NÁZOR / V pondělí 27. listopadu se různou formou zapojilo do jednodenní výstražné stávky 74 % českých mateřských, základních a středních škol. Co bylo příčinou osmé a zatím největší stávky v českém školství od roku 1989? A o čem vypovídají kroky českých politiků ve vztahu ke školství a naší budoucnosti? 

Příčinou stávky nebyly tentokrát platy pedagogů. Ti se tiše smířili s vládním podrazem, kdy byl sice po dvou dekádách více či méně intenzivních debat schválen provládními zákonodárci zákon garantující na platy učitelů objem finančních prostředků ve výši 130 % průměrného platu v České republice, ale těsně před třetím čtením byl ze zákona vynechán parametr, proti kterému roku se budou platy pedagogů vypočítávat.

Vláda následně stanovila jako základnu pro výpočet dva roky starý průměr. Důsledkem tohoto paskvilu je pak skutečnost, že se platy učitelů propadly z necelých 127 % průměru v ČR v roce 2021 na letošních cca 116 %. A příští rok dokonce poklesnou na 110 % až 113 %. Poté, co se odměňování pedagogů v letech 2017–2021 zlepšilo a čeští učitelé se v mezinárodních srovnáních platů odrazili ode dna, nastal po nástupu současné vlády trend opačný.

Přestárlé, zfeminizované a frustrované české sborovny

Letošní stávka však byla zejména protestem, stručně vyjádřeno, za kvalitu vzdělání a nepedagogické pracovníky. Přestárlé, zfeminizované a frustrované české sborovny se měrou nebývalou a zřejmě i měrou nečekanou sjednotily k odporu proti vládním návrhům na snížení mezd nepedagogických pracovníků škol o 2 % a snížení počtu státem proplácených vyučovacích hodin.

Zatímco platy učitelů by měly v příštím roce růst, byť ne zdaleka o tolik, kolik jim vláda slibovala, platy kuchařek, školníků, správců školních IT sítí, asistentů či psychologů by měly klesnout. Stát prý musí šetřit. Nelze rozporovat, že rozpočtová situace není dobrá a že je třeba tempo zadlužování krotit. Leč na stranu druhou je nutno zmínit, že nástupní platy řady nepedagogických pracovníků jsou platovými tabulkami stanovené pod zákonným minimem.

Takové ohodnocení je nejen samo o sobě nedůstojné, ale ředitelé školy ho ani nemohou vyplatit a musí tyto platy dofinancovávat z peněz pro učitele, kteří tak dostávají méně peněz, než je vládou proklamováno. Ostatně, když vláda oznámila, že v příštím roce dostanou pedagogové přidáno v průměru 2500 Kč, druhým dechem dodala, že ani koruna nepůjde do tarifu, ale vše do „balíku“ na odměny.

Vládní činitelé si už tehdy byli vědomi toho že z tohoto „přidání“ bude nutno sanovat snížení platů nepedagogů. Ostatně tomu tak bylo vždy. Stačí si jen porovnat avizovaná procenta přidání s reálným nárůstem platů učitelů a zjistíme, že prakticky nikdy nebyla tato čísla v souladu.

Mimochodem, byla to i tato vláda, která školám již dříve seškrtala peníze na „nemocenské“. Ty však musí ředitelé ze zákona vyplatit, a tedy je opět sanují z peněz na odměny pedagogů. Z těchto příkladů je patrné, že ve školství je řada „děr“, kudy odtékají peníze pro odměňování učitelů, a také je zřejmé, že vláda neměla v úmyslu systematicky řešit situaci nepedagogických pracovníků, byť je v rámci korektnosti nutno dodat, že podfinancování nepedagogů je problém, který vláda zdědila od vlád předchozích.

Ministr školství avizoval, že by byl rád, kdyby financování části školního personálu převzali zřizovatelé, v případě základních škol tedy obce, v případě středních škol kraje. Ani obce, ani kraje se však k tomuto návrhu nestaví z pochopitelných důvodů kladně. Navíc taková změna se nedá realizovat bezprostředně, přičemž v rozpočtu školství stále chybí na nepedagogické pracovníky jednotky miliard.

Tanec kolem PHmax

Nekoncepční rozhodování současné vlády je vidět i na debatě kolem tzv. PHmaxu, tedy maximálního počtu vyučovacích hodin, které stát školám proplatí. Tento limit je nastaven pro každou školu jinak a ředitelům umožňuje například dělit žáky na výuku do menších skupinek. PHmax byl nastaven za minulé vlády a jeho cílem bylo umožnit školám individualizaci a diferenciaci výuky, tedy něco, co je jedním z hlavních trendů vyspělých vzdělávacích systémů.

Lze určitě vést debaty o správném nastavení tohoto parametru, ale není možné, aby pár dní před finálním schvalováním rozpočtu přišel ministr školství Mikuláš Bek a oznámil, že bude PHmax snížen o 15 %. A po protestech škol změnil názor a po e-mailu sdělil ředitelům, že bude tento parametr snížen jen o 5 %. Ministr Bek sám sebe a svůj resort usvědčil z nepromyšlenosti celého opatření a jeho nesystematičnosti. Skoro by se mohlo zdát, že ministr formou „vypouštění balónků“ testuje, co si může vůči školám dovolit, respektive co vše si ještě školy nechají líbit. Tentokrát však narazil na tvrdý odpor.   

Pro lepší pochopení sporů kolem PHmaxu si dovolím namodelovat konkrétní příklad. Našemu čtyřletému gymnáziu se 16 zcela plnými třídami v průměru o 32 studentech by ministerstvo škrtlo podle původního plánu 137 z celkových 912 vyučovacích hodin. „Půlené“ hodiny informatiky nelze spojit vzhledem k velikosti učebny se 16 počítači. Hodiny tělocviku nelze spojit vzhledem k nedostatečné kapacitě tělocvičny.

Podobná je situace s praktickými laboratorními cvičeními z přírodovědných předmětů. Výuku cizích jazyků nelze slučovat do větších skupin s ohledem na vyhlášku. Bylo by tedy nutno spojit „půlené“ hodiny českého jazyka a matematiky. Leč to by nestačilo, takže bychom museli zmenšit nabídku volitelných předmětů a zejména neotevírat semináře pro menší počty studentů. A jsou to právě volitelné semináře, které studenty baví nejvíce a nejlépe podporují jejich profilaci.

Ministerstvo má pravdu v tom, že zdaleka ne všechny školy využívají PHmax na 100 %. Jenže případné snížení tohoto parametru by poškodilo zejména ty školy, které jsou tahouny celého systému. Poškodilo by primárně ty školy, které se snažily individualizovat a diferencovat výuku. Naopak ty školy, které toho mnoho pro své žáky nedělaly, by toto opatření nezasáhlo vůbec. I přes hlasité ujišťování ministerstva školství o zachování kvality školství by došlo k opaku. Nelze pochopit logiku, se kterou se ministerstvo rozhodlo trestat progresivní školy.

Podobná nekoncepčnost je však vidět i v zamýšlené parametrizaci asistentů. Jsou to právě oni, kdo tvoří nezanedbatelnou část nárůstu zaměstnanců škol v posledních letech. A byli to opět politici, respektive ministerstvo školství, které zavelelo před pár lety k inkluzi. A ta se bez asistentů neobejde. Navíc připomeňme, že někteří studenti s hendikepem mají na asistenta zákonný nárok. Nyní však ministerstvo otáčí a řadě škol hodlá v rámci šetření asistenty odejmout.

Zcela stranou ministerského zájmu zůstávají školní psychologové, na které si ředitelé musí často hledat peníze jinde, protože jim je stát nerozpočtuje. A to vše v době, kdy prudce narůstají psychické problémy dětí a mládeže a kdy je tedy psychologická pomoc více než žádoucí.

Ministr školství jako nepřítel školství?

Jedním, byť ne zdaleka jediným důvodem velkého zapojení českých škol do stávky, byla i osobnost samotného ministra školství Mikuláše Beka. Když nahradil ve funkci slabého a nevýrazného Vladimíra Balaše, mohlo se zdát, že do čela resortu se dostává „těžká váha“. Vysokoškolský profesor a bývalý rektor brněnské Masarykovy univerzity měl za sebou již působení v roli ministra pro evropské záležitosti ve Fialově vládě a po přechodu na školství dokázal poměrně jasně a věcně pojmenovat některé stěžejní problémy českého školství.

Zajímavé bylo, že ve výčtu priorit a vizí tehdy úplně zapomněl na učitele. A byli to právě oni, koho ministr Bek několikrát v rámci svých mediálních výstupů napadl a programově se proti nim snažil postavit českou veřejnost. Připomeňme jeho výroky o tom, že ředitelé škol mnohdy berou více než poslanci či že „půlené“ hodiny a tandemová výuka jsou komfortem pro učitele.

Pozoruhodné je sledovat i reakce ministra Beka na případnou kritiku jeho zamýšlených opatření. Až neuvěřitelně často následuje ze strany pana ministra místo argumentace tvrzení, že se jedná o dezinformace, popřípadě o informační chaos. Nabízí se otázka, kdo je primárně odpovědný za dobré informování v resortu školství. Že by jeho ministr? Navíc, bylo to právě Bekovo ministerstvo, které zveřejnilo na sociálních sítích zavádějící a cíleně upravené grafy vývoje rozpočtu resortu školství, za což sklidilo kritiku z mnoha stran a varovné označení od samotné sociální sítě.

Bylo patrné, jak s každým mediálním výstupem ministra školství přibývalo v posledních dvou týdnech mezi zaměstnanci škol těch, kteří se rozhodli participovat na stávce, a ubývalo těch, kteří se svou účastí váhali. Ministr Bek jako by byl zosobněním komunikačního stylu skoro celé vlády. Mimochodem, porovnejme si například, jak za svůj resort bojuje právě ministr Bek a jak jeho stranický kolega Vít Rakušan. Rozdíl nemůže být snad větší. Jestliže učitelé a nepedagogičtí pracovníci dlouhodobě málo věřili politické reprezentaci, nyní je jejich důvěra definitivně v troskách. I díky ministru Bekovi.   

Platím trabant a chci mercedes

Zaklínadlem takřka všech českých politiků je teze, že školství je pro ně priorita. S vehemencí a pravidelností, se kterou to říkají, však ostře kontrastují jejich reálné kroky. Platí to bohužel i pro Fialovu pětikoaliční vládu, v jejíchž řadách zasedá hned sedm bývalých učitelů a kterou vede univerzitní profesor.

Jako prioritu ve svých předvolebních programech mělo všech pět stran označené školství. Stejným pojmem bylo vzdělávání označeno v koaliční smlouvě a v následném vládním prohlášení. A to dokonce i v tom aktualizovaném, které vláda přijala po vpádu Putinových hord na Ukrajinu a které tak reflektovalo situaci, že se svět změnil.

Premiér Fiala a ministr Bek neustále dokola opakují, že školství dostává i ve složité situaci přidáno. Ano, celkový objem finančních prostředků na vzdělávání roste, ale stejně tak je nutné zdůraznit, že pokud se podíváme na podíl HDP, který dává Česko na školství, zjistíme, že tento ukazatel se od roku 2021 zhoršuje. Zatímco tehdy se Česká republika po mnoha letech dotáhla na horší průměr vyspělých zemí, dnes už opět padá do podprůměru, ve kterém byla po většinu polistopadové éry.

A právě dlouhodobé podfinancování školství, doložené mnoha mezinárodními studiemi, je nejsilnějším argumentem proti dalšímu šetření. České školství již svou oběť na „rozpočtový oltář“ položilo. A nejednou. Navíc zas a znovu je třeba připomínat, že peníze do školství jsou investicí do naší budoucnosti.

Ministr Mikuláš Bek v rozhovoru pro Seznam Zprávy, v dalším ze svých nepodařených vystoupení, řekl, že lidé nechtějí platit vyšší daně, aby mohli mít učitelé vyšší platy. Ponechme stranou skutečnost, že se ministr Bek dopustil argumentačního faulu a že se opět snažil postavit společnost proti učitelům, a zkusme připomenout výrok politického veterána Miroslava Kalouska, že nemůžeme mít švédský stát za rumunské daně.

Aktuální problém s financováním školství, ale i zdravotnictví a dalších služeb státu by měl otevřít širší společenskou debatu o tom, jaký stát chceme a jaké daně jsme ochotni za to platit. Nízké daně jsou jistě legitimním politickým programem, ale pak by od politiků, kteří tento program nabízejí, bylo fér, aby voličům neslibovali nesplnitelné, tedy například školství podle finského vzoru.

Připomeňme, že to byla právě ODS, tehdy v opozici, která pomohla vládnímu ANO zrušit tzv. superhrubou mzdu a připravit stát o cca 100 miliard na daňových příjmech. A je to předseda ODS a aktuální premiér Petr Fiala, který nedávno představil svou vizi, jak bude Česko do deseti let centrem vzdělanosti. A je to opět on, kdo svou osobností zaštiťuje vládní tažení proti školství. Zatím to spíše vypadá, že místo „mozkovny“ bude tato země i nadále „montovnou“.

PhDr. Radek Aubrecht je učitelem dějepisu a základů společenských věd na pražském Gymnáziu Na Zatlance.