Zástupci Světového luterského svazu odsoudili v roce 2023 ruskou agresi vůči Ukrajině. FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
KOMENTÁŘ / Je možné vydat jednoznačné prohlášení kritizující válku Ruska proti Ukrajině? Tuto otázku si možná kladli někteří účastníci valného shromáždění Světového luterského svazu, které se konalo od 13. do 19. září 2023 v polském Krakově. Organizace byla založena v roce 1947 ve švédském Lundu a nyní má sídlo ve švýcarské Ženevě. V současnosti reprezentuje 77 milionů křesťanů, kteří žijí v 99 zemích světa, přičemž členských církví je sto padesát. Mezi nimi jsou i dvě české, totiž Českobratrská církev evangelická a Slezská církev evangelická augsburského vyznání, jimž leží na srdci i osud Ukrajiny.
Poněkud zapadlo, že ke stanovisku luterského svazu vůči rusko-ukrajinské válce významně přispěly právě české hlasy. Nejprve to byl Tomáš Halík, který měl zahajovací projev na počátku valného shromáždění v Krakově, přičemž jako první římskokatolický představitel promluvil před delegáty světového luterství. V řeči nazvané „Překračování hranic“ vyzdvihl středoevropský pohled ve vztahu k Rusku, neopomněl ale také připomenout roli křesťanů z „globálního Jihu“.
Kromě Halíka zazníval na setkání také další český hlas, a to od Olgy Navrátilové, zástupkyně Českobratrské církve evangelické. Díky oběma Čechům Světový luterský svaz zaujal překvapivě tvrdý tón vůči Rusku. Mnozí delegáti tohoto setkání totiž pocházeli ze zemí třetího světa, v nichž válka nerezonuje tolik jako v naší části světa.
Podaná ruka křesťanům z třetího světa
Pro „získání křesťanů“ z „globálního Jihu“ si Halík vzal na pomoc papeže Františka, který odtud pochází. Připomněl jeho slova o utiskovaných tohoto světa, která vyjadřují jejich „upřednostňování“: „Jorge Maria Bergoglio, v kázání před svým zvolením biskupem Říma, citoval slova Apokalypsy: Ježíš stojí u dveří a klepe. A dodal: Dnes Ježíš klepe z druhé strany, zevnitř církve – chce vyjít ven a my ho musíme následovat. Chce jít především ke všem marginalizovaným, k lidem na okraji společnosti i církve, k chudým, vykořisťovaným, jde tam, kde jsou lidé zraňováni. Církev má být polní nemocnicí, kde se obvazují a léčí rány – tělesné, sociální, psychické i duchovní.“
Halíkem citované Františkovo vyjádření u mnohých luteránů z tzv. třetího světa rezonovalo, protože vystihuje problémy, s nimiž se setkávají. Evropští účastníci setkání možná vnímali, že uvedená slova nezmiňují jejich starosti, protože žijí v bohatší části světa a nesetkávají s takovou mírou chudoby. Je ale zřejmé, že bylo nutné, aby Františkova slova z Halíkových úst zazněla. Díky nim si mohli luteráni z „globálního Jihu“ uvědomit, že o jejich problémech vědí i křesťané z postkomunistického světa.
Potvrzují to následná Halíkova slova, když připomíná nárůst křesťanství mimo evropský kontinent. Domnívá se, že euroamerická část světa zatím nevzala jejich situaci dostatečně vážně: „V mnohých částech světa – na rozdíl od Evropy a Severní Ameriky – však neustále roste počet nových křesťanů. Je třeba se z toho radovat. Zde v Evropě bychom měli více naslouchat a rozumět tomu, co nového přináší zkušenost křesťanů v Africe a Asii na poli teologie a spirituality.“
O „velkém bratru“ na Východě
Přestože Halík připomněl lhostejnost, s níž k těmto křesťanům často přistupujeme, nesnížil se ke kritice Západu za jeho koloniální minulost. Tuto kritiku dnes pěstuje řada teologů z těchto oblastí nebo i samotní západní teologové. Halík se k těmto hlasům nepřidal, pravděpodobně proto, že by jeho následná kritika Ruska vyzněla poněkud nepatřičně. Ti, kdo se totiž vymezují vůči Rusku a zároveň o euroamerické civilizaci tvrdí, že stále nese vinu za koloniální útlak, nahrávají svým postojem „velkému bratrovi“ na Východě.
Halík si zároveň není jistý, zda růst křesťanství v zemích třetího světa bude mít dlouhodobé trvání. Jako západní a severní „starší bratr“ totiž připomíná nezájem o křesťanskou víru v naší části světa, který se dle něj může snadno stát realitou i v zemích globálního Jihu: „Avšak nemůžeme potlačit otázku, zda ty kostely, které dnes plní nadšení mladého křesťanství, nepotká někdy v budoucnosti podobný osud jako křesťanství na Západě a Severu naší planety. Ze zkušenosti naší minulosti musíme připomenout, že množství pokřtěných a plné kostely zdaleka nejsou spolehlivým kritériem a jediným znamením a zárukou trvalé vitality církve.“
Zdá se, že zde Halík dává „knížecí rady“, neboť opomíjí jednu zásadní skutečnost. Církve z globálního Jihu se totiž nemusejí vypořádávat se sekularismem, nýbrž s rozsáhlou nerovností ve společnosti. Halíkova kritika ale zjevně míří k rychle rostoucím a často komerčně zaměřeným letničním církvím. Ty přitahují více chudých a marginalizovaných než církve, které přicházejí „s preferenčním zájmem pro chudé“.
V zemích třetího světa ale hrají významnou roli odtamtud vzešlé náboženské tradice, ať už jde například o buddhismus či hinduismus a různá místní náboženství, která vycházejí z tamní kultury. Je proto možné, že křesťanství v této části nepostihne takový útlum, k jakému dochází v severní a západní části polokoule.
Rusko pohledem střední Evropy
Poté, co Halík hovořil o výzvách, které nabízejí křesťané ze zemí třetího světa, obrátil pozornost k našemu regionu. Učinil tak proto, aby mohl delegáty varovat před ruským nebezpečím.
Nejprve se však zaměřil na téma smíření, ke kterému dle něj po pádu komunismu nedošlo: „V postkomunistických zemích se mnohde tento proces zanedbal. Z mnohých posledních komunistů se stali první kapitalisté. V některých postkomunistických zemích vládnou populisté a oligarchové – bývalé komunistické elity, ti jediní, kteří měli po pádu komunismu kapitál peněz, vlivných kontaktů a informací. ,Divoký kapitalismus‘ v postkomunistických zemích vede k velkým sociálním problémům.“
Halíkova slova přesně vyjadřují stav, v němž se postkomunistické země nacházejí. Termín „divoký kapitalismus“ ale navozuje představu, že lze rozlišovat mezi „hodným“ a „zlým“ kapitalismem. Toto rozlišení muselo jistě potěšit mnohé delegáty valného shromáždění z globálního Jihu, neboť křesťané z těchto zemí vnímají kapitalismus často kriticky. Je však pravděpodobné, že jej nerozlišují na „hodný“ a „zlý“. Halíkovi se pravděpodobně podařilo i pomocí termínu „divoký kapitalismus“ získat luterány z třetího světa k následnému kritickému postoji vůči Rusku, jejich negativní pohled na kapitalismus zůstal pravděpodobně totožný.
Po popisu situace v postkomunistických zemích Evropy se Halík zaměřil na Rusko, když tamní stav vylíčil slovy: „V Rusku dochází k ekonomické, morální i demografické krizi. Putinův diktátorský režim nemá svým obyvatelům co nabídnout kromě drogy nacionálního mesianismu.“
Toto vyjádření nabízí určitý paradox. Pokud připustíme, že je situace v Rusku špatná, je možné si položit otázku, zda od této země můžeme čekat nějaké ohrožení. K vysvětlení uvedeného rozporu lze použít psychologickou odpověď. Jestliže jsou totiž Rusové frustrování z krize, v které se nacházejí, myšlenka nacionálního mesianismu jim dává zdánlivý pocit velikosti. Tento klamný pocit se však může snadno vůči někomu obrátit, a proto je Rusko pro Evropu ohrožením.
Zmíněný „pocit frustrace“ a falešný „mesiášský komplex“ Ruska vedou dle Halíka k tomu, že již nejsou namístě optimistické představy o naší budoucnosti. Domnívá se, že „po pádu komunismu se objevovaly optimistické vize, že nastává happy-end dějin, globální vítězství svobody a demokracie. Dnes se nedaleko od míst, kde se setkáváme (v polském Krakově), odehrává apokalypsa, která znamená reálnou hrozbu docela jiného ,konce dějin‘, nukleární války. Ruská agrese vůči Ukrajině není jen jednou z lokálních válek; snaha o genocidu ukrajinského národa je součástí ruského plánu na znovunastolení rozpínajícího se impéria.“
Rusko jako „centrum zla“
Halíkova slova, že válka Ruska proti Ukrajině není pouze lokální válkou, se snaží vyburcovat ty křesťany, kteří vidí možná větší nebezpečí ve Spojených státech než v Rusku, k němuž naopak přistupují s přimhouřenýma očima.
Z jeho dalších slov je ovšem zřejmé, že vidí jako nutné opět zdůraznit naši středoevropskou zkušenost, která může „otevřít oči“ těm, kdo Rusy podceňují: „Co se nyní děje na Ukrajině, silně připomíná strategii, s níž mají národy v této části světa své zkušenosti: nejprve obsadit území s jazykovými minoritami, a pokud demokratický svět bude mlčet a podléhat iluzi, že s diktátory je možné uzavírat dohody a kompromisy, bude expanze pokračovat. Kdyby Západ zradil Ukrajinu a ustoupil požadavkům Moskvy, jako to udělal v případě Československa na prahu druhé světové války, nezachránil by tím mír, nýbrž povzbudil diktátory a agresory nejen v Kremlu, ale na celém světě.“
Ukazuje se, že Halík pokládá Rusko za „centrum zla“, které může inspirovat další diktátory po celém světě. I když by se mohlo zdát, že jeho apely přijdou vniveč, následné prohlášení, které vzniklo několik dní po jeho projevu, ukázalo, že pravděpodobně zanechaly na delegátech shromáždění významnou stopu.
Luteráni kritizují Rusko
Zatímco Halíkův proslov zazněl na začátku valného shromáždění, v jeho průběhu to byla Češka Olga Navrátilová, která se výrazně podílela na textu nazvaném „Veřejné prohlášení o válce proti Ukrajině“. Kritiku ruské agrese zajisté ovlivnilo také místo, v němž se jednalo. Delegáti tuto skutečnost konstatovali již v první větě: „Třinácté setkání Světového luterského svazu se odehrává v Krakově, v Polsku. Jsme si dobře vědomi, že v sousední zemi, na Ukrajině, zatím probíhá válka.“
V další větě již přicházejí s drtivým odsudkem: „Shromáždění odsuzuje brutální útok Ruské federace na Ukrajinu. Jde o čin, který je v rozporu s mezinárodním právem, a jsme zděšeni ničivou silou, kterou agresor vyvíjí k dosažení svých imperiálních cílů.“ Křesťané sdružení v luterském svazu se ale nezaměřili pouze na odsouzení imperiálních zájmů, neboť považovali za nutné odsoudit i myšlenkový svět, který za nimi stojí.
Vystihují to následující slova: „Důrazně odsuzujeme imperialistickou ideologii, již agresor používá k ospravedlnění svého útoku. Stavíme se proti jakémukoli postoji, podle kterého mají některé státy údajný nárok na zahrnování jiných do své ,sféry vlivu‘, ať už je to v Africe, Jižní či Střední Americe, v Asii nebo ve východní Evropě. Jsme šokováni skutečností, že některé křesťanské církve tuto ideologii přejímají a zneužívají své autority k ospravedlnění agrese.“
Na těchto větách je pozoruhodné, že se dotýkají palčivé otázky „sféry vlivu“, která se vztahuje nejen k naší postkomunistické minulosti. Týká se to totiž i zemí třetího světa, které ale na rozdíl od nás nejsou součástí Evropské unie nebo Severoatlantické aliance, čímž nad sebou nemají žádnou „západní ochranu“.
Mnohé tyto země po ní ani netouží, není pak ale divu, že jim jako partneři zbývají Rusové. Ale i státy pod „západní ochranou“ mohou vzhlížet k „velkému bratru na Východě“, jak se to ostatně děje v sousedním Slovensku.
Modlitba za spravedlivý mír
Delegáti luterského svazu dále konstatují, že „existenční hrozba jaderného konfliktu je opět aktuální. Jsme velice znepokojeni zastrašováním, které přichází od vládních představitelů Ruské federace. Je třeba mít na paměti, že v tomto případě neexistují ,dvě strany eskalující konflikt‘, ale pouze agresor, který vyhrožuje, a oběť.“
Tato jasná slova potvrzují, že nelze hovořit o dvou rovnocenných stranách, které se stejnou měrou podílejí na válce, ale pouze o jedné, která konflikt vyvolala a nadále jej prodlužuje.
S tím koresponduje i následující vyjádření účastníků shromáždění: „Vyzýváme proto členské církve, aby se i nadále modlily za mír – nejen za příměří, ale za mír, který by byl spravedlivý.“ Tato věta je jasným vzkazem vůči těm, kteří neustále nutí Ukrajinu k příměří, aniž by vnímali, že je zapotřebí spravedlivého míru. K němu může dojít pouze v případě, kdy se Rusko vzdá svých imperiálních choutek.
Téměř v závěru prohlášení se delegáti valného shromáždění luterského svazu odkazují i na jiné konflikty ve světě. Důvod je pravděpodobně ten, aby byli uspokojeni ti, pro které není válka na Ukrajině tak podstatná. „V této situaci zároveň nezapomínáme na obrovské utrpení způsobené dalšími válkami a konflikty, které ve světě probíhají. Působí v nich stejné mechanismy zla jako v případě války na Ukrajině. Jako setkání Světové luterské federace vyjadřujeme solidaritu a modlíme se za oběti veškerých ozbrojených konfliktů na celém světě.“
Přestože poslední věty mohou znít jako úlitba některým křesťanům ze zemí třetího světa a částečně trochu oslabují předchozí tvrdá slova připomenutím „jiných válek“, je třeba delegáty Světového luterského svazu ocenit.
Zároveň je však třeba připomenout, že by k tak ostrému prohlášení nedošlo, nebýt Čechů Tomáše Halíka a Olgy Navrátilové. Ukázalo se, že český hlas zase jednou významně promluvil a přispěl k dobré věci. A to by nemělo být zapomenuto.
