Německý spolkový kancléř Olaf Scholz na návštěvě komunistické Číny (2022) FOTO: Bundeskanzleramt / BRD (se souhlasem)
FOTO: Bundeskanzleramt / BRD (se souhlasem)
Navzdory lekcím ohledně „výhod obchodního sbližování“ s nedemokratickými režimy, které si Evropa odnáší z projektu Nord Stream a války Putinova Ruska proti Ukrajině, usilují Francie a zejména Německo nadále o další sbližování s komunistickou Čínou. Znamená to, že jsou francouzští a němečtí politici prostě nepoučitelní? Anebo existuje racionální perspektiva, z níž zmíněný přístup alespoň zčásti dává smysl?
Kromě arogance a neschopnosti západoevropských politiků pochopit realitu ruského imperialismu a jeho dlouhodobých důsledků pro celý kontinent existuje i jedna perspektiva, kterou kritici „ospalého“ francouzsko-německého tandemu zatím dostatečně nezohledňují. Zatímco se Ukrajina a s ní řada zemí střední a východní Evropy snaží řešit akutní problémy vyvolané Ruskem, v Paříži a Berlíně dominuje širší a dlouhodobější hledisko. A v jeho rámci problém, který v náznacích vyvstal už během úřadování Bushe mladšího a jeho invaze do Iráku a poté nabral na síle a rozměrech.
Prezidentství Donalda Trumpa a reálné riziko jeho znovuzvolení jsou v západoevropských metropolích vnímány coby známka toho, že Spojené státy americké nemusejí být vždy spolehlivým spojencem – a že ani demokracie v USA nemusí být srovnatelně stabilní jako v letech 1945–2016.
Trumpismus je vnímán jako důkaz, že s hodnotovým zakotvením americké politiky to může být vlastně „vachrlaté“ – a že tedy na 100 % věřit ve stabilní a zásadové postoje Washingtonu k mezinárodní a bezpečnostní politice by mohla být vážná chyba. Zpochybnění transatlantické vazby, které přinesl Trump se svým tažením proti NATO, zkrátka neupadlo v zapomenutí.
Akomodace s Čínou?
A tak se Paříž i Berlín snaží „myslet na zadní kolečka“ a připravit se i na situaci, kdy už by se na Američany v Evropě doopravdy nemohly spolehnout. Vzhledem k reálným šancím Donalda Trumpa znova získat nominaci Republikánské strany v prezidentských volbách roku 2024 se sluší podotknout, že obavy Západoevropanů rozhodně nejsou pouhou spekulací a ve střednědobé perspektivě bychom je měli brát zcela vážně. Zda je však rozumným protiopatřením připravovat si „záložní“ variantu akomodace s komunistickou Čínou, to představuje další, nijak prostou otázku, na niž bychom sotva mohli bez váhání odpovědět kladně.
Současná Čína se chová jako arogantní neokolonialistická mocnost, která postupně oslabuje někdejší (dočasný) prvořadý důraz na tržní principy z éry Tenga Siao-pchinga, přičemž stále více podřizuje ekonomiku expanzivním zahraničním záměrům prezidenta Si Ťin-pchinga. Čínský kolonialismus byl ovšem realitou dávno předtím, než ho současný čínský prezident odhalil „v celé kráse“. Metody zahrnují kromě investičních aktivit (s cílem nakoupit vliv v dané zemi) a strategické korupce také zakládání Konfuciových institutů nebo tajných policejních stanic na území cizích států; ale rovněž i účelové poskytování problematických zahraničních půjček.
Řada zemí – v Asii například Srí Lanka, v Africe je kauz mnoho, i když asi nejznámější příklad poskytuje Malgašská republika (Madagaskar) – byla povzbuzována v „nemírných“ rozpočtových aktivitách a špatně promyšlených investicích. Když se kvůli nim dostala do potíží, ztratila klíčová státní aktiva ve prospěch Pekingu a podlehla fatálně jeho vlivu.
Modelovým případem takového koloniálního postupu byl na Osmanské říši nezávislý Egypt 19. století, který se kvůli finančním operacím doprovázejícím stavbu Suezského průplavu postupně propadl do postavení britské kolonie. (V této souvislosti se sluší připomenout i fakt, že Andrej Babiš financuje svůj Agrofert mimo jiné z miliardové půjčky od Bank of China.)
Během posledních let se nám čínský koloniální model doslova dotváří před očima. Zahrnuje nyní široký repertoár prostředků, od „diplomacie vlčího bojovníka“ vynucující bezohledně „politiku jedné Číny“ přes investiční projekt Pás a stezka, do nějž Peking nalévá ohromné sumy, třebaže se jeho vlastní ekonomika kvůli realitní krizi, energetické transformaci a extrémně přísným protipandemickým opatřením nachází na pokraji recese a chybějí v ní finanční prostředky. Projekt Pás a stezka tak před celým světem ztělesňuje imperiální projekt motivovaný nikoliv ekonomickými ohledy, ale plány šíření čínského vlivu ve světě.
Na okraj poznamenám, že v daném kontextu se z úrovně národní korupce a ze stavu veřejných financí jednotlivých států staly vlastně prvořadé otázky národní bezpečnosti. Politik, který akceptuje čínskou podporu, stejně jako ten, jenž navrhuje rozpočtová opatření vedoucí k výrazným deficitům, se ocitá v podezření, že by mohl kromě obecně nezodpovědného chování také spolupracovat na snaze podřídit vlastní zemi čínskému vlivu.
Prohloubit vztahy s Pekingem před útokem na Tchaj-wan? Geniální!
Jakkoliv lze pochopit, že rozmach autoritářského populismu v USA vyvolává obavy ohledně spolehlivosti amerického spojence, jen máloco dává tak málo smyslu jako prohlubování vztahů s ČLR ve chvíli, kdy Peking připravuje invazi na Tchaj-wan.
Spojené státy za Bidena daly jednoznačně najevo, že hodlají strategicky umístěný ostrov v případě čínského útoku bránit – a po porážce Ruska na Ukrajině budou od hlavních evropských mocností očekávat investice do vojenských kapacit, které s obranou Tchaj-wanu mohou pomoci. To se týká především letectva a námořnictva, jejichž budování ovšem ani v mohutně zbrojícím Polsku nebude hlavní prioritou.
Na obraně Tchaj-wanu by měly spolupracovat především tradiční evropské mocnosti – Velká Británie, Francie, Německo, Itálie, v rámci svých omezenějších možností pak například i Španělsko nebo Nizozemsko. Nelze předpokládat, že vnitrozemské státy střední Evropy převezmou nějaký významnější podíl na posilování odstrašujících vojenských kapacit v indo-pacifické oblasti či v budování tchajwanských ozbrojených sil.
Tato očekávání Američanů jsou nicméně v příkrém protikladu k vývoji, který v západoevropských hlavních městech spustila ruská invaze na Ukrajinu. Zatím nejzřetelněji je to vidět na Francii, jejímž hlavním cílem se stává znovuzískání ztracené schopnosti vést konvenční válku v Evropě. Avšak také ostatní evropské země po dekádách vybírání si „mírové dividendy“ s velkými potížemi řeší zanedbanost svých ozbrojených sil. Ne všechny armády jsou na tom tak špatně jako německý Bundeswehr, který by v případě krize měl munici na tři dny bojů, nicméně skutečně připraven na obranu kontinentu není nikdo.
V této situaci přichází Washington s analýzou, podle níž Rusko po porážce na Ukrajině nebude jednu až dvě dekády představovat vážnější vojenské ohrožení, takže by se Evropané mohli soustředit na spolupráci v pověstném Obamově „pivot to Asia“.
Pro zemi jako Česká republika z uvedeného zdaleka neplynou tak ostrá dilemata jako pro hlavní evropské vojenské mocnosti. Na ně vzniká tlak ohledně masivních investic „ihned, všude a do všeho“, pokud jde o národní obranu a ozbrojené síly. To všechno v situaci, kdy bude třeba zrychlit energetickou transformaci a zbavovat se co nejrychleji energetické závislosti na Moskvě.
Není to zajisté pouze institucionální setrvačnost a pročínská lobby, kdo může za to, že se politickým elitám v Evropě situace příliš nelíbí. Vyhlídky na nedořešenou bezpečnostní krizi v Evropě probíhající souběžně s novou válkou v Indo-Pacifiku pochopitelně v nikom nevyvolávají nadšení. Logické je snažit se uhlazovat hrany a usilovat o to, aby obě zmíněné bezpečnostní výzvy neudeřily současně. Toto je po mém soudu racionální jádro snah „vycházet s Pekingem po dobrém“, které pozorujeme v některých západoevropských zemích. Namístě je však hluboká skepse, pokud jde o hodnocení schopností Evropanů ovlivnit čínské rozhodování.
Pro Peking je teď nejvýhodnější udržovat oficiální alianci s Moskvou na co nejméně nápadné úrovni a v přímé pomoci ruským ozbrojeným silám na Ukrajině se (na rozdíl od Íránu nebo Severní Koreje) žádným způsobem neangažovat. Zároveň se nabízí pokus využít vázanosti západních zemí v pomoci Ukrajině a udeřit na Tchaj-wan co nejdříve – ještě předtím, než se povede zemi dostatečně připravit k obraně.
Připomeňme, že na rozdíl od Ukrajiny, kterou se po novém přepadení Ruskem daří velmi dobře zásobovat ze sousedních zemí, zejména (i když zdaleka nejen) z Polska, ostrovní poloha Tchaj-wanu znamená, že Čína dokáže uvalit na zemi námořní a leteckou blokádu, která ani po případném proražení už nemusí kapacitně umožnit nápravu zanedbaných vojenských příprav.
Jinak řečeno, co je potřeba za účelem obrany dostat na Tchaj-wan, musí se tam dostat ještě před válkou. Pokoušet se místo toho o „diplomatické odklady“ nedává žádný smysl.
Kissingerovský moment?
Jestliže obavy Západoevropanů z potenciálního souběhu dvou velkých bezpečnostních krizí jsou naprosto pochopitelné, mnohem méně to lze říci o iluzích, které panují ohledně možnosti ovlivnit čínsko-ruské spojenectví. Nejen v určitých kruzích za Atlantikem, ale také v řadě evropských hlavních měst je teď populární představa, že Západ údajně může a měl by „zopakovat“ mistrovský tah Henryho Kissingera a Richarda Nixona na vrcholu první studené války – a opět oddělit Peking od Moskvy. Přitom ovšem dochází k podcenění specifik tehdejší situace, a naopak k přecenění reálného vlivu západní diplomacie.
Po čínsko-sovětské roztržce za Chruščova se cesty ČLR a SSSR bez jakéhokoliv zasahování Západu rozešly, aby se už do zániku Sovětského svazu nikdy podstatně nesblížily. Pekingu nevyhovovala role závislého partnera, do níž byl Moskvou arogantně tlačen, jeho vlastní zahraničněpolitické plány a iniciativy na mnoha místech glóbu – v Evropě, Africe, Asii – byly často v příkrém rozporu s těmi sovětskými. Zaostalé Číně, spoléhající na kopírování zastaralých sovětských vojenských systémů, mohl Západ za Nixona nabídnout přístup na světové trhy i ke klíčovým vojensky využitelným technologiím, jaké by od Rusů nikdy nezískala. Dnes nic ani přibližně srovnatelného Západ nabídnout nemůže.
Naopak: Peking sám v současnosti bez problémů drží Moskvu v roli slabšího partnera, přičemž prohraná válka na Ukrajině nepoměr sil ještě prohloubí. Slabé a zaostávající Rusko potřebuje Čína jako zdroj klíčových surovin a (zatím stále ještě) některých vojenských technologií, které Putin víceméně ochotně poskytuje. Ačkoliv čínsko-ruská aliance není založena na žádných společných vojenských standardech, natožpak na posedlosti NATO interoperabilitou spojeneckých armád, a obě země se v koncepcích vyzbrojování od sebe významně liší, přesto mohou ze vzájemné koordinace a spolupráce mnohé vytěžit.
A především se jedná o dvě hlavní revizionistické mocnosti současného světa, jimž teprve se značným odstupem sekundují „darebácké státy“ Írán a KLDR. Společný zájem na likvidaci mezinárodního řádu vzniklého po druhé světové válce, který v Pekingu i Moskvě vnímají jako řád „dominovaný Američany“, spojuje oba revizionisty natolik podstatně, že žádné pragmatické úvahy ani taktické výhody tuto shodu nemohou odstranit. Jinak řečeno, opravdu oddělit Peking od Moskvy dnes nezvládnou ani Spojené státy – natož pak jednotlivé evropské mocnosti s mnohem omezenějšími diplomatickými, ekonomickými a vojenskými kapacitami.
Nejde rozhodně o to najít „nového Kissingera“, který by pro Peking zpracoval dostatečně lákavou nabídku a zopakoval husarský kousek z počátku 70. let minulého století. Takový výkon je v současnosti kvůli dalekosáhlé shodě zájmů Ruska a Číny nemožný, bez ohledu na údajnou „genialitu“ diplomatů. Usilování o nemožné by tedy bylo záhodno vyřadit ze seznamu cílů – a místo toho se začít realisticky připravovat na varianty, jež může Západ reálně očekávat. Přitom platí, že diplomatické iniciativy mohou přijít k vážnému slovu teprve v okamžiku, kdy si Peking uvědomí, že případná invaze na Tchaj-wan by vůbec nemusela splnit to, co od ní v současnosti očekává.
Bohužel potřeby Tchaj-wanu jsou nyní v mnoha ohledech podobné jako ty, které Západ horko těžko pomáhá zajistit pro Ukrajinu – jako vojenské konzervy (MRE), zdravotnický materiál, munice, protivzdušná a protilodní obrana. Koordinace obou bezpečnostních krizí tedy bude vyžadovat starostlivé plánování. Je však přesto lépe Tchaj-wan už nyní připravit k obraně i za cenu potíží, v dobré naději, že právě proto k útoku nakonec nedojde, než se zpožděním zkoušet vyřešit zanedbaný problém.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, zabývá se zejména bezpečnostněpolitickými a vojenskými otázkami a působí jako hlavní redaktor internetových Britských listů.
