Alexandr Dugin FOTO: Wikimedia Commons / CC BY 4.0/Mehdi Bolourian
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY 4.0/Mehdi Bolourian
Oleg Panfilov, významný ruský novinář, který nyní působí v ukrajinské sekci Rádia Svoboda v Praze, se ve své působivé knize Antisovětské příběhy pokusil na základě vlastních trpkých zkušeností zmapovat sovětskou a ruskou politiku, společnost a dějiny. Je to smutné, až mrazivé čtení. Pochopíme mnohé věci. Mezi jinými i to, že ruská společnost již minimálně sto let žije nikoliv v realitě, ale v jakési pohádce. Věrchuška krmí porobené národy vyprávěnkami, které se nijak nedotýkají skutečnosti, lid jim však věří a utěšuje se jimi v neustávající hmotné i kulturní bídě.
Tyto mocenské pohádky nejsou pouhé prosté lži, na jaké jsme my zvyklí od naší politické reprezentace, v Rusku jde o celý systém bludů, někdy i dost komplikovaných a vzájemně propojených mýtů, které do omrzení recyklují základní lež, že Sovětský svaz nebo Rusko je prostě nejlepší, největší, nejkulturnější, nejvyspělejší a podobně. Víte, že všechny vynálezy vymysleli Rusové? A v tomto přeslazeném kompotu tuposti a nabubřelosti se topí občan od kolébky vychovávaný v ruské pohádce.
Dugin jako nový Rasputin
Alexandr Dugin je již poněkud za zenitem a proslýchá se, že jej Putin vlastně nepotřebuje. Nyní se zase trochu ozval a poučil své věrné o covidovém spiknutí. Fantasta s prorockým plnovousem a pohledem vizionáře, trochu podobný Rasputinovi, vystupoval v době své největší slávy jako přední filosof a ideolog panrusismu. V počátku Putinovy vlády působil na Moskevské státní univerzitě a propagoval hnutí zvané Eurasia.
Vydal celou řadu knih a článků, v nichž prezentoval svou specifickou ideologii. Více než deset let byl poradcem Vladimira Putina a kremelských politických špiček. Byl výrazným zastáncem obnovy silného Ruska na globální úrovni jako protiváhy amerického vlivu. Jeho pojetí světa bylo poznamenáno extrémním dualismem zakotveným v metafyzické rovině. Dugin prezentoval dějiny i osídlení světa jako výsledek nesmiřitelného zápasu dvou bytostně znesvářených civilizačních modelů.
Podle Dugina bude Rusko hrát vedoucí roli v hypotetickém mnohonárodním eurasijském impériu, které bude antiburžoazní, antiamerické a postavené na ideji boje se společným nepřítelem, jímž je liberální společnost a USA či obecně atlanticismus/atlantismus.
Dugin založil politickou stranu Eurasie, později se Eurasie transformovala na hnutí, které se angažovalo při čečenském konfliktu. Tato strana byla oficiálně zaregistrována ministerstvem spravedlnosti v roce 2001. Eurasie vyjadřovala silnou podporu ruským vojenským kruhům a ruské pravoslavné církvi.
Dugin si od tohoto politického subjektu sliboval vytvoření platformy pro úzkou strategickou spolupráci Ruska s některými evropskými státy i státy Středního východu, zejména s Íránem. Duginovy sny o turecko-slovanské alianci v eurasijské oblasti si údajně získaly značnou popularitu mezi některými nacionalistickými kruhy v Turecku, jmenovitě mezi domnělými členy sítě Ergenekon. Mělo jít o tajnou, sekulární a ultranacionalistickou tureckou organizaci s možnými vazbami na členy státních vojenských a bezpečnostních sil.
Všechny moderní politické systémy podle Alexandra Dugina vycházejí ze tří odlišných ideologií: nejstarší z nich je liberální demokracie, druhou je marxismus, třetí je fašismus. Dugin pak navrhuje čtvrtou politickou teorii.
Na první pohled rozeznáme v Duginově ideologii prvky fašismu, on sám však označuje fašismus za překonaný stejně jako první dvě ideologie, které jsou již mrtvé, a ta třetí je moderními lidmi obecně přijímána jako samozřejmost. Podle něj hodnoty liberální společnosti pokládáme za natolik přirozené, že si ani neuvědomujeme, že podléháme ideologii.
Dugin tvrdí, že liberalismus ohrožuje diverzitu světa a vše ničí stejností, likviduje jednotlivé kultury a národy v jejich jedinečnosti.
Jenže Oleg Panfilov názorně ukazuje, jak právě Rusko a jeho násilnická vláda cíleně ničí vše, co je odlišné od vulgárního a kriminálního ruského marasmu, jak vyhání a vybíjí národy, aby Duginem chválenou diverzitu potlačily. Ale ruské pohádky jsou plné pochopení pro vysněný mesianismus a hladový lid krmí šovinistickými šidítky.
Alexandr Dugin, ideolog, který přímo ovlivňoval směřování ruské geopolitické strategie, razil novou ideologii, která údajně zachrání vše užitečné z ideologií předchozích, ale zabrání globálnímu marasmu. Tato „čtvrtá politická teorie“ zachrání podle Dugina kulturní rozmanitost a vyvede lidstvo z diktátu komercializace. Duginovou ambicí není nic menšího než radikálně přeformovat politické uspořádání celého budoucího světa.
Eurasijství
Dugin ve svých konceptech eurasijství navazoval na již klasické myslitele ruského romantismu 19. století. Jak ve své pronikavé monografii Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity (2015) upozorňuje Martin C. Putna, tento termín může znamenat buď „i Evropa, i Asie, neboť tam i onam se rozkládá mocenský nárok Moskvy“, nebo „ani Evropa, ani Asie, nýbrž třetí, samostatná civilizace – Eurasie, která je přirozeným prostorem pro mocenský nárok Moskvy.“
Výsledek je nakonec stejný, vždy jde pouze o mocenský nárok Moskvy. Eurasijství jako zvláštní poslání Ruska je tématem prací Konstantina Nikolajeviče Leonťjeva a dalších romantiků.
Duginova teorie eurasijství se vyznačuje moderní formou dějinného mesianismu a manichejského dualismu. Podstatnou součást její ideologie tvoří různé konspirační teorie. Na rozdíl od mnoha běžných fantastů je však Dugin inteligentní demagog, dovede působivě argumentovat a dokázal se pragmaticky usadit na vlivné pozici.
„Alexandr Dugin má všechny důvody, aby se cítil nesmírně spokojen. Před jeho zraky se ideologie, která se vyvinula pod názvem „tradicionalismus“, „národní bolševismus“ a „eurasijství“ stává oficiální linií ruské vlády. Dugin může zcela oprávněně prohlásit: „Putin je stále více a více jako Dugin.“
Tento kdysi obskurní intelektuál je nyní hlavním filosofem „radikálního středu“. A zatímco slavný ruský národ pochoduje podle jeho noty, měl by si připomenout moudrá slova Isaiaha Berlina, myslitele, který byl v každém směru Duginovým protikladem, jenž nás varoval, že myšlenky, které se rozvíjejí v tichu profesorovy studovny, by mohly zničit civilizaci,“ napsal o něm izraelský badatel Yigal Liverant v eseji The Prophet of the New Russian Empire.
V Rusku se zformovala tzv. Ruská obranná liga, která byla údajně odpovědí na vojenské a politické aktivity západních velmocí. Oficiální ideologií této organizace je eurasijství a Alexandr Dugin byl jmenován jejím prvním prezidentem.
V Provolání, které nalezneme na domovské stránce Ligy, se dočteme, že „se hlásí ke čtvrté politické teorii a operuje s pojmy jako Nový světový řád. Ten považuje za globální hrozbu pro lidstvo, které se snaží ovládnout v rámci jedné světové vlády. Tato jedna světová vláda předává kontrolu bohatým a vlivným skupinám, které se často nazývají „elitami“. Tyto „elity“ pak mají plnou kontrolu nad světem a jeho zdroji. Za účelem této totální kontroly napadly „elity“ vzpurné země, zmanipulovaly volby, svrhly vlády, instalovaly loutkové režimy a vytvořily ekonomický chaos.“
Dále jsou v Provolání popisovány výrazné události novodobých dějin, speciálně z roku 2011, které mají potvrzovat ideu o nepřátelských a ohrožujících snahách spiklenců o Nový světový řád. Jde jak o skutečně velké události včetně přírodních katastrof, tak o epizody, které se s odstupem času jeví jako nicotné.
Nicméně i drobná, ale mediálně vděčná témata napomáhala při vytváření paranoického obrazu spiknutí nepřátelských „elit“ proti Rusku:
„V roce 2011 jsme byli svědky několika událostí, které byly předem pečlivě naplánovány, tak aby splnily cíle jejich agendy. Jsou to události zahrnující: „Arabské jaro“ v Bahrajnu, Jemenu, Tunisku a především v Egyptě. Invazi do Libye a zavraždění Muammara Kaddáfího. Přivedení EU na pokraj ekonomického kolapsu. Revoluci v Sýrii a přípravu války proti Íránu / Rusku. Zhoršení probíhající ekonomické krize. Zadržení bývalého bosensko-srbského generála Ratka Mladiće a přípravu vstupu Srbska do EU.
Opětovné převzetí vojenské „moci“ v Kosovu pomocí vojsk KFOR (NATO). Pohodlné „zabití“ Usámy Bin Ládina (vycvičeného CIA) poté, co začala upadat důvěra Američanů v Baracka Obamu. Zatčení prezidenta MMF Dominique Strauss-Kahna za sexuální delikty. Japonské tsunami. Násilné nepokoje v Británii a Řecku, které se rozšiřují po celé Evropě.“
Zde již názorně vidíme pohádkovou řeč novodobého proroka. Pravda nejen že není důležitá, je dokonce škodlivá, důležité je vyprávění lichotivých fantazií. Provolání pokračuje odkazem na údajné ohrožení ruské vlády. Alexandr Dugin představuje Putina jako hráz před zkázou, jako mesiášskou postavu, k níž vzhlížejí lidé po celém světě a jíž hrozí z rukou nepřátel smrt.
Pokud jej zlí spiklenci prozatím nedokážou zabít, alespoň jej pomlouvají. Dugin vykresluje ruského prezidenta jako novodobého Krista, dočasně trpícího, ale v posledním čase vítězného.
Provolání dále burcuje: „V současné době jsme svědky počátku další události, která má za cíl svrhnou další vládu. Tato vláda totiž ohrožuje plán „elit“ na globálně řízenou světovládu. Řeč je samozřejmě o ruské vládě, představované Putinovou stranou Jednotné Rusko.
Co musíte pochopit je fakt, že Putin je jedním z hlavních důvodů, proč nebyly elity zatím schopny dosáhnout svého snu o světovládě. Teď už je snad dost jasný fakt, proč je Putin v jejich očích tak nepopulární a proto tak špiněný.
Zatímco jsou na jedné straně západními médii ruští politici, jako je Putin, špiněni a očerňování, jsou na druhé straně glorifikováni zrádcové jako Gorbačov a Jelcin. Jejich tzv. sen o demokracii vytvořil v Rusku mizernou existenční situaci pro většinu populace a odřízl zemi od přírodních zdrojů a ropy. Ruská obranná liga je skupina aktivistů, kteří bojují proti americkému vládnímu imperialismu a NATO. Ruská obranná liga podporuje ruské tradice a pravoslavnou církev.“
Již z letmého pohledu je zřejmé, že dualistický náhled na světové dění byl Duginem doveden do důsledku, jímž bylo vyvolávání obav a výrazná militarizace společnosti. Dugin ve své pohádce o vítězství dobra nad zlem, rozuměj ruského dobra nad západním zlem, předpokládá blízký a fatální vojenský konflikt mezi civilizací „atlantistů“ a „eurasijců“. Atlantická civilizace je pak v podání Duginovy teorie liberální a dekadentní společnost Ameriky a Evropy:
„Geopoliticky se liberalismus vyznačuje americkocentrickým modelem, jehož etnické jádro tvoří Anglosasové, založeném na transatlantickém euroamerickém paktu – NATO, které je základním stavebním kamenem systému globální bezpečnosti. Globální bezpečnost se stala synonymem bezpečnosti Západu a v neposlední řadě i bezpečnosti USA.
Jak vidno, liberalismus není pouze jen ideologická, ale také politická, vojenská a strategická síla. NATO je od základu liberální a mimo obrany liberálních společností také vede expanzivní politiku šíření liberalismu. Liberální ideologie obsahuje prvek, který zavinil jeho současnou krizi: liberalismus je ve svém jádru hluboce nihilistický.“
Zastánci eurasijství zdůrazňují, že ruské duši není vlastní xenofobie a rasismus, na druhé straně vůči všem menšinám projevovali nedůvěru. V případě odporu například vůči ruským Židům to omlouvali tak, že nejde o antisemitismus, ale o duchovní nebo ideovou nesmiřitelnost.
Velká válka kontinentů
České stoupence konspiračních teorií Duginovy myšlenky oslovovaly a inspirovaly k zajímavým aplikacím a doplňkům. V tomto směru je jistě zajímavou ilustrací vydání českého překladu Duginovy eseje nazvané Velká válka kontinentů, a to známým antisemitou a konspirátorem Adamem B. Bartošem. Tato třicetistránková studie je mimo jiné Duginovým pokusem o svéráznou interpretaci československé historické a politické reality.
Svými konspiračními představami konvenuje jak nejtvrdším normalizačním komunistickým představitelům, tak současným stoupencům českého neofašismu. Jeho konspirační analýza Pražského jara a postupné vymaňování Československa ze sféry Sovětského svazu silně připomíná mezi stoupenci spikleneckých teorií a nepřáteli polistopadového režimu populární pamflet Miroslava Dolejšího Analýza 17. listopadu.
Alexandr Dugin představuje Chruščova jako stoupence atlantického spiknutí, zatímco Brežněv je v jeho podání figurou „podpořenou eurasijci“. V této optice je pak vítězstvím kladných sil násilné potlačení Pražského jara, přičemž Dugin nejen velmi otevřeně a nezastřeně straní srpnové okupaci Československa, ale ustupuje ze svých rádoby akademických pozic a kultivované rétoriky, když československé představitele demokratizačních snah označuje nevybíravými slovy:
„Je zajímavé konstatovat, že události Pražského jara, které se pro demokratické pučisty skončily smutným podzimem, byly v jistém smyslu strategickým soubojem dvou osob, zasvěcených do nejhlubšího tajemství planetárního konfliktu. Dnes je obecně známo, že autorem a režisérem Pražského jara byl Eduard Goldstücker. A proti Goldstückerovi stál v této operaci eurasijec Ogarkov.
Třeba uvést, že Ogarkovovo vítězství nebylo pouze triumfem hrubé síly sovětských tanků, ale především myšlenkové chytrosti a výborně zvládnutého umění dezinformace, maskování. Vedení NATO bylo zavedeno do naprostého omylu, takže nebylo s to včas zareagovat – a přece na reakci NATO v zásadě spoléhal Goldstücker i jeho kreatury (Dubček, Havel atd.),“ píše se v tomto bájivém textu.
Překladatel Břetislav Dejdar uvedl v poznámce pod čarou na pravou míru jméno Eduarda Goldstückera, které Alexandr Dugin snad z neznalosti, spíše však záměrně, aby zdůraznil Goldstückerův židovský původ, pozměnil na David Goldstücker.
Překladatel dále Duginovo zařazení Nikity Chruščova k atlantickému spiknutí příznačně doplňuje informací tohoto znění: „Chruščov byl Žid, vl. jménem Salomon Pearlmutter, stejně tak byli Židé i jeho nástupci: Brežněv, Andropov a Gorbačov.“ Dejdar rovněž pokládal za důležité informovat české čtenáře: „Eduard Goldstücker byl členem výhradně židovské zednářské lóže B´nai B´rith.“
Břetislav Dejdar doplnil české vydání Duginova článku úvodními slovy, která jsou již náboženskou, konkrétně tradicionalisticko-křesťanskou a eschatologickou interpretací Duginovy ideologie. Právě náboženské termíny, náboženské dualistické myšlení a náboženské zakotvení původně utopické politické teorie činí Duginovu ideologii pozoruhodným způsobem podobnou i jiným dějinným utopiím včetně Hitlerova nacionálního socialismu.
Dugin sice verbálně odmítá nacionalismus, ale nečiní tak z pozice demokrata či kosmopolitního intelektuála, ale z pozice obhájce nadnárodního impéria, v něž stojí menší a nevýznamné národy shromážděné okolo mocného mesiášského Ruska. Křesťanské atributy jsou v této koncepci vedlejší a kdykoliv mohou být pragmaticky nahrazeny jinými vhodnějšími kulisami, například novopohanstvím, esoterikou, nebo jakoukoliv jinou pro veřejnost aktuálně atraktivní doktrínou.
V českém prostředí to jsou však stoupenci konzervativního katolicismus, kdo je ochotným příjemcem Duginovy ideologie, kteří ostatně stáli i za portálem Spiknutí proti církvi a lidstvu, kde byla Duginova stať k dispozici:
„Duginova studie spiknutí „atlantistů“ i obranného „spiknutí“ euroasijců v podstatě odpovídá eschatologickému boji dvou zcela protichůdných světů. „Pokolení lidské se rozdělilo na dva tábory. První tábor je království Boží na zemi, pravá to Církev Ježíše Krista. … Druhý tábor je královstvím Satanovým, jemuž jsou poddáni všichni ti, kdož se řídí neblahým vzorem svého vůdce…“ (Encyklika Lva XIII. Humanum genus z 20. 4. 1884).
Přestože je autorova koncepce postavena na jiném základě a je vcelku pochopitelně směrem navenek velkorusky „sebestředná“ a poplatná pravoslavné mystice, skrývá v sobě racionální jádro, podložené množstvím velice důležitých informací. Skutečnou Atlantiku, jak ji dnes můžeme vidět, jsou globalistické USA a spol. pod egidou židovské lobby se svými otevřenými i skrytými agenty v rozhodujících strukturách všech zemí světa.
Autor se takovému přímému označení sice vyhýbá, ale přesto je zcela neodmítá: „V této sféře požívá nesporně největší popularity koncepce ‚židozednářského‘ spiknutí, dnes značně rozšířená v různých kruzích. Zásadně si tato koncepce zasluhuje seriózního studia. … Goldstücker i jeho kreatury, Dubček, Havel atd.“
Také mnohé další autorovy brilantní definice si rozhodně zasluhují naší nejvyšší pozornosti:„Fénicko-anglosaský geopolitický typ pak zrodil osobitý‚ obchodně-kapitalistickotržní‘ model civilizace, spočívající především na ekonomických a materiálních zájmech a na zásadách ekonomického liberalismu. Proto nehledě na všemožné historické variace nejobecnější typ mořské civilizace je vždy spojen s primátem ekonomiky nad politikou,“ píše se v úvodu českého překladu Velké války kontinentů.
Duginovo zaujetí Pražským jarem snad vychází z faktu, že kořeny eurasijské myšlenky tkví mimo jiné v Praze dvacátých let 20. století mezi ruskými porevolučními emigranty. Mezi těmito mysliteli zaujímal přední místo geograf a ekonom Petr Nikolajevič Savickij.
Ten bojoval za občanské války proti bolševikům, koncem roku 1920 emigroval, o rok později v Sofii spolu s lingvistou a etnologem knížetem Nikolajem S. Trubeckým, zakladatelem fonologie a Pražského lingvistického kroužku, a dalšími ruskými emigranty založil eurasijské hnutí. Od roku 1922 žil v Praze a zde také v roce 1968 zemřel.
Jako reakci na Trubeckého článek Evropa a lidstvo vydaný v roce 1920 Savickij o rok později napsal recenzi nazvanou Evropa a Eurasie. Trubeckoj odmítl hodnocení západní germánsko-románské kultury jako nejvyspělejší a kritizoval její egocentrismus.
Savickij naopak hájil názor, že egocentrismus každá kultura potřebuje, a kladl důraz na Rusko jako protipól Evropy. V této recenzi použil termín Eurasie pro Rusko jako svébytný „kontinent“, který nepatří ani do Evropy, ani do Asie. Jeho egocentrismus je důkazem jeho emancipace. Savickij svými koncepty stvořil základ eurasijství a získal pro ně mnohé intelektuály z řad ruské emigrace. Již v roce 1921 vydal Savickij spolu s Trubeckým a dalšími Rusy v Sofii sborník Ischod k vostoku. Zde Savickij publikoval svůj manifest eurasijství Povorot k vostoku.
Podle Petra Savického probíhala západní hranice hypotetické Eurasie po předválečné hranici Ruska s Polskem, Pobaltí a Finsko patřily k Evropě. Nikolaj S. Trubeckoj k Eurasii počítal také Halič a oblast Jugoslávie. Stoupenci ideje Eurasie v letech 1926–1928 oficiálně popisovali hranice Eurasie tak, jak byly po občanské válce ustaveny hranice Sovětského svazu.
Jestliže si klasičtí ideologové eurasijství stanovili jasně definovanou hranici, mohlo by se zdát, že Rusko nebude mít zvláštní zájem své území rozšiřovat a za tuto hranici vykračovat. Ve skutečnosti se již v Trubeckého publikaci Evropa a lidstvo objevuje myšlenka, že Rusko by mohlo a mělo stát v čele celosvětové aliance namířené proti Západu.
Duginův dualismus
Duginovu ideologii v Česku ochotně přijímaly některé křesťanské, ovšem krajně konzervativní a s politickou mocí (či touhou po politické moci) spojené skupiny, nicméně jeho koncept není křesťanský.
Jde o klasickou gnostickou nauku, v níž hrají roli démonické či božské síly, které spolu vedou nesmiřitelný zápas završený v eschatologickém vítězství dobra. Iracionalita celé koncepce vyniká při hodnocení klíčových postav novějších dějin, kdy Dugin zcela podléhá vlastní mýtotvorné fabulaci.
Náboženský rozměr Duginovy politické koncepce nejlépe vyniká v podkapitole nazvané Metafyzika okultní války. Zde je ve zkratce s mnoha patetickými frázemi již bez jakékoliv snahy o racionální formu a o zachování zdání, že jde o politologickou studii, představen Duginův dualistický koncept:
„Odpor atlantického řádu vůči řádu eurasijskému během staletí a tisíciletí nabýval nejrozmanitějších forem. V jistém smyslu je hlavním konspirologickým obsahem dějin, dějin národů a náboženství, ras a tradic, ducha a těla, války a míru. V opozici dvou řádů nelze spatřovat zjednodušenou moralistickou představu boje dobra a zla, pravdy a lži, andělů s démony atd.
Je to boj dvou metafyzických obrazů bytí, dvou cest kosmem a přes kosmos, dvou velkých principů nejen postavených proti sobě, ale též sobě nezbytných, poněvadž na této dvojici je založen veškerý kosmogonický a kosmologický proces, jakož i celý cyklický proces lidských dějin. Eurasijský řád, řád mužského principu, Slunce, hierarchie, je projekcí Hora, Apollóna, Ormuzda, slunečného Krista v Slávě, Spasitele Vševládného.“
Navzdory tomu, že Dugin odmítal rasismus i smysl druhé světové války jakožto bratrovražedné soupeření dvou spřízněných eurasijských kultur a ochotně vítal pod ochranu své vlasti mnohé asijské národy, jeho koncepce se v důsledcích nelišila od nacionálně socialistické a rasistické koncepce odvěkého a metafyzického zápasu semitské a germánské rasy.
Výsledkem takového soupeření, ať je chápeme v rasistickém duchu nacismu či v imperiálním duchu Eurasie, nemůže být nic jiného než totální zkáza nepřítele, která není pouze vítaným politickým a vojenským vítězstvím, ale je chápána jako vítězství samotného Boha, či spíše pohanských bohů. Ostatně sám Dugin rozpracoval i vlastní eschatologii a ve své studii píše o poslední vítězné bitvě na konci času.
V Duginově mýtické naraci však zdaleka nejde o pasivní očekávání mesiášského času a konce dějin, jeho záměrem je takový boj a eschatologické vyústění dějin podnítit a rozpoutat. závěru své studie apeluje Dugin již jednoznačně:
„Eurasijský řád je celkovou konzervativní revolucí, je velkým procitnutím geopolitického uvědomění, cestou vertikály, nikoli hadovitým kolísáním zleva napravo nebo pokusem o zpětné couvání. Eurasijský řád je drsný a otevřený souboj se silným a chytrým protivníkem – a řádem Tancující Smrti a Rudého Osla. Musíme svrhnout služebníky oceánu do oceánu, musíme odeslat ostrovní agenty zpátky na jejich ostrovy. Musíme oddělit z politického, kulturního i nacionálního těla kontinentu ty, kdož zradili naše ideály a naše zájmy.“
Dugin zcela nepokrytě žádá válečný konflikt, globální zkázu ve jménu vysněné ruské pohádky: „Budeme shovívaví jenom tehdy, bude-li náš kontinent svobodný a poslední atlantista smeten do slaných vod, do živlu symbolicky patřícího egyptskému bohu s tváří Krokodýla. Čas se naplňuje. Poslední a rozhodná bitva je blízko. Zdalipak jste všichni připraveni na vyvrcholení velké války kontinentů?“
Nebezpečí i pro Česko
Jakkoliv Duginův hlas v posledních letech zaznívá měně často a méně důrazně, jeho ideologie je nebezpečná. Podle ní se v zájmu vytlačení atlantického vlivu musí Rusko spojit s Íránem, Japonskem, Německem a Francií, aby si s nimi rozdělilo sféry vlivu.
Oblasti ležící mezi velmocemi, ano i Česká republika, by se pak ocitly v dilematu, kým se nechají podmanit, respektive by zřejmě takovou otázku ani nesměly položit, bylo by o nich rozhodnuto jednáním mezi velmocemi. Tyto megalomanské vize předpokládají, že země ležící mezi Ruskem a Německem nemají historické právo na samostatnou a svobodnou existenci.
Existence samostatných států ve střední Evropě chápe Dugin jako ohrožení, neboť tyto státy podle něj mohou podléhat americkému vlivu. Jejich místo je buď v Eurasii, nebo pod vládou spřáteleného silného německého bloku. Polsko, které je v očích eurasijců chronicky nerozhodnuté mezi Východem a Západem, musí být nedobrovolně podřízeno buď Rusku, nebo Německu, nebo opět jako již dříve rozděleno mezi obě mocnosti.
Myšlenka na ovládnutí větší části světa a na eliminaci malých států z dialogu mocností je stále v době Putinovy vlády populární a živá, jakkoliv reálné možnosti ruské politiky takové ambiciózní záměry patrně zatím vylučují. Putin nyní opět přihřívá Duginovu polévku lží a hysterického obviňování Západu, je to ovšem pohádka vyprávěná pomateným po zuby ozbrojeným zločincem.
Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D. je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.
