takřka ze 100 procent? Dnes na tuto neprozíravou politiku vůči Rusku těžce doplácíme, stejně jako v různé míře i další evropské země. A Ukrajina krvácí… Měli bychom počítat i s variantou, že Putin může úplně zastavit dodávky plynu a ropy do Evropy a pokusí se tak rozvrátit soudržnost EU. Ale kdybychom chtěli zobchodovat dodávky ruského plynu za konec podpory pro Ukrajinu, byla by to naprostá politická katastrofa, která by se celé Evropě v budoucnu zle vymstila.
Někde jste řekl, že kdybyste kandidoval na prezidenta, chtěl byste měnit náladu v Česku. O vaší prezidentské kandidatuře se veřejně mluví jako o možnosti, vy jste se dosud nevyjádřil. Zkuste mi, prosím, odpovědět z perspektivy prezidentského úřadu. Jak vypadá svobodná nálada? A proč máme občas pocit, že se nám taková nálada příliš nedaří?
Myslím, že je přece možné, aby si lidé byli blíže a žili spokojeněji a šťastněji. Například hudba, včetně té naší, tomu snad trochu pomáhá. Špatná nálada, která se u nás ve velké míře projevuje, neodpovídá našim životním podmínkám. V celosvětovém srovnání se máme velmi dobře. Tak proč jsme tak často naštvaní? Důvodů je více, ale mezi hlavní patří určitě fakt, že v čele našeho státu stáli v posledních letech lidé, kteří prošustrovali důvěru občanů. Po roce 1989 jsme se vymanili z vlivu Sovětského svazu, skoncovali s komunisty, zařadili se do rodiny evropských demokratických států a získali velkou porci svobody, po které jsme několik desetiletí toužili. Občané to přijali nadšeně za své.
Po odchodu Václava Havla však začalo toto politické paradigma korodovat. Do čela státu se dostali bývalí komunisté, kteří začali pošilhávat po Rusku a nově i po Číně, nenápadně problematizovali naše členství v EU a NATO, marginalizovali občanskou společnost, neziskové organizace a lidská práva. Rozvíjely se korupční a klientelistické vztahy a naše justice měřila nezřídka dvojím metrem. Novopečení mocipáni neváhali ve veřejném prostoru dehonestovat jedince nebo i celé skupiny lidí. Snížil se k tomu i prezident Zeman nestoudným pomlouváním novinářů a intelektuálů, které označil za žvanící „pražskou kavárnu“. Ve svých invektivách se nevyhnul ani vysokoškolským profesorům a lidem, kteří nesplňovali jeho představy.
Ale máme i další vrcholné politiky, kteří do společnosti léta vnášeli korozi základních mravních hodnot. Pravicový extremista Tomio Okamura dělí lidi na „slušné“ a „neslušné“. Nevím, kde na to vzal právo. Respekt k názoru druhých i další demokratické zásady se vytrácely a naše politika hrubla. Stala se v mnoha případech i vyloženě sprostou a arogantní. Duše národa začala opět – podobně jako za socialismu – okorávat. Ve vztahu k věcem veřejným a politice začali mnozí občané propadat letargii, jiní pocitu, že je vše jedno, a tak „kašlou na vrchnost“, jiní agresivitě a touze vymést celý ten politický chlév, a jiní beznaději. Společnost je rozdrobená a nevraživá. Pak stačí jakákoli sociální rozbuška a máte tu celospolečenský konflikt.
Často zdůrazňuji vlastnosti, které by, dle mého názoru, měl mít budoucí prezident, a o nichž se moc nemluví. Laskavost, velkorysost a shovívavost. Tak jak jsme je poznali například u Václava Havla či nedávno zesnulé královny Alžběty. Tyto vlastnosti by měly zdobit velké státníky. Pár státnických osobností v Česku máme, ale není jich mnoho a nejsou dost slyšet. Poznáte je podle toho, že dokážou pochopit a seřadit zásadní politické priority planetárního rozměru.
Každý stát má logicky vlastní priority, ale některé jsou nám všem společné a na těch musíme pracovat ruku v ruce. Mám na mysli problematiku oteplování planety, usilovný zápas o zachování míru, snahu a zachování přijatelné životní úrovně pro všechny obyvatele planety s důrazem na vlastní národ a péči o demokracii a prosazování univerzálních lidských práv. Pokud vrcholný politik nemá tyto priority tzv. v genech a spíše se věnuje politickému hašteření a boji o voličské hlasy, pak to není státnická osobnost.
Když jsem koncert Pražského výběru před více než pětatřiceti lety navštívil poprvé, na pódiu stál vzdorovitý mladý muž, skupina byla ztělesněným opakem oficiální bolševické estetiky, vaši hudbu jsme milovali jako provokaci spojenou s hudební virtuozitou. Dnes jsem měl dojem, že když zpíváte úplně stejné písně, vypadáte trochu jako nějaký prorok. A divil jsem se, že ty staré texty stále fungují…
Myslím si, že leckterá naše sdělení přetrvala. Kdysi jsem šil texty písní na míru pro komunistický režim a jeho tehdejší vysoké představitele, jenže sdělení fungují i nadále. Některé texty dostaly skutečně prorocký nádech, protože už v osmdesátých a devadesátých letech předvídaly dnešní události, nebo karikovaly mocenské poklesky, které se dnes objevují někdy i v podobné míře jako za normalizace. Většina našich textů z osmdesátých let je přesaditelná do dnešní doby. Musím přiznat, že jsem s tím nepočítal. Myslel jsem si, že palčivá aktualita našich textů časem odplyne. Asi je to tím, že se lidé málo mění. Nakonec to vidíme i u Rusů.
Mysleli jsme si, že primární arogance, pohrdání lidskými životy, se váže k bolševické ideologii. Teď vidíme, že ne. Bolševismus je definitivně pryč, ale ruské chování kopíruje stalinistické a brežněvovské modely. Lidé se nemění tak rychle. Máme před sebou obrovské úkoly. Svého času Jelcin udělal lidský řetěz kolem Moskvy, když armáda chtěla zničit reformy. Myslím, že bychom měli udělat lidský řetěz kolem Evropy. Máme se chytit za ruce a chránit naše hodnoty. Proto je důležité, abychom v tomto demokratickém prostoru spolupracovali.
Vznikají o těchto věcech v Pražském výběru nové písně?
Nejde to. Naše kapela není ve vnímání politiky sjednocená. Ale když začneme hrát, je jasné, že šíříme svobodu. Dnes mě k politickému obsahu naší hudby ani nic nepudí. Ten byl důležitý za takzvané normalizace po roce 1968, kdy na kulturu komunisté vyvíjeli ohromný tlak. Dnes toho písničkou tolik nevyřešíte. Nutná je politická práce.
O politické práci v době sametové revoluce a těsně po ní jste napsal knihu. Můžete nám ji představit?
Kniha se jmenuje Vabank. Soustředí se na dobu sametové revoluce, a na odsun sovětských vojsk. Na začátku práce na knize jsem si řekl, že když přímý účastník všech těch věcí, což jsem byl, začne po třiceti letech vzpomínat, není nikde zaručeno, že jeho vzpomínky jsou objektivní. Do knihy jsem proto dal jen události, pro které jsem měl písemné doklady. Každá moje věta je ověřitelná v dobových historických materiálech. Moje kniha mapuje jednání s našimi čelnými bolševiky, s předsedou vlády, náčelníkem generálního štábu, náčelníkem západního vojenského okruhu. Se Sověty, s lidmi ze sovětské ambasády, z Nejvyššího sovětu SSSR, z KGB a tak dále. Kniha dostala první cenu za literaturu faktu, což znamená, že ji posoudili historici a konstatovali, že jsem si nevymýšlel.
Kniha se jmenuje Vabank, protože když si ji přečtete, dojde vám, na jakém vlásku všechno tehdy viselo. Hráli jsme vabank. Na podobném vlásku visel osud Ukrajiny. Jenže v případě Ukrajiny se vlásek utrhl. V našem případě se neutrhl, protože v Kremlu seděl Gorbačov. Přes mnoho svých chyb to byl dobrý člověk. Než zemřel, říkal, že Putin zničil jeho životní dílo. Gorbačovovi šlo o to, aby skončila studená válka. Ne, aby padl socialismus. Chtěl, aby skončilo nepřátelství mezi Východem a Západem, aby se snížil jaderný potenciál a utichly zbraně. To se mu povedlo, a Putin to zničil.
Václav Havel uměl lidi přivést ke kompromisu a přidělit jim role. Zažil jsem ho takto ve studentském koordinačním centru v roce 1989. Popište nám Havla v této jeho schopnosti vést dialog. Náš úspěch v roce 1989 nebyl myslitelný bez dialogu ani bez iniciativy Most, kterou jste založil. Náš vlásek se neutrhl, protože na obou stranách barikády stáli lidé ochotní spolu mluvit.
V červnu roku 1989 jsme založili s Michalem Horáčkem iniciativu Most. Chtěli jsme po vzoru Polska vytvořit prostředí kulatých stolů, kde bude o politickém uvolnění jednat protikomunistický disent s představiteli totalitní komunistické strany. Základní idea spočívala v tom, že se už v tomto prvním kroku pokusíme narušit jednotný postup komunistických pohlavárů a oslabit tak jejich odhodlání udržet moc za každou cenu. Jinými slovy, zažehnout v jejich řadách vnitřní rozpory o to, jak přistoupit ke Gorbačovově perestrojce, respektive co udělat s vyprázdněným byrokratickým socialismem a s jeho naprosto zdiskreditovanými a hloupými představiteli typu Jakeše, Štěpána nebo Biľaka. Rozhodli jsme se proto, že s ÚV KSČ jednat nebudeme a zaměříme se na předsedu federální vlády Ladislava Adamce, který se nám jevil jako relativně nejrozumnější a nejrealističtější komunista.
Nahrál tomu i fakt, že se Michal Horáček náhodně seznámil s tehdejším premiérovým poradcem Oskarem Krejčím, který potom sehrál naprosto zásadní roli v následujících událostech. Existovalo tehdy i hnutí Obroda, což byli reformní komunisté, kterých se jejich strana zbavila po roce 1968.
Ti měli jinou koncepci, o které se v knize Vabank dočtete, ale my jsme chtěli komunisty rozdělit a vytvořit mezi nimi napětí. Jednáme s Adamcem, s nikým jiným. On je předseda vlády, tak prosím tedy, ale názor zločinné komunistické strany a jejího Ústředního výboru nás nezajímá.
Havlovi se tato idea líbila, i když ji považoval za riskantní a varoval mě před možným Adamcovým úskokem. Bylo to riskantní, ale povedlo se to a byl tak předurčen následující vývoj sametové revoluce a konečný pád socialismu. Pak jsme den po dni s Václavem Havlem a na půdě Občanského fóra vymýšleli, jak hovory směřovat k většímu uvolnění ve společnosti. Premiér Adamec po několika krocích skutečně ztratil podporu své strany a na mimořádném zasedání ÚV KSČ, 24. listopadu 1989, dokonce v jednu chvíli komunističtí jestřábi uvažovali o jeho zatčení. Odvahu na to ale již nesebrali, protože OF a VPN s ním v té době již intenzivně jednaly při setkáních, které jsme s Horáčkem na téměř každý den plánovali.
V jejich očích Havel zosobňoval rodící se revoluci a Adamec byl jediným vedoucím komunistou, se kterým se Havel bavil. A byla tu ještě jedna důležitá okolnost. S Adamcem, Krejčím a potažmo i se vzdáleným Gorbačovem jsme měli, jakkoli to zní paradoxně, jeden společný cíl: vyjmenovaná trojice komunistů usiluje o zachování socialismu, OF a VPN usiluje o pád socialismu, ale obě strany společně prohlašují – nesmí téci krev… bojujeme, ale ne za cenu občanské války… armáda nesmí být použita.
Kdo tehdy uvažoval o použití armády proti demonstrantům?
ÚV KSČ chtěl armádu použít, ale soudruzi se nemohli dohodnout na okamžiku spuštění akce Zásah, což bylo vyslání armády proti demonstrantům. Pak by v akci Norbert zatkli tisíce „nepřátel režimu“ podle předem vypracovaných jmenných seznamů a v akci Vlna by znovu ovládli sdělovací prostředky, které se jim trhaly ze řetězů.
Měli to připravené, ministr obrany k tomu vyzýval, ale blokoval to předseda vlády Adamec, a ještě několik vlivných členů ÚV KSČ, jako například Štrougal. Zablokovali se i sami svým dvojsmyslným usnesením, ve kterém stálo, že síly nebude použito, pokud nebudou ohroženy základy socialismu. To už je úplně směšné, protože pak se dohadovali, zda už jsou ty základy ohrožovány, nebo ještě ne, a při tom jim utekl veškerý čas k sebeobraně. Byli zkrátka paralyzováni svojí nerozhodností a neschopností pochopit, jaký dějinný zvrat se dal do pohybu.
V této situaci jsem se vypravil za náčelníkem západního vojenského okruhu Mojmírem Zachariášem. Byl to generálplukovník, který měl pod sebou 85 procent pozemních sil československé armády a v případě konfliktu (podle Varšavské smlouvy) i Střední skupinu sovětských vojsk umístěnou na našem území. Argumentoval jsem svým přesvědčením o vojenské cti armádních velitelů. Řekl jsem mu, že docílil vrcholné vojenské kariéry a že má před sebou životní rozhodnutí. „Chcete tuto kariéru zakončit tím, že začnete střílet do vlastních dětí? Do vlastních občanů? To uděláte?“ – „Neudělám!“
Po asi dvouhodinové rozmluvě s generálem jsem tuto odpověď spíše očekával. Cítil jsem v něm něco odpovědného, spolehlivého. Tento muž přislíbil, že pokud bude velet Západnímu vojenskému okruhu on, armáda proti lidem v Československu nezasáhne. Slíbil, splnil, a později byl zařazen mezi několik nejstatečnějších generálů od založení naší republiky. Druhý den jsem navštívil náčelníka generálního štábu Miroslava Vacka, a také on přislíbil, že proti revoluci nezasáhne silou.
V týž den byl povolán ke konzultacím do Moskvy sovětský velvyslanec Lomakin, který patřil k jestřábům a sáhnout ke zbraním by se určitě nerozpakoval. Byl však nahrazen velvyslancem Borisem Pankinem, což byl Gorbačovův muž. Zcela kromobyčejnou postavou na straně komunistů byl, jak už jsem řekl, Adamcův poradce Oskar Krejčí. Dodnes přemýšlím o jeho motivacích. Byl marxistický ideolog, který pochopil, že tato jakešovská karikatura socialismu už nemá šanci na přežití.
Našlo se zkrátka i na straně našich protivníků několik racionálních komunistů, kteří nechtěli zopakovat rok 1968 a odmítli zbytečně prolévat krev. Naše revoluce byla zažehnuta až po červnových polosvobodných volbách do polského Sejmu, krátce po pádu berlínské zdi a demontáži rudé hvězdy z parlamentu v Budapešti, měsíc před rumunskými událostmi, ale na konci roku 1989 už jsme byli v čele pelotonu. Sovětské impérium stále trvalo, v čele všech států východního bloku stáli komunisté, jen Československo mělo prvního antikomunistického prezidenta – Václava Havla.
Na počátku roku 1991 přeskočila jiskra rozvratu – staří komunisté ji po vzoru Brežněva nazývali „kontra“ – do pobaltských zemí. Byl jsem ve Vilniusu se skupinou poslanců ve dnech, kdy sovětské tanky útočily na televizní věž. Jeli jsme tam, abychom vyjádřili prezidentu Landsbergisovi svoji podporu. V Sovětském svazu se zatím přehříval reaktor politického Černobylu II. Na konci roku 1991pak došlo k jeho výbuchu a nastal zlom srovnatelný se pádem Římské říše. Pak přišel po Jelcinovi Putin a řekl, že to byla největší geopolitická katastrofa 20. století. Nebyla to katastrofa, byl to pád říše zla. Z našeho hlediska to bylo vítězství.
Drážďanský festival se jmenuje „Všechnu moc imaginaci“. Jaké místo má imaginace v politice? Ptám se vás jako odborníka, protože děláte umění i politiku.
Imaginace má v politice důležité místo. Posunuje politiku dopředu. Ne vždy se však prosadí proti takzvané reálpolitice. Zkusím vyjmenovat pár příkladů, kdy se prosadila. Bylo to v období Václava Havla, jednoznačně. Inspiroval politická rozhodování u nás, ale i u mnohem větších zemí, včetně velmocí. Angela Merkelová tak možná nevypadala, ale Německo posunovala s velkou fantazií dopředu. Udělala chybu, když věřila, že se Rusko už nevrátí do svých bot, ale moc jí to nezazlívám. Je to dobrá žena, a kdyby byla ještě u moci, možná by k útoku na Ukrajinu nedošlo. Imaginaci vidíte i u Winstona Churchilla. Byl to sice tvrdý politik, ale na místo dohody se zlem nabídl krev, pot a slzy. To potřebuje velkou představivost a odvahu. Úplně tím změnil tehdejší vzorec politického myšlení Hitlerem uštknutých států. Dalším příkladem byl Ronald Reagan.
Imaginaci vidíte i u prezidenta Zelenského. Promlouvá k jednomu světovému parlamentu za druhým, naléhá, kritizuje, používá kategorický imperativ a fantazíruje o vítězství. Fantazii proměňuje v naději, a tu pak v realitu. Kdo by si to dovolil? Ale je charismatický a přesvědčivý a dostává zbraně, které potřebuje. Kdo by kdy mohl uvěřit, že Ukrajina se ubrání gigantické ruské armádě? A možná právě díky Zelenského imaginaci se to povede. Vizionáři v politice se nebojí vrhnout do světa novou linii, a pokud je správná, zafunguje. Politici bez imaginace stačí na každodenní politiku, ale když přijdou velké výzvy, tápou.
Můj vizionářský plán pro budoucnost je celosvětové jaderné odzbrojení. Není to nic nového, taková smlouva už existuje. Už 1. července 1968 podepsalo Smlouvu o nešíření jaderných zbraní 189 států a nyní nastal čas ji oprášit a vynutit. Jednou snad bude agrese vůči Ukrajině ukončena a pak nastane otázka, co se sankcemi, které mohou vyprovokovat drastický ekonomický úpadek Ruska. Pak by Západ mohl Rusku navrhnout připojení se k úplnému jadernému odzbrojení výměnou za stažení sankcí. Tohoto procesu by se zúčastnily všechny jaderné mocnosti světa pod přísnou mezinárodní kontrolou. Došlo by k velkému poklesu mezinárodního napětí a byly by uvolněny astronomické sumy do ekonomiky všech zúčastněných zemí.
Námitka, že některé země by se snažily v jaderném programu pokračovat tajně dál, neobstojí, jakkoli je relevantní. Malé počty jaderných hlavic pokradmu vyrobených již planetu neohrozí. Současné stavy jaderné munice však ano. Pokud k úplnému jadernému odzbrojení v horizontu nejpozději několika desítek let nedojde, jednou to tady opravdu bouchne. Jaderným vyhrožováním vypustilo Rusko džina z láhve ven a současná realita neumožňuje mocným tohoto světa riskovat osud planety.
Vycházíte z nějakých konkrétnějších informací o jaderném potenciálu velmocí?
Ano. Mám k dispozici poměrně přesné odhady počtů jaderných hlavic v jednotlivých zemích a také různé propočty důsledků jaderných útoků. Ale musím je brát s rezervou hned z několika důvodů. Za prvé: nikdo nemůže zaručit, zda některá jaderná mocnost neudává vyšší čísla buď z důvodů odstrašení protistrany, či naopak nižší čísla, aby utajila velikost svého skutečného potenciálu. Za druhé: jakkoli jsou počty jaderných hlavic ukrutně vysoké, nukleární válka je málo pravděpodobná, protože jaderný protiúder by mohl zcela zničit zemi útočníka. Jinými slovy: kdyby Putin rozpoutal jadernou válku, byla by to sebevražda Ruska. A konečně za třetí: nesmíme sami sebe uvádět do paniky, která nás může oslabit. Musíme věřit a doufat, že do šílenství jaderné války se nikdo nikdy nepustí.
Při útoku na Hirošimu a Nagasaki zemřelo asi 100 tisíc lidí okamžitě a přes 300 tisíc lidí do pěti let. Přitom bomba Little Boy měla sílu „jen“ asi 15 kilotun TNT a bomba Fat Man 20 kilotun TNT. Síla současných jaderných bomb se uvádí už v megatunách čili v tisícinásobcích. Nukleární konfrontace mezi Ruskem a Amerikou by podle renomovaných propočtů amerických univerzit mohla zapříčinit okamžitou smrt až nižších stovek milionů lidí a následný hladomor na konci druhého roku by způsobil smrt miliard lidí. To by znamenalo v podstatě vyhubení lidstva a nevěřím, že by se k tomu odhodlal sebevětší padouch.
Nicméně počty mezi pěti a šesti tisíci jaderných hlavic v Rusku a v podobném počtu v USA, kolem 300 hlavic v Číně a také ve Francii, nějakých 225 hlavic ve Velké Británii a o něco menší počty v Izraeli, Pákistánu, Indii a KLDR nás varují před zlým úmyslem, omylem, nebo nehodou, které by mohly uvrhnout svět do záhuby. Proto je nutné zničit veškeré nukleární zbraně.
A pokud bych se vás zeptal na Rusko?
Nyní v polovině září podniká Ukrajina protiútoky na Ruskem dobyté pozice a získala zpět podle informací 6 až 9 tisíc čtverečních kilometrů. Putin údajně ztrácí podporu a legitimitu. To by mělo být zdrojem naděje a odhodlání ukrajinského lidu, jakož i občanů celé Evropy. Na druhou stranu ale nesmí být podceněn ruský válečný potenciál, který disponuje zbraněmi hromadného ničení, které zatím nebyly použity, nebo jen ve velmi omezené míře. V podstatě byly jen testovány. Jedná se o hypersonické střely dosahující tak vysokých rychlostí, že jsou protivzdušnou obranou víceméně nezachytitelné. O vynášenou balistickou raketu Kinžal, dosahující rychlostí pět Machů (cca 5x rychlost zvuku), nebo protilodní osmi Machovou křižující střelu Zirkon, nebo vysoko-hypersonický kluzák Avangard, který dosahuje podle ruských zdrojů rychlosti až 27 Machů (32 000 km/h) a současně dokáže ostře manévrovat.
Od roku 2016 Rusko testuje a dnes už i vyrábí také 35 metrů dlouhou mezikontinentální balistickou raketu Satan 2 (RS-28 Sarmat), odpalovanou z podzemního sila, s udávaným doletem až 18 000 kilometrů. Tzv. „raketa posledního soudu“ má být schopna přepravit patnáct taktických anebo 10 strategických samostatně řiditelných jaderných střel. Údajně lze podvěsit i hypersonické střely. Kdyby se tyto rakety rozlétly do jaderných elektráren napadené země, nemusím asi důsledky popisovat. Už v průběhu odsunu sovětských vojsk jsem zachytil informace o Satanu I umístěném na Ukrajině, nějakých 200 km od Černobylu, který byl schopen dosáhnout území USA. A to byla teprve 1. generace.
Putin disponuje i sadou zakázaných zbraní, se kterými si zahrává. Mám na mysli kazetovou munici již použitou v Kramatorsku, plastikové miny PTM-1M, protipěchotní miny zakázané Ottawskou úmluvou z roku 1997, střepinové bomby na padácích známé jako parafrag, fosforové granáty, vakuovou termobarickou aerosolovou bombu zvanou „otec všech bomb“ a další. Rusko disponuje podle veřejných zdrojů mezi dvěma a čtyřmi tisíci bojových letadel. Zatím nevyhlásilo válku a nepoužilo kobercové nálety.
Opět si ale musíme připomenout, že nemáme žádné spolehlivé informace o počtech a schopnosti všech těchto zbraní k ostrému bojovému nasazení. Kdyby však schopné byly jen částečně a v malých počtech, a i kdybychom jejich zničující sílu podělili dvěma, čtyřmi, nebo osmi, byla by stále ohromující. Máme jistotu, že současné Rusko něco takového neudělá? Rusko má asi milion lidí vojenského obslužného personálu a milion vojáků, z nichž nezanedbatelná část již padla, nebo je zraněna či demoralizována. V těchto dnech se přetřásá otázka eventuální mobilizace, která by mu mohla sice dodat nižší desítky tisíc rekrutů, ale současně také vyvolat kategorický odpor ruské veřejnosti. Putin je určitě na konci sil ve válce konvenčního typu a sáhnout ke zbraním hromadného ničení se logicky musí obávat. Protiúder ze strany NATO by byl totiž pro Rusko naprosto zničující.
V pódiové diskusi jste zmiňoval i sílu matek padlých vojáků. Ta se však v Rusku bohužel zatím neukázala.
Matky v Rusku zatím nejsou slyšet. Alespoň pro nás. Může to být způsobeno tím, že ve válce bojují vojáci ze vzdálených oblastí Ruska. Mám však dojem, že se to postupně mění a nespokojenost Rusů s touto „speciální vojenskou operací“ začíná prosakovat na povrch.
Jak hodnotíte evropskou politickou reakci na válku Ruska proti Ukrajině?
Leckým pohrdaná evropská reprezentace drží velmi dobře. Někteří lidé v Evropě by možná chtěli, aby Ukrajina obětovala kusy svého území výměnou za plyn a klid pro Evropu, ale nevyšší politická vrstva stále drží vysokou laťku normativní morálky. Němci stejně jako Američané. Jsem na ně hrdý. Riskují, že jim bude vyčítáno, že lidé v zimě budou mrznout, že se sníží životní úroveň v mnoha zemích, že dozbrojováním Ukrajiny přilévají olej do ohně, ale oni stále drží prapor svobody, demokracie a chcete-li státní svrchovanosti.
Vzpomínám si při této příležitosti na odsun sovětských vojsk na počátku devadesátých let minulého století. Říkal jsem někdejšímu šéfovi reformních komunistů z roku 1968 Dubčekovi, který byl v té době předsedou parlamentu, že kontrolu odsunu sovětských vojsk musí dělat on, jako známá osobnost, přímo spojená s invazí. Dubček mi řekl, že by to moc rád dělal, ale nechá to na mě, protože jsme na SSSR energeticky závislí a blíží se zima. Zima se blíží i dnes. Dubček byl politik s druhou nejvyšší odpovědností ve státě a nechtěl riskovat. Velmi se bojím toho, že lidé budou říkat, že Ukrajina nám za všechny ty obtíže nestojí. Zatím se to ale neděje a můj obdiv patří všem lidem, kteří se hodlají uskrovnit a omezit ve prospěch hodnot, které vládnou v euroamerickém civilizačním prostoru v 21. století.
Jsem přesvědčen i informován, že se evropské země dokážou energeticky odtrhnout od Ruska a že to může proběhnout v krátkodobém časovém horizontu. Museli bychom zatnout zuby a vydržet to. Bolelo by to. Myslím si, že by to byl výraz politické imaginace. A že bychom to měli udělat.
Jan Šícha je publicista a výstavní kurátor, někdejší státní úředník a diplomat, který zakládal České centrum v Mnichově. Později působil v Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem. Publikuje knihy osvětového obsahu a píše zejména pro Deník Referendum, přednáší v Německu a věnuje se opravám a praktickému provozu památek v českém pohraničí.
