Když poslouchám nebo čtu různé komentáře k Ukrajině, jichž se teď po světě vyrojilo nepřeberně, často si připomínám slova filosofa Ortegy y Gasseta o zhoubné moci zaměnitelných expertů, odborných znalců a tzv. učených hlupáků: „Učený nevědomec prohlašuje za ctnost to, že se nestará o nic mimo úzké území, jež obdělává, a nazývá diletantstvím zájem o celek vědění… Všichni můžeme být svědky hlouposti, s níž myslí, posuzují a jednají v politice, umění, náboženství a v obecných otázkách života a světa ,mužové vědyʻ, inženýři, finančníci, profesoři atd.“ (Vzpoura davů, 1929).

Místo toho, aby osvětlovali věci z různých horizontálních i vertikálních úhlů, svou úzkou specializací – a třeba právě na Rusko nebo Ukrajinu – je v posledku spíše zatemňují. Neprodyšně zavrtáni do chodbiček své odbornosti nenahlédnou, že jim, tak jako krtkům, schází smysl pro výšku obzoru a šířku souvislostí. A ve výsledku se ve svých expertizách nakonec mýlí mnohem častěji než „ne-specialisté“.

Éra technologů

Vyplývá to ostatně z definiční omezenosti samotného pojmu „expertiza“: po expertech chceme odpovědi a závěry, a ne otázky. Expert, jehož výstupem bude otazník a nikoli tečka či tlustě podtržený vykřičník, přijde nutně o svou živnost. Ale veškeré poznání v minulosti i současnosti posouvá jedině otázka, a ne expertní odpověď – zpravidla vzápětí opačnou expertizou vyvrácená.

Dále čtěte

Český ježek v Norsku: O tom, jak český vynález ožívá nejen na Ukrajině

S kolegou režisérem a světelným designerem Michalem HōR Horáčkem jsme vyrazili do Norska připravovat světelnou instalaci složenou z objektů připomínajících…

Václav Havel tuto sortu expertů nazýval technology. Technology politiky, moci, vědy, umění, architektury, marketingu, zločinu, zábavy, intriky, nevěry a zrady, ale také technology lásky i morálky. A zaplnil jimi personál všech svých her. (Snad až na tři výjimky: autorovo alter ego v aktovkách zvaných „vaňkovky“, spisovatel a disident Ferdinand Vaněk; dále zloděj Filch ze Žebrácké opery, který odmítne krást pod dohledem policie a raději, než by zradil svou kapsářskou čest, volí smrt; a do třetice je to teskně ruská postava nešťastníka jménem Kuzma Plechanov, jehož osud tu nebudu prozrazovat, neboť tvoří pointu hry Asanace). Ale už prvé Havlovy celovečerní hry jsou přehlídkou bizarních expertů.

Zahajovač Ferda Plzák ze Zahradní slavnosti je expertem na zahajování slavností všeho druhu a technologem bavičství; otec hlavního hrdiny Oldřich je expertem na české i světové dějiny, Japonce a lidové mudrosloví, v čemž mu sekunduje žena Božena. A povedený synáček Hugo je expertem na cokoli, co mu pomůže vyzrát na systém, dostat se na vrchol odlidštěného aparátu a proměnit se v něj. A tak můžeme probírat jednu po druhé dvě desítky Havlových her, jež se neobejdou bez všudypřítomných expertů a expertek (viz třeba computerová vědkyně Balcárková ve Ztížené možnosti soustředění), připravených kdykoli zdůvodnit cokoli čímkoli.

Éra fachidiotů

Nazývám lidi tohoto druhu fachidioty. A myslím tím všechny, kdo v honbě za odosobnělou korektností vytěsňují z veřejné debaty jakýkoli přirozený lidský prvek, elementární mravní cit, prostý morální úsudek. A také ty politiky či komentátory, kteří až do včerejška Putina, jehož vždy důvěrně nazývali Vladimirem Vladimirovičem, skrytě či zjevně obdivovali („vrátil zemi hrdost“, „plní předvolební sliby“, „mistrovsky pracuje s médii“, „určuje politickou agendu“).

Dále čtěte

Kdo zradil Anne Frankovou? Nová kniha nenabízí důkazy, spíše velkou konspiraci

Na předních místech mezi novinkami se v českých knihkupectvích objevila kniha kanadské autorky Rosemary Sullivanové Kdo zradil Anne Frankovou? s takřka detektivním…

Učení nevědomci u nás i ve světě si vůbec neuvědomují, že vlastně po celá desetiletí takto obdivovali psychopata a masového vraha, který poté, co vyvraždil či vyhnal ze země skutečné či domnělé oponenty, začal je vraždit i v cizině. Pokrytcem ale je každý, kdo si nepřizná, že úplně stejně může takto obdivovat i Hitlera: obdivuje totiž v obou případech technologii, nikoli morální smysl činů.

Lidé typu Zemana jsou maximálně ochotni uznat, ovšem až po 24. únoru, že se po desetiletí jimi obdivovaný a podporovaný vůdce dopustil rozpoutáním agrese omylu či dokonce zločinu. Přitom mezi svými nejbližšími spolupracovníky nadále živí nepokrytě proruského lobbistu Nejedlého. Aniž slůvkem přiznají svůj díl spoluviny na zadržitelném vzestupu diktátora, aniž pocítí potřebu se za to národu omluvit. Už tím, že, nám „neodborníkům“ zcela zjevného, zločince a psychopata včas neidentifikovali, nebezpečného zločince legitimizovali. Podobně, jako Beneš legitimizoval pro Západ Stalina i Gottwalda – a i on nakonec, pozdě a bez omluvy, na samém sklonku života nahlédl, že byl obelhán zločinci.

Éra nepoučitelných znalců

Jeden takový uznávaný britský expert promlouval nedávno i u nás na stanici Český rozhlas Plus – a žel za nulové oponentury uctivého tazatele (marně jsem vzpomínal na Barboru Tachecí a její pohotovou schopnost bryskních protiotázek, jež tomuto moderátorovi očividně scházela). Mark Galeotti nám sdělil řadu pozoruhodných postřehů, ale to hlavní neřekl. O diktátorovi napsal knihu Musíme si promluvit o Putinovi, v níž za přikyvování tuzemských komentátorů „vyváženě“ radil, že Putina nemáme ani démonizovat, ani idealizovat, nýbrž „realisticky“ a „nečernobíle“ hledat kompromis mezi těmito extrémy. A hlavně s ním máme mluvit!

Dále čtěte

Putinovo Rusko je na Ukrajině v pasti: Pokusí se probít ven?

V rusko-ukrajinské válce byla pro experty řada věcí překvapením (datum zahájení útoku, jeho rozsah, velmi slabá schopnost ruského velení a…

Na otázku, jestli to platí i po 24. únoru odpověděl, že dnešní Putin není ten, o němž psal knihu, prý se změnil. To je alibistická mantra všech, kteří se dlouholetou legitimizací evidentního darebáka spoluzasloužili o dnešní stav. Ze strachu před „černobílým viděním“ oslepli a nevidí to, co bylo jasné všem, kteří si dosud na nos nenechali nasadit, tak jako Komenského Poutník v nesmrtelném Labyrintu světa, brýle mámení. A uchovali si zpoza brýlí i vlastní pohled. Mimochodem tuto geniální metaforu médií z pera jednoho z mála našich i světových myslitelů bychom si měli připomínat od rána do večera.

Zvláště u nás, kde jsme si dvakrát po sobě většinově na Hrad zvolili dva jasné, ze lží mnohokrát usvědčené proruské trolly, bychom si na brýle různých mámení měli dát pozor. Ty dva trolly k nám nepřivezly ruské tanky, dosadili jsme si je tam sami. A chystáme se tam dosadit „pidiputina“ třetího a nejnebezpečnějšího, protože obdařeného bezkonkurenční mediální mocí.

A právě z jeho agitačních plátků ovlivňují veřejnou debatu jeho komentátoři. Například studenty, upozorňující na učitelku, jež vtloukala žákům do hlavy putinovskou propagandu, srovnávají s udavačstvím za minulého režimu (Petruška Šustrová v Lidových novinách). Ptají se: „Je snad dneska trestné, když někdo tvrdí, že na Ukrajině není válka?“ Vždyť co je trestné, přece určuje trestní zákoník – a tam nic takového prý není! Opravdu? Že by nebyla trestná podpora genocidy? Podpora terorismu? Zákaz propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod atd.?

Petrušce Šustrové to ve vztahu k ruské genocidě přesto připomíná komunismus, kdy existoval jediný Správný názor. Ale „kdo dneska stanoví, který je ten názor?“ (Proboha, jako by šlo o názor, a ne o fakta!) Nevěřím, že zkušená novinářka a skvělá překladatelka knih o Gulagu podobné otázky myslí vážně (jestli ano, nechť ukáže na ten jiný, podle ní neprávem potlačený názor). Podle ní by asi nebylo trestné ani tvrzení dějepisáře, že největším humanistou 20. století byl Adolf Hitler – a kdyby na to někdo upozornil, byl by udavač? Tomu mám věřit? Spíš věřím tomu, že toxické prostředí Babišova plátku i poslední zbylé soudné komentátorce, snad jen dočasně, popletlo hlavu…

Prof. PhDr. Vladimír Just, CSc., je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, přednáší o divadle, filosofii a médiích na FF UK.