Stále nám tu zůstávají nedokončené úlohy přímo spojené s bezpečností České republiky. Jak v poloze faktického postihu pachatelů vojenského útoku z Vrbětic, tak co do obrany proti hybridním útokům Ruska, jimiž se Kreml snaží snižovat škody z rozkrytí nepřátelské operace. Rusko zatím nebylo za útok dostatečně sankcionováno a vyvázlo v podstatě bez trestu.
Klíčové prvky naší obrany je třeba kontrolovat a podporovat z hlediska jejich aktivního stavu, účinnosti a naší odolnosti vůči nepřátelskému tlaku, z hlediska naší ofenzivní protiakce a také jejích účinků vůči agresorovi. Je nutné si uvědomit, že pokud útočníka nepotrestáme, není naše obrana aktivní a dáváme tím najevo, že to může zkoušet znovu, aniž riskuje odvetu a trest.
Politika vůči Rusku
Potrestání pachatele je základní. Sice se nám podle všeho podařilo oslabit operační nepřátelské kapacity ruských zpravodajských a vojenských složek u nás, nepodařilo se je však eliminovat. Je třeba dát Kremlu srozumitelně najevo, že věc zdaleka není ze stolu, po odjezdu jejich diplomatů a zpravodajců koncem měsíce pořád ještě může následovat i úplné uzavření ambasády, pokud se Rusko nepostaví čelem k celé věci a nebude spolupracovat.
Trapný kamuflážní pokus uhnout odpovědnosti zařazením Česka na seznam jakýchsi nepřátel, kde jsme jen my a USA, nás nemůže a nesmí zastavit.
Dalším nutným krokem je vyčíslení a vymáhání škod. I když se stávající vláda k této akci zatím nemá a většina občanů jí v této agendě zřejmě ani nevěří, bylo by na místě jasně dopředu říci, že takto bude konat vítězné seskupení po volbách; že bude náhradu vyžadovat a vymáhat.
Pokud by to uvažovaná koalice Piráti/STAN a SPOLU neudělala, nebyl by mezi nimi a stávající formací ANO – ČSSD – KSČM v zásadní otázce národní bezpečnosti podstatný rozdíl, což doufám neplatí. Volební závazek pokračovat v dořešení vrbětického útoku je na místě i z hlediska spojenců v NATO a partnerů v EU. Jak z hlediska důvěry v naši vůli se bránit, tak z hlediska naší rozhodnosti posilovat tvrdou politiku EU vůči Kremlu ve prospěch těch, kdo byli Kremlem napadeni a jsou neustálým cílem hybridních útoků.
Je také na místě vydat zatykače na pachatele útoků, při kterých byli zabiti dva naši občané a hrubě narušena naše suverenita. Musíme se domáhat jejich vydání všemi prostředky. I jejich nevydáním Kreml uzná jejich vinu a svou spoluodpovědnost za rozkazy k útoku. To jsou důležité milníky naší bezpečnosti i vzájemných vztahů. Navíc v situaci, kdy titíž zpravodajci zřejmě útočili i na naše další spojence.
Spojenci a partneři
Perspektivě povolebního vývoje, pokud nebude konat stávající vláda, musí rozumět hlavně dva naši důležití spojenci. Prvním je Velká Británie – ta nám ve vrbětické kauze významně pomohla, když jsme sami na věc nestačili a dostali se doma pod manipulativní tlak tuzemské páté kolony ve snaze věc ututlat a pokusit se naše napadení obchodovat za nedůstojné náhražky obrany naší suverenity (Sputnik a summit Biden-Putin v Praze).
Druhým je Německo, kde dojde k základní obměně vládnoucí garnitury a politických generací po odchodu Angely Merkelové. Německo musí rozumět tomu, proč chceme vůči Kremlu tvrdý obranný kurz, což je ostatně i v jejich zájmu (Německo má Rusko jako hlavního nepřítele ve svých strategických koncepcích).
Je v našem zájmu, aby Německo dokázalo aktivně podporovat naši politiku vůči Rusku i v rámci projektu Nord Stream II. (když už jej realizuje), protože zde vznikne významná ruská závislost na unijních penězích. Berlín východní politiku vnímá silněji než jižní spojenci nebo Francie a je naším zájmem na bezpečnostní politice spolupracovat. Ostatně Německo také bylo místem násilných ruských operací.
A měli bychom jasně směřovat k tomu, aby Rusko pocítilo naši aktivní obranu i u sebe doma. Zde je na místě naše konzultace s USA o případném zapojení do vysílacích programů Radio Free Europe / Radio Liberty. A také vytvoření naší vlastní schopnosti komunikovat s ruskou veřejností naši vlastní politiku, pohled na vzájemné vztahy i vývoj u nás v ruském jazyce – to aby Rusové žijící u nás, v Evropě, ale i v Rusku lépe znali a rozuměli naší perspektivě i důvodům, proč se chováme, jak se chováme.
I toto je úkol pro novou vládu po volbách a na jeho přípravě by opozice mohla spolupracovat. Neočekávám, že by se o něco podobného bylo schopno pokoušet současné vládní uskupení, byť třeba ve vztahu k americkému Radio Free Europe / Radio Liberty usídlenému u nás.
Vnitřní rozpory jsou bariéra
Intenzivní a nezbytná spolupráce se spojenci na vyšetřování ruského ozbrojeného útoku ve Vrběticích eliminuje jeho popírání ze strany některých členů vlády a prezidenta. Vyšetřování ruské operace není jen v našich rukou, má mezinárodní a spojenecký charakter. Intenzita této vazby se jasně ukázala v okamžiku, kdy se česká vláda a Hrad pokusily ve spolupráci věc zřejmě začít tutlat nebo snad i s informací obchodovat.
Kupříkladu velvyslanec Velké Británie v Česku Nick Archer dost nezvykle vstoupil do našeho vnitřního bezpečnostního diskurzu. Takový krok by bez pokynu z nejvyšších míst v Londýně neudělal. Je třeba tuto situaci domyslet a nezahrávat si dál s naší důvěryhodností.
Vždyť důvěru našich spojenců ve schopnost sdílet a bránit hodnoty suverenity, demokracie a právního státu jsme takříkajíc nenašli na hnoji. Dost usilovně na ní pracujeme od roku 1990 doma, mezi spojenci, ve spolupráci zpravodajských služeb, ve vojenských misích a ve válečných konfliktech, kde naši vojáci i diplomaté obstáli, v naší zahraniční službě i v mezinárodních organizacích a jejich vedení.
Podpora členství země v NATO je dlouhodobě vysoká a stabilní, stejně jako důvěra v armádu, zpravodajské služby a nakonec i justiční a policejní složky. Není radno hrát vabank o to, zda již nejsme zcela pod ruským vlivem i ve svých zásadních bezpečnostních agendách. Nelze přehlížet, že snaha zpochybňovat naše spojence i naši participaci ve spojeneckých a mírových operacích (jak to vidíme u některých politiků a stran) je explicitní a záměrná snaha tyto vazby poškodit.
Bylo by hezké, kdybychom z hlediska integrity a intenzity naší bezpečnostní politiky dělali pro Českou republiku tolik, kolik dnes děláme například (bilaterálně i spojenecky) pro stát Izrael. Nechceme se tedy sami bránit tak, jak pomáháme bránit se našemu spojenci? Důrazně, nekompromisně, ofenzivně i za cenu použití vojenské síly?
Hybridní operace u nás
Ani v tak zásadní věci, jako je ozbrojený nepřátelský útok Ruska na našem území s mrtvými spoluobčany a rozsáhlými materiálními škodami, nemáme ani po několika měsících shodu a netáhneme za jeden provaz, což je jen důkazem rozklíženosti naší domácí politiky i v zásadní agendě obrany proti napadení nepřítelem.
Buďme konkrétnější z hlediska odpovědnosti za tuto situaci: je třeba se jasně tázat ministryně spravedlnosti, kde vzala tvrzení o více vyšetřovacích verzích vrbětických výbuchů, když se na ni v této věci odvolává i Miloš Zeman. Důkazy zatím nepodala. Není to tak, že naopak ona zmátla prezidenta?
Policejní výroky i tvrzení dozorujícího státního zástupce jasně a opakovaně konstatují jedinou vyšetřovací verzi, a to ruský vojenský útok. Odstupující nejvyšší státní zástupce srozumitelně hovořil o nátlaku Benešové na svou osobu a nemůže být pochyb, že šlo o vyšetřování Vrbětic a její nepravdivá tvrzení o existenci „neruských“ vyšetřovacích verzí. Lež, nátlak na podřízené, oklamání hlavy státu? Není to trochu příliš?
Benešová buď svůj rozpor s vyšetřováním útoku doloží, nebo nemá ve vládě co dělat. A dejme jí lhůtu nejvýše týden, a parlament by měl tuto věc tvrdě prosadit interpelací nebo zvláštní schůzí. Zde opravdu legrace a politické eskamotérství přestává i pro premiéra, a je lhostejno, zda mu vůbec vadí, jak mu různí ministři jeho vlády lžou.
Toto je zásadní agenda ozbrojeného útoku proti naší zemi. Za odpověď je premiér ústavně odpovědný z titulu své funkce a ústavního slibu. Bylo by dobře mu tento slib vlády připomenout.
Podle tvrzení prezidenta a dalších šéfů tajných služeb se Jan Hamáček, místopředseda vlády, v té chvíli také ministr zahraničí a vnitra, opravdu chystal jet vyjednávat do Moskvy o vakcínách a o možném konání summitu v Praze, a to patrně výměnou za řešení nebo ututlání ruské odpovědnosti za vojenský útok na našem suverénním území.
Hamáček nadále tento svůj prakticky připravovaný záměr (velvyslanec byl povolán z Moskvy do Prahy, schůzka na MV, letadlo, zapojení Miloše Zemana do věci) popírá a vyvrací poměrně nevěrohodnými argumenty.
To je samozřejmě velice zarážející nejen z hlediska vlády a ČSSD, ale i pevnosti a odolnosti našeho státu. Zřetelně to také podporuje hypotézu, že ministra Petříčka Hamáček vyhodil z Černínského paláce nikoli jako důsledek voleb v ČSSD, ale proto, že mu překážel ve výměnném „obchodu“ s Kremlem – a tudíž překážel i Hradu.
Této interpretaci nasvědčují i některé probíhající personální změny. Těžko odhadovat, jak si Hamáček představuje další vývoj pro sebe, pro ČSSD a pro vládu. Ale jde o zásadní otázku vztahu k suverenitě země pro všechny dotčené. Samostatnou kapitolou je zřejmé a rostoucí měrou chaotické a nervózní chování Hradu a prezidenta Zemana osobně. Viz například zcela trapné a kamuflážní vyhlášení bojkotu některých médií.
Jak o nás mluví v Rusku
Rozsah emitovaných polopravd a dezinformací, které přicházejí z Hradu, nasvědčuje, že situaci nemají pod kontrolou a nervozita je vidět na samotném Miloši Zemanovi. Samozřejmě za předpokladu, že je schopen svou funkci vykonávat a je způsobilý v ní, jako prezident České republiky zvolený jejími občany, konat a obstát.
Hrad nedůvěryhodně popírá včasné seznámení se se zpravodajskými a policejními informacemi o ruském útoku. Už jen toto je důvod k prověrce NBÚ, jak se s utajenými informacemi v Kanceláři prezidenta republiky zachází a kdo všechno s nimi pracuje, zejména v situaci, kdy Hrad obdržel informaci dříve než vláda a mohl se snažit manipulovat vývoj podle těchto informací, například v záměru cesty Hamáčka do Moskvy.
Jak týdenní odklad vystoupení hlavy státu v okamžiku zveřejnění informací o ruském útoku, tak pokus o jeho manipulaci ve prospěch „obchodu“ s Kremlem a nakonec i okamžitá reakce ruských vládních médií na Zemanovo zpochybnění ruské odpovědnosti za útok naznačují něco, co nelze nevidět a ignorovat v otázce bezpečnosti země a v působnosti vrchního velitele. Máme nadále vývoj pod kontrolou?
Je třeba bez emocí a nervozity vážit i právní kroky vůči zřetelně s nepřítelem kolaborujícím parlamentním stranám KSČM a SPD, které se otevřeně hlásí k ruským zájmům a interpretacím celého vývoje. Díky těmto stranám má původce útoku přímé parlamentní zastoupení a vliv v našem politickém, legislativním a parlamentním vývoji. A je třeba to aspoň nahlas opakovat, když už nesáhneme k soudnímu zákazu těchto stran.
Hybridní operace projektované do našeho vnitřního vývoje realizuje i celá řada českojazyčných médií. Jejich seznam je známý. Vláda zřejmě již není schopna těmto útokům aktivně čelit a bojovat s nimi. V okamžiku, kdy se dezinformačních aktivit nebo podvádění účastní i někteří členové vlády, je to samozřejmě nesnadné. Těžiště této práce v předvolebním období tedy zůstává především na nezávislých médiích a novinářích.
Co nám v domácím informačním diskurzu chybí, je znalost a jasný obraz toho, jak o nás mluví a komunikují ruská média ve vnitřním diskurzu v Rusku: Do jaké míry je vnitřní ruský diskurz orientovaný na štvaní proti řadovým českým občanům a proti důvěryhodnosti ČR zpochybňováním naší svéprávnosti a schopnosti si vládnout. Do jaké míry je povzbuzován k obnovení imperiálních ambicí obyčejných Rusů a jejich podpory Kremlu ve snaze vrátit se k dominanci ve střední Evropě.
Svého nepřítele musíme velice pečlivě monitorovat a znát, protože nás opravdu nešetří a šetřit nebude, včetně zapojení naší domácí páté kolony. Doufejme, že se v dohledné době někdo ujme prezentace ruské vnitřní politiky a debaty o nás i v našich médiích.
Jaký by měl být další postup
1/ Pokud se vláda nevzchopí ze své dnešní pozice, musí se věci ujmout opozice, a to programově v koncipování svého postupu v případě vítězství ve volbách. Tento postup by měl být znám i pro rozhodování voličů o tom, koho volit.
2/ Obrana vůči Rusku není krátkodobá, ale naopak dlouhodobá záležitost, je proto třeba, aby se objevila i v programových dokumentech kandidujících koalic. A to nikoli jako obecné fráze a floskule o NATO, ale v konkrétních krocích a záměrech postupu pro příští volební období.
3/ I ve stávající situaci musí parlament, včetně Senátu, klást zásadní a dosud nezodpovězené otázky dotčeným a odpovědným. Musí diskutovat všechny kroky naší obrany i sankcí vůči útočníkovi, a to ve vnitřní i zahraniční a spojenecké politice.
4/ Je důležité, aby si voliči uvědomili, o čem všem budou v říjnu rozhodovat a kdo je schopen pojistit naši suverenitu a kdo ji naopak je ochoten zaprodat.
5/ Je třeba jasně formulovat, že jakékoli oslabování obrany nebo zastrašování těch, kdo se snaží naši bezpečnost zajistit, ať jsou to novináři, nebo občanští aktivisté, či úředníci, je trestná činnost, kterou by mělo státní zastupitelství sledovat a konat podle svých zjištění.
6/ Pokoušet se v této situaci předat rozhodovací pravomoci Miloši Zemanovi, například hlasováním o důvěře vládě, je chyba srovnatelná s rezignací demokratických ministrů v únoru 1948. Vláda Andreje Babiše je povinna konat v zájmu naší bezpečnosti a suverenity – v kauze Vrbětice tedy postupovat k postihu pachatelů.
K tomu je třeba ji tlačit všemi prostředky, navzdory zásadním selháním jak v pandemii, tak v bezpečnostních kompromisech s prezidentem Zemanem. Nehazardujme tím, že vládu zprostíme odpovědnosti a předáme moc do nedůvěryhodných rukou – pro nás, i pro západní spojence. Cesta je opačná: krok za krokem postupovat v posilování naší suverenity a bezpečnosti.
PhDr. Ivan Gabal je sociolog, v roce 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra, založil a vedl Odbor analýz Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla (1991–1992), zasedal v Poslanecké sněmovně PČR (2013–2017, za KDU-ČSL), zabývá se analýzou praktických problémů ve veřejném i soukromém sektoru a jejich řešením.
Text vyšel 25. 5. 2021 na zpravodajském webu Hlídací pes, zde jej publikujeme s laskavým svolením autora a redakce.
